Jarmila Taussigová - rudá ďáblice, která pozdě, ale přece prohlédla

5. dubna 2025 nevlídný stařec Charón převezl přes řeku zapomnění Acherón mého nejlepšího kamaráda Mgr. Petra Partyka (*1955). Znali jsme se od r. 1988. Naše setkání č. 1 bylo na jaře v první české LGBT skupině „Lambda“ na vandru Broumy → ruiny hradu Týřov → hospoda U rozvědčíka → Roztoky u Křivoklátu. Zjistili jsme, že pracujeme ve stejném podniku. Byl jím Výzkumný ústav matematických strojů (VÚMS), tehdejší československá špička, pokud jde o počítače a programování.

Petr byl nadprůměrně inteligentní a stylisticky neuvěřitelně zdatný. Vynikal ve dvou oborech: Geografie (ještě před rokem v testu na hlavní města všech států světa si nebyl jistý jen u dvou). Druhým jeho koníčkem byly dějiny, a to zvláště období druhé půle 19. a celého 20. století včetně zemí exotických, jako třeba Vietnam (Petrova velká láska), Japonsko, Čína, Thajsko… Měl, na rozdíl ode mě, výrazně levicové ukotvení. Svého času byl redaktorem deníku Právo a poslaneckým asistentem Petra Uhla. Málo kdo se tak dobře vyznal - dnes to zní jako hobby poněkud zvláštně - v dělnickém a sociálním hnutí jako on. Byl jedním z mála, kdo již na vysoké škole poctivě přečetl některé Marxovy a Leninovy spisy. Kapitál vzdal. Říkal, že to se opravdu číst nedá a že u  Marxe ho zaujaly hlavně Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844. V názoru na Lenina a Stalina jsme se shodli. Fanatičtí diktátoři s rukama po lokty od krve. Petr stati jako „Stát a revoluce“ nebo „Co dělat?“ prostudoval v duchu zásady P. Matyáše z Jiráskovy známé kroniky. Starý benediktýn mladinkému Věkovi ukazuje klášterní knihovnu. U zamčené skříně s nápisem „Libri prohibiti“ vysvětluje: „Musíme znát své nepřátele.“ Hodiny a hodiny jsme strávili nad kafem, pivem a při vandrování po Čechách a Moravě diskusemi o francouzské a ruské revoluci, první republice, sovětském stalinismu a gulazích, o Druhé světové válce, Protektorátu, letech 50. a dobách normalizačních i současných. Půjčovali jsme si navzájem knížky, poslouchali dokumenty na ČR Plus, ČR Vltava a ČT 2.

Od Petra jsem se naučil, že historické události a postavy nemají jednoznačně černé nebo bílé zabarvení, ale že v naprosté většině případů jde o 50 odstínů všech kombinací barev spektra. Probírali jsme třeba postavy ze Slánského procesu a právě díky Petrovi jsem pochopil, že ne každý ze 13 odsouzených byl nutně zločincem. Že lidé, jako Margolius nebo Frejka rozhodně nebyly kreatury typu Reicin a Šváb. Urválek aktéry žaloval za zcela jiné, absurdně smyšlené zločiny, než kterých se v letech zvaných eufemisticky diktatura proletariátu či dovršení národní a demokratické revoluce někteří ze Slánského party skutečně dopustili.

Jednou z postav, na kterou mě můj kamarád upozornil a o kterou jsem se začal zajímat, byla nejprve soudružka, později již spíše paní Jarmila Taussigová-Potůčková (1914 - 2011). Od Petra vím, že Gottwald si čas od času ulevoval slovy „Ta ku**a Taussigová!“ A tak, abych nepsal jen o barokních chrámech a palácích, jsem se rozhodl věnovat Jarmile několik vět. Mimochodem! Petici „Několik vět“ mně Partyk přinesl ve VÚMSu v létě roku 1989. Váhání bylo, příjmením „Stirský“ jsem byl a stále jsem jediný v republice, ale nakonec jsem odevzdaně mávl rukou a svůj podpis připojil. „To může napadnout jen tebe!“, bědovala máti. „Víš přece, jak to má naše rodina pohnojený. Co když tě večer budou na Hlasu a na Evropě číst?“ Příští den telefonovala, že podepsala taky. „Abys v tom nebyl sám. Havel bydlí na nábřeží (dnes Rašínovo), já to mám kousek. Tak jsem mu do schránky (domy se tehdy přes den nezavíraly) vhodila lístek, že s Několika větami souhlasím.“

