Kaple Zjevení Páně ve Smiřicích je zjevení. Pohyb a zase pohyb

„Soudruhu svobodníku, já jsem feudál, buržoazie je naším společným nepřítelem.“, říká vojín Šternberk. Slavná věta z Černých baronů se mně vybavila, když jsem v neděli 26. 7. 2029 poslouchal zajímavý výklad paní průvodkyně v zámecké šternberské kapli Zjevení Páně ve Smiřicích na Královéhradecku.

Pro velké umělce bývá příznačné, že svoji genialitu prokáží na zdánlivých maličkostech. Nejinak je tomu u architektů. Zůstaneme-li v baroku, tak dva římští mistři zanechali ve Věčném městě drobné geniální stavby dvě. Francesco Borromini a kostel sv. Karla Boromejského, tj. San Carlo alle Quattro Fontane by se údajně svým půdorysem vešel do jednoho z pilířů svatopetrské baziliky. Geniální maličkost navrhl i Giovanni Lorenzo Bernini. Kostelík Sant'Andrea al Quirinale. V Česku určitě Jan Blažej Santini a jeho poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře nebo kaple sv. Anny v Panenských Břežanech.

Zámecká kaple Zjevení páně ve Smiřicích je nevelkým, leč mistrovsky geniálním dílem Kryštofa Dientzenhofera (1655 - 1722).

Městečko Smiřice. Kdysi ves lidí Smírových, první písemná zmínka z r. 1361. Z filmu Lékař umírajícího času známe mladého Jana Albrechta Smiřického ze Smiřic (1594 - 1618). Na počátku 17. věku byli Smiřičtí jedním z nejbohatších šlechtických rodů v Čechách. V jejich malostranském paláci v úterý 22. 5. 1618 schůzovali nekatoličtí stavové, aby o den později defenestrací císařských místodržících z oken Ludvíkova křídla starého královského paláce zahájili stavovské povstání a Třicetiletou válku. Smiřická tvrz, ze které rod pocházel, byla přestavěna na renesanční zámek. Majitelé se střídali: Vartenberkové → Smiřičtí ze Smiřic → Trčkové z Lípy → Gallasové → Šternberkové (od r. 1685) → Paarové (od r. 1715) → císařský majetek → textilní továrník Johann Liebieg → stát. Dnes čtyřkřídlý, dvoupatrový renesančně-barokní zámek patří belgickému občanovi, který jej, doufejme, hodlá zrekonstruovat.

Nyní ke Šternberkům čili k pánům z Hvězdné hory. Jeden z nejstarších českých a moravských šlechtických rodů. První zmínky jsou již z 12. století. Moravská větev vymřela v 16. století, české větve přetrvaly do našich dnů. Různých linií je řada, např. linie zelenohorská a častolovická. Rodová pověst je tato: prapředek Šternberků Kašpar byl jedním ze tří králů (mágů), kteří se přišli poklonit do Betléma malému Ježíškovi. Proto byli mužští potomci rodu občas jako Kašpar pokřtěni (např. velký vlastenec Kašpar Mária, spoluzakladatel Národního muzea). Osmicípá hvězda ve znaku upomíná na hvězdu betlémskou. Rodové heslo: „Nescit occasum“. Occasus = západ nebeského tělesa (Slunce, Měsíce, Venuše…). „Nezná západu“, tj. „Nezapadá“. Myslí se tím zlatistá hvězda. Známá šternberská sídla? Dnes Častolovice, Český Šternberk, Jemniště, Březina, Zásmuky.

Smiřice Šternberkům patřily mezi léty 1685 - 1715. Městečko na Královéhradecku. Zde i v době pobělohorské přetrvávala víra protestantská v množství větším než malém. Proto se hrabě Jan Josef (1671 - 1700) rozhodl vybudovat při zámku kapli. Jako patrocinium bylo vybráno vzhledem k rodové pověsti Zjevení páně. Učeně epifanie čili Tři králové. Jejich svátek 6. ledna uzavírá Vánoce. Kapli pan hrabě založil v r. 1699, stavba však probíhala až v letech 1706 -1713. Důvod zpoždění? Fundátor Jan zemřel mladý. Utonul i se svou manželkou v bavorské řece Inn (převrhl se s nimi kočár). Jménem maličké dcerky Marie Terezie Violanty (1699 - 1761) smiřické panství spravoval její příbuzný a poručník Václav Vojtěch ze Šternberka. Český barokní magnát, nejvyšší dvorský maršálek Království českého, stavebník paláce na Hradčanech a velkého letohrádku v Tróji. Když vždy velmi zbožná Šternberkovic Maruška dospěla, provdala se za hraběte Paara, čímž smiřické statky přešly na jeho rod. Hrabě Václav Vojtěch si pro své stavební podniky vybíral špičkové umělce. Trojský zámek mu navrhl Jean-Baptiste Mathey, hradčanský palác pravděpodobně projektoval Giovanni Battista Alliprandi a možná i Vídeňák Domenico Martinelli.

