Ankaru většina lidí zná ze zpráv a z hodin zeměpisu, ale nenavštíví ji

Před zářijovou cestou do Kappadokie (viz článek Kappadokie - země krásných koní, skalních klášterů, kostelů, kaplí a měst publikovaný 17. 9. 2026) jsem si do batohu vložil knihu Vojtěcha Zamarovského „Za tajemstvím říše Chetitů“. Byť některé informace o chetitské veleříši již mohou být zastaralé (první vydání knihy je z r. 1963), tak zatím jsem v hájemství české literatury faktu nenalezl autora, který by dokázal psát navýsost odborně a přitom zábavně a čtivě, jako pan Zamarovský.

Co mne překvapilo? Že Bedřich Hrozný, rozluštitel klínopisné chetitštiny, používal ve svých textech namísto substantiva Ankara a přídavného jména ankarský výrazy Angora a angorský. Wikipedie a AI mne poučily, že angorský králík byl možná dovezen do Anglie od Černého moře (Ankara) a z oblasti Ankary čili Angory zcela jistě pochází turecká, resp. angorská kočka. Pátral jsem na internetu a nalezl jsem: Angora - název evropský a osmanský, Engürü - osmanskokurucká podoba jména, Ankyra (Aγκυρα = kotva) - helénistické a byzantské označení, Ancyra - latinská podoba, hlavní město provincie Galacia, Ankuwaš - chetitské označení z doby bronzové, Anqara - arabský přepis a  Enqere - kurdská podoba. No dobře, dobře. Já se přidržím, obdobně jako profesor Hrbolek, osvědčeného a zavedeného označení Ankara.

V Ankaře jsme svoji zářijovou kapadockou pouť začínali. Hlavní město Turecka turisté spíše opomíjejí a přitom - byť nehýří tolika památkami, jako třeba Istanbul - rozhodně stojí za návštěvu.

Zřejmě prvními, kdo zde okolo roku 2000 před Kr. vybudovali sídlo, byli předchůdci Chetitů zvaní podobně: Chatté. Zamarovského Chetité v Ankaře úřadovali přibližně do roku 1200 před Kristem, kdy jejich veleříši vyvrátily tajemné mořské národy a ukončily tak v Malé Asii dobu bronzovou. Poté se objevují Frýgové, Lýdové a Peršané. Říši krále Dareia III. zlikvidoval Alexandr Makedonský, Ankaru obsadil v r. 333 před n.l. Když zemřel (323 př. Kr.), město ovládli jeho generálové a dále keltští Galatové. V r. 25 před Kr. Ankaru dobyl císař Augustus a stala se hlavním městem římské provincie Galatia. Důležitý ranně křesťanský koncil spadá do r. 314. Po rozdělení impéria na západ a východ (r. 395) šlo o významné správní, vojenské a obchodní středisko Byzantské říše ve vnitrozemí Malé Asie. Ankara byla několikrát dobyta či vypleněna Parthy a Araby, ale Byzantinci ji vždy znovu obnovili. Po tragické porážce Východní říše u Mantzikertu (1071) pronikli do ankarské oblasti seldžučtí Turci. Mongolský vliv spadá do 12. - 13. stol. Kolem r. 1360 město ovládli Turci osmanští. Rok 1402: slavná bitva u Ankary, v níž vojska středoasijského dobyvatele Tamerlána porazila a zajala osmanského sultána Bajezida I. Ankara se však pod osmanskou vládu vrátila. Během 15. - 19. stol. město proslulo především obchodem s jemnou vlnou angorských koz, mohérem a výrobou textilu. Ve srovnání s Istanbulem nebo Smyrnou však zůstávalo jen provinčním centrem (ne-li velkou vesnicí). Nějaká pověst? Ankaru prý založil fryžský král Mídas (8. stol. před Kr., narostly mu oslí uši). Jeho hrobka je v nedaleké lokalitě Gordion.

Po skončení První světové války (1918) Mustafa Kemal Atatürk (1881 - 1938) Ankaru vybral jako základnu tureckého národního hnutí. Dne 23. dubna 1920zahájilo činnost Velké národní shromáždění a  13. října 1923 byla Ankara vyhlášena hlavním městem Turecka. Důvody: centrální poloha a jasné vyjádření rozchodu s říší osmanských sultánů, kde metropolí byla Konstantinopol čili Istanbul. Dnes je Ankara po Istanbulu (Konstantinopoli) druhým největším městem Turecké republiky. Sídlo prezidenta, parlamentu, vlády i zahraničních zastupitelství. Růst počtu obyvatel (včetně příměstských částí) je ohromující: 30 tis. v r. 1923, 1940: 157 tis., 1960: 650 tis., 1980: 1,9 mil., 2000: 3,2 mil., nyní 5,3 mil.