Jarmila Taussigová, dívčím jménem Janovská. Narodila se 29. 4. 1914 v Olomouci. Slušně zabezpečená, středostavovská rodina. Otec, profesor francouzštiny a češtiny na reálce, byl velký masarykovec a ve volném čase sokoloval. Ve svém archivu měla Jarmila fotku, jak pan Potůček v sokolském kroji vítá „tatíčka“ při návštěvě Olomouce. Jarmila byla sociálně citlivá, jíž od „adult“ věku ji provokovala majetková nerovnost, nouze, bída a těžké postavení řady zaměstnanců (např. služek a dělnic z brněnských předměstí).

Zde musím citovat, co mně vyprávěla teta Slávka, sestra mé babičky (*1911). Velký statek na Rychnovsku, čeledíni, děvečky, koně, krávy… „My jsme žili skromně. Na poli - to byla velká dřina. I pro nás, dcery hospodáře. Ale nikdy jsme neměli hlad.“ Čili nikdy nemít hlad se během první republiky považovalo za něco, čeho je třeba si vážit a co není dopřáno každému. Mamka vzpomínala, že když někdo zazvonil (30. léta), tak její matka a má babička řekla: „To bude žebrák. Dej mu, Dášenko, korunu.“ Doba mezi dvěma světovými válkami - to nebyly jen filmy s Vlastou Burianem a Lídou Baarovou, elegantní Gočárův Hradec Králové, Baťův, Gahurův a Karfíkův obuvnický Zlín, surrealismus Nezvala, Štyrského a Toyen, fejetony Poláčka, sloupky Čapka v Lidovkách… Byla to také pravá a nefalšovaná bída. Bída, kterou už dnes neznáme, byť mnozí vykřikují třeba o bídě fialové, aniž by si uvědomili, jaký je skutečný význam tohoto podstatného jména.

Od roku 1928 žijí Janovští v Brně v Cihlářské ulici a Jarmila po dokončení reálky vystudovala stavební inženýrství na České vysoké škole technické. Psal jsem, že od Petra jsem se naučil vidět svět plasticky. Za první republiky měli mnozí lidé hlad a  existovaly chudinské předměstské kolonie. Nezaměstnanost zvláště za hospodářské krize počátkem 30. let dosahovala desítek %. Avšak zároveň Československo bylo slušný demokratický stát, kde každý občan měl základní práva a svobody. Ženám se přiznalo aktivní i pasivní volební právo, středoškolské a vysokoškolské studium dívek již nebylo něčím kuriózním, výjimečným. Ústava z roku 1920 zaručovala občanům rovnost, osobní, majetkovou, domovní a tiskovou svobodu, právo shromažďovací, spolkové, petiční, svobodu učení a svědomí, svobodu projevu, mínění, svobodu náboženskou, listovní tajemství. I tak byl Jarmilin inženýrský titul neobvyklý.

V roce 1931 se právě vrátil, a to nikoli z Pražského hradu, ale z cesty po Sovětském Svazu architekt Jiří Kroha (1893 - 1974). Ten patří k naší stavitelské avantgardě a jako mnozí umělci doby meziválečné se spustil s levicí, a to dokonce s komunisty. Na jeho přednášku v sále brněnského Stadionu dorazila i Jarmila. Nebyla sama, doprovázel ji spolužák a šamstr Antonín Zapletal. Nadšení bylo převeliké. „Kroha nám vyprávěl, že v Sovětském Svazu není nezaměstnanost, že tam je rovnoprávnost muže a ženy, …, že je tam rovnoprávnost všech ras… Bože můj, proč my nejsme v Sovětském Svazu?“ Drobná poznámka: Kroha se mihne v seriálu Okres na severu. Soudruh Pláteník navštíví staveniště nového divadla a trousí tam svá tajemnická moudra. Přítomný architekt nadšeně replikuje, že takhle jim to nepřednášel ani starej Kroha.