Kapli Zjevení Páně navrhl - jak uvádím svrchu - Kryštof Dientzenhofer. Správněji musím napsat, že v současné době je pokládán za nejpravděpodobnějšího autora stavby, neboť přímé doklady chybějí. Kryštof se narodil v r. 1655 v Bavorsku na usedlosti zvané Kukaččí dvůr (Gugghof u St. Margarethen). Později se rodina přestěhovala do nedalekého statku Dientzenhof (tj. služebný dvůr, asi 65 km mírně na jihovýchod od Mnichova). Sourozenci: Georg, Anna, Wolfgang, Abraham, Barbara, Leonhard, Johann. S výjimkou Abrahama se všichni synové věnovali zedničině čili stavitelství.

Kryštof se vyučil při stavbě velké katedrály sv. Štěpána v Pasově, byl-li na vandru třeba v Itálii, nevíme. Určitě navštívil Francii (1690) a nelze vyloučit, že do Aix-en-Provence (cílem cesty byla blízká jeskynní svatyně Máří Magdalény) putoval přes Turín, kde si prohlédl stavby slavného Guarina Guariniho (1624 - 1683). Kunsthistorici totiž nacházejí u smiřické kaple (a nejen u ní) určité ozvuky Guariniho kaple San Lorenzo. Stejně tak se ale Kryštof mohl poučit z sčetných rytin a knih o architektuře a jistě byl ve styku se svými bratry - staviteli.

Do Prahy přišel v r. 1678. Zakázek pro stavitele zde bylo víc než dost ale velká byla i konkurence. Mladý Dientzenhofer proto nejprve pracoval pro tepelského opata, kde se výborně osvědčil. V klášterní kronice je tento zápis: „Pan Kryštof, měšťan pražský pocházející z Bavor, který svému umění výborně rozumí a provádí je na mnohých místech, přece však, což jest dosti podivuhodné, číst a psát absolutně neumí. Zvláštní! Proto se dlouho tvrdilo, že stavby, u nichž je dnes autorství Kryštofa Dienzenhofera všeobecně přijímáno, musel navrhnout někdo jiný. Někdo gramotný. Padala jména jako Mathey, Santini či dokonce umělec neznámý, zapomenutý. Dnes už máme dokumenty s Kryštofovými podpisy a tak se autor kronikářského zápisu buď spletl nebo se pan stavitel a měšťan pražský psaní doučil. Jsme v poslední čtvrti 17. století. V době, kdy stavitel a stavebník nebyli vázáni desítkami předpisů, kdy se každý detail budoucího díla nerozkresloval do podrobných plánů, kdy se nade vše cenila zkušenost a polírovi (vedoucímu stavby) stačilo několik základních plánů a už věděl, co a jak.