V turecké metropoli jsme strávili jeden den a navštívili nejdůležitější místa. Římské lázně, ankarskou citadelu s Augustovým chrámem a starobylou mešitou, staré město se zbytky hradeb, Muzeum anatolských civilizací, Atatürkovo mauoleum a největší mešitu Kocatepe Camii. Nabízím tedy čtenářům malou procházku.

Caracallovy lázně. Jak již jsem uvedl, Ankara byla hlavním městem římské provincie Galatia. V každém věštím městě impéria bychom ve 3. století našli fórum s chrámy a bazilikou, knihovnu, divadlo, sportovní stadion nebo arénu a jedny či několik lázní. Nejinak tomu bylo i v Ankaře. Caracalla, jinak Imperator Caesar Marcus Aurelius Antoninus Augustus (188 - 217), druhý císař ze severovské dynastie, nemá dobrou pověst. Mimo jiné nechal zavraždit svého bratra a spoluvládce Getu. Krutý, podezíravý vládce, který možná tak trochu tušil, že s impériem to začíná jít pomalu, leč jistě s kopce. Roku 212 vydal edikt Constitutio Antoniniana, kterým udělil římské občanství téměř všem svobodným obyvatelům říše. Důvod? Pragmatický. Rozšíření okruhu daňových poplatníků. Opíral se o armádu a roku 217 byl během tažení proti Parthům zavražděn poblíž města Carrhae (Carrhy, jihovýchodní Turecko). V Římě vybudoval velké lázně dodnes zvané Caracallovy (oficiálně Thermae Antoninianae) včetně nové větve akvaduktu. Na pahorku Quirinal vystavěl velký chrám zasvěcený egyptskému bohu Serapidovi. Lázně v Ankaře se nazývají Caracallovy proto, že byly postaveny za jeho vlády. Stavebníkem byl jistý Tiberius Iulius Iustus Iunianus. Thermy vznikly přibližně v letech 211 - 217 a byly zasvěceny bohu lékařství Asklépiovi. Snad již jen tolik, že Caracalla je přezdívka. Císař rád nosil plášť s kapucí zvaný caracallus.

Chrám Augusta a bohyně Romy najdeme v městské části Altındağ. Byl vybudován v centru města (bývalé fórum) přibližně v letech 25 - 20 př. n. l. Takových svatyní bylo po celém impériu bezpočet. Císař Augustus (jinak Imperator Caesar Augustus Divi filius) věděl, jak dát obyvatelům říše najevo, kdo jim vládne. Ankarský chrám, i když v ruinách, je však výjimečný. A to proto, že v něm se zachoval vytesaný dokument zvaný Res Gestae Augusti (Monumentum Ancyranum) v kompletním znění. V latině (uvnitř) a v řečtině (jazyk východu, na vnější stěně). Císař zkratku PR neznal, ale umění zpropagovat sebe samého zvládl dokonale. Ke konci života sepsal, co vše za svůj poměrně dlouhý život (63 př. Kr. - 14. n.l.) vykonal. Náhoda je koneckonců Bůh, řekl pan rada Vacátko. Nyní čtu knížku historičky Mary Beard „Císař římský“. Augustovu narcistickému dílu je věnována celá kapitola. Cituji: „Res Gestae představují zarytě sebestředný příběh vyprávěný v první osobě: „Udělal jsem tohle“…, „udělal jsem tamto“. Zájmena první osoby já a můj se opakuji téměř stokrát. Nejedná se o vzrušující čtení ani o přemýšlivý vlastní životopis, ale na první pohled jde o suchý výčet úspěchů s občas zavádějícími eufemismy. Příšerné zločiny z občanských válek se přecházejí vyhýbavými slovy (k jakékoli zmínce o masakrech, které uvedl do chodu, má z celého textu nejblíže výrok „osvobodil jsem stát utlačovaný mocí jedné frakce“)“. Originál byl odlitý do bronzu a připevněný na římském Augustově mauzoleu. Ten se nedochoval, a tak ankarské Monumentum historikové nadšeně uvítali. Text má 35 kapitol a dodatek. Augustus vypočítává úřady, vojenská vítězství, diplomatické úspěchy, stavební činnost, hry, dary lidu a výdaje pro stát. Zdůrazňuje, které mimořádné pocty odmítl, a představuje svou moc jako službu republice. Inspirace pro Václava Klause, Miloše Zemana a mnohé další.