V roce 1938 se Jarmila Janovská provdala za Františka Taussiga (1909 - 1941). Byl redaktorem komunistické Rovnosti. Bydleli v Kobylisích (dnes Praha 8) na dnešním Horově náměstí. Po Mnichovu a okupaci v březnu 1939 František odmítl emigrovat do Anglie, byť jako Židovi a komunistovi (zlověstná kombinace) mu v okupované zemi hrozilo velké nebezpečí. Angažoval se v odboji, byl člen 1. ilegálního ÚV KSČ a v pondělí 29. 9. 1941 ho za Heydrichova stanného práva (tzv. první Heydrichiáda) popravili v jízdárně ruzyňských kasáren. V Kobylisích i v Brně je po něm, a to zřejmě právem, pojmenovaná ulice a před kobyliským domem je v dlažbě zasazen mosazný Stolperstein. Jarmilu zatklo Gestapo ve středu 11. 6. 1941. Při výsleších nikoho neprozradila (důležitá informace!) a skončila v Ravensbrücku. Zde byly jejími spoluvězeňkyněmi Marie Zápotocká, Milena Jesenská, Gusta Fučíková, Heda Synková… Jarmila se chovala statečně a spoluvězňům, pokud to šlo, pomáhala.

Když tábor osvobodila Rudá armáda, Taussigová se vrátila do Československa a dala se ihned k dispozici komunistům. Ctižádostivá, pracovitá, organizačně schopná. Myšlence o spravedlivém řádu, který bude konečně nastolen, pevně věřila. Nebyla jediná. Ostatně k levici tehdy tíhli i moji rodiče, jinak za třetí republiky nadšení skauti. Jiří Wolker zůstal oblíbeným básníkem mojí máti, i když poznala, co jsou komunisté zač. Taussigová se stává od VIII. sjezdu v r. 1946 členkou ústředního výboru KSČ a od roku 1947 i sekretariátu ÚV (podobně jako později Marie Kabrhelová). Ve volebním roce 1946 bylo jméno Taussigová kandidátce za okres Zlín. Stává se poslankyní Národního shromáždění.

Je ovšem pravdou - a jsme u mnou zmíněného duhového spektra - že v červnu 1948 napsala Rudolfu Slánskému ohledně voleb s jednou kandidátkou, že nesouhlasí se stávající politikou Národní fronty. „Protože to bylo něco tak podlého. … Volby! Vedení KSČ rozhodlo, že strana bude mít na kandidátce dvě třetiny míst a ty ostatní strany jen jednu třetinu. No úplný paskvil. S tím jsem nesouhlasila a nechtěla se na politice vůči Národní frontě podílet. Já jsem z toho utekla.“ Odešla rovněž z Ústředního akčního výboru Národní fronty. V září r. 1948 se jí narodil syn Martin. Jeho otcem byl MUDr. František Potůček, člen KSČ již od předválečných dob. Jarmila byla velmi pohledná žena, neboť jejím nápadníkem byl také Gustav Breitenfeld, známější ovšem pod příjmením Bareš (1910 - 1979). Stranický funkcionář, novinář, který do dotáhl až na zástupce generálního tajemníka ÚV KSČ (tím byl Slánský). V rámci vnitrostranických půtek byl Bareš v 50. letech odklizen do Ústavu dějin KSČ a v 60. letech se stal děkanem Fakulty osvěty a novinářství UK (dnes Fakulta sociálních věd).