Kaple Zjevení Páně je neorientovaná, tj. hlavní oltář najdeme na jižní straně. Je postavena na dřevěných pilotech. Historici architektury řadí smiřickou svatyni mezi 6 Kryštofových radikálně-barokních sakrálních staveb z přelomu 17. a 18. století: sv. Josef v Obořišti, sv. Klára v Chebu, sv. Markéta v Břevnově, sv. Mikuláš v Praze, Nanebevzetí P. Marie v Nové Pace. Je pro ně typický půdorys složený z různě deformovaných oválů, bohatě profilované korunní římsy, zprohýbané stěny, rafinovaně pojatý interiér zastropený ještě rafinovanějšími klenbami s rozměrnými plochami pro freskovou výzdobu. Půdorysy v odborné i populární literatuře uměnovědci doplňují o změť kružnic, křivek a přímek, aby ukázali, jaká byla geometrická koncepce stavby. Já tak velkým odborníkem nejsem. Kapli Zjevení lze popsat jednoduše: pohyb, pohyb a zase pohyb. Základem je podlouhlá elipsa - ovál, přičemž protilehlé strany jsou projmuté dovnitř. K severní a jižní stěně hlavního prostoru Dientzenhofer připojil dva menší ovály - jednu pro presbytář, protilehlou pro varhanní kruchtu. Dále mohutné zvlněné římsy zvenku i uvnitř, zdvojené pilastry a polosloupy s iónskými hlavicemi, okna ozdobená suprafenestrami (nadokennímu římsami) a klenáky, alianční znak vytesaný nad východním vchodem a věž - zvonice s cibulovitou bání. Hlavní loď je zaklenuta českou plackou, do které Kryštof vkomponoval šternberskou osmicípou hvězdu, jejíž žebra však nemají nosnou funkci.

Šternberkové si na špičkové umělce potrpěli, a tak obraz na hlavním oltáři je mistrovským dílem Petra Brandla (1668 - 1735). Klanění Tří králů, jak jinak. Nad trámy chléva svítí betlémská, a tedy i šternberská hvězda. Já Brandlovi říkám český Rembrandt, avšak při spatření smiřického Klanění se mně vybavil Rubens z roku 1624. Světská moc se sklání před mocí vyššího řádu. Absolutistický křesťanský vladař byl samovládce (autokrator), ale nikoli vševládce (pantokrator). Tento výsostný post patřil Bohu a jeho jedinému Synu. Zapomenout nesmíme na pozdně gotický obrázek madony s dítětem zavěšený nad tabernáklem.

Brandl je rovněž autorem menšího obrazu na oltáříku sv. Blažeje. Postranní oltáře jsou čtyři - dva větší a dva menší (jeden se soškou Jezulátka). Obraz sv. Jana Nepomuckého zdobící východní boční oltář namaloval Carlo Carlone, kterého známe jako autora freskové výzdoby Clam-Gallasova paláce v Praze.

Freskovou výmalbou byl pověřen Jan Jakub Stevens ze Steifelsu (1655 - 1730), v literatuře také označovaný jako J. J. Steinfels. Na klenbě hlavní lodi zpodobnil v kartuších starořímské Sibyly (věštkyně) a starozákonní proroky. Na protilehlých bočních stěnách vidíme Příchod Tří králů a Krále Heroda v rozmluvě se zákoníky, patrně také od Steifelse-Stevense. Sochařská výzdoba je s velkou pravděpodobností od Jiřího Františka Pacáka (1670 - 1742), což byl důstojný východočeský nástupce Matyáše Bernarda Brauna. Z jeho dílny je i svatojánská socha s anděly před západní fasádou kaple.

Suma sumárum krása nesmírná. S nákladnou rekonstrukcí se začalo již před rokem 1989 a vše je jako nové. Kaple bude přístupná o nedělích 9. 8., 23. 8., 6. 9. a 4. 10. vždy o 14. a 15. hodině. Podrobnější informace viz https://www.mestosmirice.cz/zamecka-kaple-zjeveni-pane.

Článek o zámecké kapli Zjevení Páně píšu ve dnech, kdy zámecký kastelán v Bečově nad Teplou v rozhovoru popisoval, jak se do něj strefují naši národovci, kteří vyvěšené modrožluté standardy - barvy rodu Questerneberků - považují za barvy ukrajinské. Ihned mne napadlo, jaké tirády by tito lidé vtipně označovaní za „flastence“ spustili ve Smiřicích. Neboť Šternberkové mají ve znaku zlatou osmicípou hvězdu v modrém poli. Smiřická kaple je heraldikou pánů z Hvězdné hory prodchnutá, jen barvy na plastické výzdobě již povětšinou setřel čas. „O sancta simplicitats!“, vzkřikl by vzdělaný barokní prelát či šlechtic, kdyby si mohl bečovské národovecké „hejty“ přečíst. Jde o latinské zvolání užívané k vyjádření údivu nad naivitou, nevědomostí, hloupostí, tupostí nebo prostomyslností jiného člověka. Má ty svatá prostoto!

Zdroje