Mešita Haci Byram. Augustův chrám byl přestavěn, resp. rozšířen a přeměněn na křesťanský kostel a poté k němu byla přistavěna mešita. Je v městě nejstarší, pochází z let 1427 - 1428, tedy z raného osmanského období. Hadži Bayram Veli (turecky Haci Bayrâm-i Velî, vl. jménem Nûmân bin Ahmed bin Mahmûd, 1352? - 1430) byl významný mystik (súfismus), básník a zakladatel řádu bayramíja. Je pohřbený v mauzoleu, které k mešitě přiléhá. Původní svatyně byla několikrát přestavěna. Prostý obdélný půdorys, štíhlý minaret a bohatě zdobený interiér. Dřevěný kazetový strop, ornamentální malby, kaligrafie, keramické obklady, krásně zdobený dřevěný minbar… Vnější zdivo je z kamene a cihel. Na jednom místě se tu setkávají římská Ancyra, raně osmanské město a moderní turecká metropole.

Mešity! Viděl jsem jich už ke stovce. Velmi příjemné místo. Jdeme-li do katolického nebo pravoslavného kostela, občas nás uvítá panel, kde je vyjmenováno, co vše je zakázáno. V mešitě - neprobíhá-li modlitba - je toho povoleno víc než dost. Je třeba se zout a ženy si vezmou šátek. Pak už lze na nádherném koberci sedět, ležet, spát, pracovat na notebooku, uzavírat obchody, učit se, diskutovat s imámem… Děti si zde hrají, někdy i dost rozpustile. Nikdo je neokřikne. Protože mešita nebyla a není jen místo modlitby, ale také bezpečný prostor pro odpočinek, rozhovor, studium…

Římské divadlo, staré město se zbytky hradeb a zbytky římské silnice. Zde postačí jen obrázková koláž. Leč nedá mně to! Římské silnice. V Ankaře se zbytky jedné z nich dochovaly. Když jsem byl minulý rok v Katalánsku, náš průvodce zmínil komunikaci Via Augusta. Jižní část Pyrenejského poloostrova, délka cca 1500 km. Vybudována za cca 6 let. Průměr: 250 km za rok. A šlo jen o jednu imperiální silnici z mnoha. Via Augusta byla tak kvalitní, že svému účelu bez větších změn sloužila ještě po celý středověk. V r. 2025 bylo v Česku otevřeno cca 75 km nových dálnic.

Muzeum anatolských civilizací. Při troše zjednodušení lze říci, že Malá Asie (Asia Minor), Anatolie, Anatolský poloostrov a dnešní Turecko jsou synonyma, resp. Malá Asie/Anatolie tvoří většinu dnešního tureckého území. Kolik kmenů, národů, civilizací, království a říší se zde vystřídalo, ví snad jen Pánbůh. V Turecku stačí kopnout do země a rýč s krumpáčem odkryjí zbytky pevnosti, hradeb, města, chrámu, divadla, silnice… Ještě v minulém tisíciletí pro běžného Turka dějiny jeho země začínaly až rokem 1453, kdy osmanský sultán Mehmed II. Dobyvatel vtáhl v čele svých vojsk do Konstantinopole a ukončil tak mnohasetletou existenci Východořímské (Byzantské) říše. V posledních zhruba dvaceti letech je tomu jinak. Turci si uvědomili, že žijí v zemi pokladů a že nejsou jen potomky Osmanů a Seldžuků. Byli zde Byzantinci, Římané, Alexandr Makedonský, Peršané, Chetité, Chatté… Zkrátka a dobře skutečná a nefalšovaná vagina nationum et civilizationum. Pochva národů a civilizací. Fascinující je lokalita Göbekli Tepe (Břichatý kopec) u města Urfa, kde němečtí archeologové postupně odkrývají zbytky monumentálních megalitických staveb s reliéfní (!) výzdobou. Datování? Minimálně 10. - 9. tisíciletí před Kristem! Jen pro srovnání. Za nejstarší civilizaci zatím považujeme Sumery (cca 3300 před. Kr.) a Egypťany (cca 3000 před Kr.). Stonehenge okolo r. 2300 před Kr. Objevy v Göbekli Tepe však - a nejde o floskuli - přepisují dějiny. Perfektně opravované kamenné bloky o váze 20 tun (jeden dokonce 50 tun) s vytesanými reliéfy savců, ptáků, hmyzu a různých abstraktních symbolů. V nedalekém Balikligölu byla nalezena nejstarší socha (nikoli figurka) člověka v životní velikosti nazvaná Muž z Balikligölu.