Každopádně se KSČ v roce 1945 stává molochem. Má přes milion členů (krajské, okresní, místní a závodní organizace). V červnu 1948 se s ní dobrovolně povinně slučuje Československá sociální demokracie. Komunisté si uvědomovali, že mezi tak velkým počtem členů je i řada kariéristů a že vyšší funkcionáři mohou svého postavení zneužívat. Pak zde byl vožď Stalin a jeho paranoidní teorie o zostřování třídního boje při budování socialismu. Tu soudruzi prohlásili za dogma. Proto byla na podzim 1948 ustavena Komise stranické kontroly (KSK), jejímž úkolem bylo na skutečné i domnělé nešvary a skryté nepřátele ve straně dohlížet a odhalovat je. Měla 10 členů a 16 administrativních pracovníků. Komisi řídil Josef Kapoun (1886 - 1956). Když slyším stesky, že na politických a manažerských postech je málo žen a že je třeba jejich počet navýšit, replikuji, že mnohokráte v dějinách byl král měkkota, bambula a že ve skutečnosti zemi vládla královna. Jen se o tom oficiálně mlčelo. Což platilo a platí stále. Kapoun byl nevýrazný funkcionář, bývalý sociální demokrat. KSK ve skutečnosti řídila agilní a rázná Jarmila. Její tehdejší nasazení nelze označit jinak, než za fanatické. Byla přesvědčena, že nepřátelé jsou doslova všude, vždyť v r. 1949 proběhl v Maďarsku proces s László Rajkem. Bylo otázkou času, kdy obdobný tyátr bude uspořádán i v Československu. Přispěla k tomu i Stalinova roztržka s Jugoslávií. Tito, který krvavý pes byl (avšak jiného ražení, než mu přisoudili Stalinovi nohsledi), kuratelu Moskvy odmítl.

Patronem Jarmily byl sám Rudolf Slánský. Držel nad ní ochrannou ruku, a tak na přelomu 40. a 50. let byla jednou z neobávanějších postav ve straně. Kolika lidem ublížila, kolik z nich bylo díky její horlivosti zbaveno funkcí, zatčeno a souzeno, ví jen Pánbůh. Případy, které jejím přičiněním KSK řešila, byla např. kauza Planer (bývalý pracovník sekretariátu ÚV KSČ), Tannebaum (bezpečnostní tajemník KV KSČ v Karlových Varech a kauza Josefa Stavinohy (tajemník KV KSČ v Olomouci). S dodržováním zákonů si Taussigová hlavu nelámala. Tak třeba v září 1949 byl zadržen první náměstek ministra zahraničního obchodu Eugen Löbl, a to v budově ÚV KSČ Na Příkopě 33 (původně Česká eskomptní banka). S úžasem zjistil, že na ÚV jsou místnosti nikoli nepodobné vězeňským celám. Byť byl další den propuštěn a mohl setrvat ve funkci, šlo jen o předehru, jejímž dalším dějstvím byl Proces s protistátním spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským. Velezrada, špionáž a vyzvědačství, dostal doživotí, v r. 1963 rehabilitace. Pro r. 1968 emigroval do USA, kde také v r. 1987 zemřel.

Taussigová měla zvlášť spadeno na vedoucího krajského tajemníka KSČ v Brně Otto Šlinga (1912 - 1952) a na jeho důvěrnou přítelkyni Marii Švermovou. Šlingovu známou akci „Mládež řídí Brno“ označila, a to asi právem, za avanturistickou a nezodpovědnou. Musíme si uvědomit dobové souvislosti. Stalin počítal se 3. světovou válkou. Československé investice proto směřovaly především do těžkého a zbrojního průmyslu a sehnat základní potraviny bylo počátkem 50. let obtížné. Stále fungoval lístkový, tj. přídělový systém. Nešvary a nepořádky se objevovaly všude. Běžné byly výpadky dodávek energií. Názorně to ve svých pamětech popisuje právník a spisovatel Čestmír Jeřábek (1893 - 1981). Mnozí komunisté se ptali, proč? A tak se dle Stalinovy maximy „zostřování třídního boje“ hledal nepřítel a škůdce uvnitř strany a politického vedení země. Což bylo od r. 1948 jedno a to samé. Do ČSR přicházejí na výslovnou Gottwaldovu žádost sovětští bezpečnostní poradci. Taussigová se sblížila zvláště s Vladimírem Amnajevičem Bojarskim (1913 - 2007). Byla natolik obávaná, že jí přezdívali rudý ďábel v sukních. Gottwald ji pro její agilnost nesnášel a na její adresu pronášel, ovšem nikoli veřejně, výroky à la Miloš Zeman. „Ta ku…a Taussigová“. S Klémou si chtěla sjednat schůzku, kde by referovala o nepřátelích ve straně, ale neuspěla.

Brněnský Schling byl fanatik rovněž a i on má mnohé na svědomí. Původně se s ním počítalo jako s hlavou spiknutí, ale po „Dopisu Velkému metaři“ se Stalinova číhavá pozornost soustředila na Slánského. Nejprve se s pompou na přelomu července a srpna 1951 oslavily jeho padesátiny (blahopřání z  Kremlu však nepřišlo). V září byl zbaven funkce generálního tajemníka a jmenovali jej místopředsedou Zápotockého vlády. Dne 23. 11. 1951 byl ve své bubenečské vile zatčen. Pak už následovaly Ruzyně, Koloděje, mučení, výslechy… „Přiznávám, že jsem vešel ve styk s představitelem angloamerických imperialistů a jejich výzvědné služby a zrazoval zájmy československého lidu.“, atd., atd. Proces s třinácti obžalovanými proběhl za Urválkova křiku ve dnech 20. - 27. 11. 1952. Stalo se, jak řekl Gottwald: „Dáme 11 špagátů a tři doživotí.“

Protože rudá ďáblice v sukních byla se Slánským zadobře, zatkli ji ve stejný den. Do grupy spikleneckého centra by pasovala dobře. Vyšetřovatelé ji nebili, jako třeba faráře Toufara. Avšak ostatní metody, kterým ještě nedávno byly vystaveny její oběti, zažila „na plný ceres“. Odpírání spánku, studená kobka korekce, mnohahodinové výslechy, musela neustále chodit, takže měla nohy jako konve. Vyšetřovatelé ji štípali do prsou a přehazovali si ji mezi sebou. Vulgární urážky (ku…, svině, gestapácká šlapka), nepoživatelná a nedostatečná strava, noční buzení… Začala mít halucinace, nejhorší ze všeho byla spánková deprivace. Nyní si vzpomeňme na její statečné chování v Ravensbrücku. Taussigová, jako jeden z mála vyšetřovaných, se odmítla přiznat. Což dokázali již jen Husák a interbrigadisté Smrkovský a Pavel. Tím si zachránila život. Vřadit ji do Slánského skupiny bylo riskantní, neboť vyšetřovatelé nevěděli, co by byla schopna při přelíčení v soudní síni vykřičet. Paradoxně si myslela, že její podezření na nepřátele uvnitř strany se jejím nespravedlivým zatčením a krutými výslechy potvrzuje. Své spoluvězenkyni řekla, že „poznala na vlastní kůži, jakým způsobem se u nás vyrábějí zločinci. Že jsou lidé, kteří nic neudělali, falešně usvědčováni a obviňováni. … Zde se operuje s falešnými dokumenty a protokoly, i na ni byly za strašného fyzického utrpení vynuceny počáteční falešné protokoly a těmi protokoly má být nyní usvědčována.“

Později vysvětlovala, co jí pomáhalo odolat a odmítat všechna obvinění. Vyšetřovatelé na ni řvali, ale ona si vymýšlela pohádky pro svého malého synka Martínka. Proces s Jarmilou proběhl ve dnech 26. - 28. 1. 1954. To už byli Stalin a Gottwald mrtví, v SSSR popravili Berju… Objevují se první náznaky údobí, které bude později nazváno Tání. Jestliže 5. 3. 1954 Rudé právo na titulní stránce vzpomenulo „učitele budování socialismu a komunismu“ Stalina, tak ve stejný den o rok později je první strana zaplněna články, jako např. Útokem na ladem ležící půdu“ nebo „Náš lid neustane v boji proti remilitarizaci západního Německa“. O Stalinovi ani ťuk.