Ankarské muzeum civilizací je skvostné. Prezident Atatürk původně zamýšlel zbudovat muzeum chetitské. Nacionalismus se nevyhnul ani Turkům a ještě dnes občas narazíme na vyprávěnky, že obyvatelé země půlměsíce jsou přímými potomky Chetitů, jejichž maloasijská veleříše konkurovala ve 2. tisíciletí před Kristem i samotnému Egyptu. Národovci tvrdí, že turečtina pochází z chetitštiny. Je to samozřejmě nesmysl a inteligentní Turci to vědí. Muzeum má širší záběr. Expozice začíná neolitem (mladší doba kamenná) a následují kultury asyrské, frygické, utarské, starořecké, helénistické, římské, byzantské, seldžucké a osmanské. Avšak Chetité převládají, což je pochopitelné a logické.

Anitkabir neboli Atatürkovo mauzoleum. Mustafa Kemal Atatürk (1881 - 1938), toť turecký Masaryk. Jeho sochy a portréty najdeme v každém jen trochu větším městě. Zakladatel a první prezident Turecké republiky. Narodil se v Soluni a jeho maminka se jmenovala Zübeyda. Že by se Karel Čapek v pohádce O princezně solimánské inspiroval? Atatürk nový stát jednoznačně orientoval na Evropu. Islám přestal být státním náboženstvím, zavedl západní kalendář, počítání hodin od půlnoci do půlnoci, arabské písmo nahradil upravenou latinkou, uzákonil povinnou školní docházku, ženy získaly volební právo… Byť i on nebyl prost nacionalismu, tak o Hitlerovi, který jej obdivoval, prohlásil: „Já jsem zotročený národ přivedl ke svobodě, zatímco Hitler svobodný národ zotročil.“ Po lednu 1933 let někteří němečtí vědci židovského původu a odpůrci nacistů do Turecka emigrovali a začali přednášet na zdejších universitách. Od r. 1939 byl velvyslancem Říše v Ankaře někdejší Hitlerův vicekancléř Franz von Papen (později jeden ze souzených, ale osvobozených v Norimberském procesu). S naším bývalým prezidentem měl Atatürk jedno společné: příchylnost k alkoholu. Léčil se v Karlových Varech, avšak v r. 1938 jej dostihla cirhóza. Právem však Velké národní shromáždění prezidentovi udělilo příjmení Atatürk čili Otec Turek (nepřesně Otec Turků).

Mauzoleum otevřeli v r. 1953 a podobnost s nacistickou, popř. italskou mussoliniovskou architekturou je nemalá. Koneckonců jsme rovněž v době budování Stalinova pomníku na Letné. Zbožňování Otce Turků občas překračuje únosnou míru. Asi před 10 lety jsem byl ve městě Çanakkale na západním pobřeží Turecka (poloostrov Gallipoli, bitva o Gallipoli 1915 - 16). V areálu místního muzea byl domek vrátnice. Na jedné z vnějších stěn byla křiklavě barevná freska: Atatürk coby sluneční bůh Helios v oblacích na voze taženém koňmi. SORELA jak vyšitá.

Kocatepe Camii - mešita na Velkém vrchu. Největší ankarská mešita. Zde je třeba znát jedno jméno. Mimar Sinan (1489 - 1588). Snad největší turecký architekt. Nejkrásnější istanbulské mešity jsou jeho dílem. Sulejmanova, Princova, Rüstema Paši… Dále Selimova v Edirne (Drinopol, Hadrianopolis). Sinan rovněž navrhl a přistavěl 4 minarety k Chrámu Boží moudrosti (Hagia Sophia), který Mehmed II. po dobytí Konstantinopole okamžitě na mešitu přeměnil. Justiniánovi stavitelé byli Sinanovi nedostižným vzorem, a proto většina jeho mešit ze sofijského chrámu vychází. U mešity Kocatepe se její tvůrci Sinanem inspirovali a povedlo se jim to. Otevřeli ji v r. 1987. Stavěla se dvacet let, architekti Hüsrev Tayla a M. Fatin Uluengin. Čtyři minarety jsou vysoké 88 metrů. Mešita by měla pojmout minimálně 20 tisíc věřících. Původně však byl vybrán moderní projekt architekta Vedata Dalokaye. Narazil na odpor konzervativců. Novoosmanská klasika zvítězila. Dalokay později využil ankarskou architektonickou myšlenku při návrhu slavné Fajsalovy mešity v Islámábádu.

Nedaleko hotelu, kde jsme bydleli, byl bar a bistro Kafka. Mysleli jsme si, že „kafka“ bude nějaké turecké slovo. Ale nikoli! Jde skutečně o podnik, který se jmenuje po slavném českém, německy píšícím pražském spisovateli. I v tureckých knihkupectvích jsou Kafkovy knihy běžně k dostání. Kdo nevěří, nechť běží na internet a do vyhledávače si zadá „Kafka Ankara“ nebo „Kafka Turecko.

Zdroje