Proces byl neveřejný a Rudé právo o něm informovalo krátkou zprávou na druhé straně až 30. 1.1954, titulek „Proces s pomahači protistátního spikleneckého centra.“ Historikové mluví o „tajemnickém procesu“, souzeno bylo 8 lidí. Nejznámějšími žalovanými byly dvě ženy: Marie Švermová a Jarmila Taussigová. „Obvinění prostřednictvím Taussigové usilovali o ovládnutí bezpečnostního aparátu.“ Švermová doživotí, Jarmila 25 let. Taussigová si původně myslela, že půjde domů, že se vše ukáže jako jeden velký omyl. Proto se nedlouho po vyslechnutí rozsudku pokusila o sebevraždu.

Propuštěna byla v rámci velké Novotného amnestie v r. 1960. Její manžel, MUDr. Potůček, se s ní na nátlak stranických orgánů rozvedl. Svého Martínka opustila, když mu byly tři roky a znovu jej uviděla až když mu bylo 11 let. Novotný ji rád neměl, a tak úplné rehabilitace se dočkala až po Novotného pádu v lednu 1968. O stranickou rehabilitaci nikdy nepožádala. Vadilo jí, že znovunabytí práv se týká především komunistů. Chtěla, aby byli rehabilitování i ostatní nevinně odsouzení. Třeba Horáková. Živila se jako oklepávačka odlitků, švadlena a teprve později jako konstruktérka. Do důchodu odešla v r. 1970. Žila v Olomouci a od r. 1965 v Brně. Chartu nepodepsala, ale kontakty na disent mít musela, neboť v samizdatu vyšly její „Velikánky“ (sbírka povídek, portréty 11 žen, které zažily nacistické a komunistické lágry). Po r. 1989 vyšly pohádky, která vymýšlela ve vězení pro svého syna pod názvem „Král Bumbác a Návětřáčtí“. Vlastním nákladem vydala román „Gordický uzel“.

Syn Martin Potůček (*1948) je vysokoškolský pedagog, zabývá se sociální politikou a působil jako poradce některých našich premiérů (např. pokud jde o důchodovou reformu).

Závěr? Ve své knihovně mám beletristicky zpracovaný životopis jiné ženy, a to Marie Antoinetty. V závěrečné kapitole popravená královna v nebi předstupuje před Boha. Rozhovor probíhá přibližně takto (cituji volně):

Sv. Petr: „Myslím, Madame, že to pro Vás dopadne dobře. Že On k Vám bude milostivý.“ Královna předstoupí před vládce nebes a země.

Bůh - hromovým hlasem: „Byla jste líná, marnivá a rozmařilá. Neznala jste nic jiného, než bezuzdné zábavy, módu a plytké řeči. Nestarala jste se ani v nejmenším o lid, jemuž jste v mém jménu vládla. Stýkala jste se, a to dosti důvěrně, s muži i ženami velmi pochybné pověsti. Peníze státu jste rozhazovala plnými hrstmi za zbytečnosti. Zábavy, hazardní hry a bezuzdné hýření, to byl váš život. Ale prožila jste si ďábelský proces, chovala jste se při něm statečně a byla jste dobrou matkou. Tak tu můžete zůstat.

Antoinetta: „Děkuji, děkuji, dobrý Bože.“

Bůh: „Jistě, jistě, říká se, že jsem dobrý. Ça irra!“ (Pozn.: Jde o začátek známé revoluční písně „Ah ca irra!“ - „Půjde to! Aristokraty pověsíme na lucerny…“).

Antoinetta: „Prosím, Bože?“

Zdroje