Článek
HC Dukla Jihlava sice v sérii s HC Verva Litvínov urvala cenné vítězství, které ukončilo sérii sedmnácti porážek prvoligových vyzyvatelů, ale v dalším zápase na tento úspěch nenavázala a extraligovou příslušnost si uhájil Litvínov.
Zatímco o setrvání Litvínova je rozhodnuto, znovu se otevírá otázka spravedlnosti baráže.
Extraliga čítá 14 týmů, přičemž poslední z nich se utkává s vítězem prvoligového play-off. Baráž je tak jediným mostem mezi oběma soutěžemi a zároveň místem, kde se nejčastěji láme představa o rovné soutěži.
Na papíře jde o klasický příběh Davida a Goliáše. A sport právě v těchto střetech nachází svou přitažlivost. Ne vždy vyhraje favorit, a právě možnost překvapení dělá sport tím, čím je. Jenže otázka zní jinak: kdy je ještě tahle nerovnováha přirozenou součástí hry, a kdy už jde o strukturálně nastavenou nevýhodu, která žádné skutečné překvapení prakticky nepřipouští?
Kritici baráže obvykle míří na dva problémy. Prvním je asymetrie v zátěži. Prvoligový tým prochází vyčerpávajícím play-off, zatímco extraligový soupeř má týdny na regeneraci a cílenou přípravu. Do série tak nevstupují dva stejně „opotřebované“ týmy.
Druhým problémem je nerovnost kvality kádru. Extraligové týmy disponují vyššími rozpočty i širší hráčskou základnou, což samo o sobě není překvapivé. Potíž nastává ve chvíli, kdy tento rozdíl není jen výsledkem sportovní hierarchie, ale je dále prohlubován samotnou strukturou soutěže. Neprostupnost systému totiž může snižovat atraktivitu první ligy a postupně odrazovat investory, kteří jsou si vědomi, že šance na postup jsou za současných podmínek spíše zázračnou metou než realistickým cílem.
Extraligové kluby své postavení institucionalizují prostřednictvím Asociace profesionálních klubů ledního hokeje (APK LH), která svůj model dlouhodobě zdůvodňuje stabilitou soutěže a ochranou investic. Případ Pirátů Chomutova ostatně ukazuje, jak křehká tato stabilita ve skutečnosti je.
Kapitalismus pro malé, socialismus pro velké
Samozřejmě, můžeme namítnout, že tvrdé tržní prostředí by český hokej nepřežil. Že bez umělé ochrany by extraligové kluby padaly do konkurzů a zimní stadiony by zely prázdnotou, protože český trh zkrátka neuživí 14 týmů bez existenčních jistot. Nakonec by na tom nejvíce doplatila mládež. Jenže jakmile z tohoto byznysu pod záminkou křehkosti odstraníme tržní riziko, nemůžeme se dál tvářit, že jde o standardní soukromé podnikání.
Kluby si nechávají na svou činnost přispívat z veřejných financí, ať už ze státních dotací, nebo přímo z rozpočtů měst. Města často vlastní a provozují stadiony, platí jejich údržbu i energie a spolufinancují i mládežnické struktury. Tento model se obvykle obhajuje veřejným zájmem: podporou sportu, dětí a komunitního života.
Problém začíná ve chvíli, kdy si uvědomíme, že hokejový klub není rozdělený na „veřejnou“ a „soukromou“ část. Je to jeden ekonomický celek. Každá veřejná koruna, která pokryje infrastrukturu nebo mládež, uvolňuje vlastní zdroje klubu jinde, typicky v rozpočtu A-týmu.
A právě tady vzniká zvláštní asymetrie. V ideálním tržním modelu by platilo: kdo nese riziko, má nárok na výnos. V extralize však lze pozorovat ochranu investic spojenou s omezenější konkurencí a zároveň jistou míru institucionálního a veřejného financování, které uvolňuje část nákladového tlaku klubů a umožňuje jim dále posilovat své postavení. Jde o kombinaci částečné privatizace výnosů a částečné socializace rizik. A pokud někdo namítne, že kluby negenerují klasický ekonomický kapitál a jsou spíše dlouhodobě deficitním systémem, pak je na místě otázka, zda do této rovnice zahrnujeme i symbolický kapitál, jako je prestiž.
Dva ligové modely
Můžeme se rozhodnout stabilizovat soutěž a chránit investice klubů před extrémní nejistotou. Ostatně i NHL funguje jako uzavřený systém. Rozdíl je v tom, že tam si na otevřenou soutěž nehrají. Pokud bychom extraligu rozšířili o ty prvoligové kluby, které na to mají zázemí a zájem, a soutěž pak transparentně uzavřeli, přiblížili bychom se zámořskému modelu, který by systematicky nevyřazoval ty tři nebo čtyři ambiciózní týmy, co v první lize najdeme. Minimálně dočasně.
Jenže zůstává jednoduchá otázka: pokud si kluby samy nastavují pravidla uzavřené soutěže, proč by na ni měli přispívat daňoví poplatníci? A je to obhajitelné už v současné podobě, kdy se systém navenek pouze tváří jako otevřený?
Nebo se vrátíme ke skutečně otevřené soutěži a veřejné finance začnou sloužit férovému prostředí napříč republikou. To by v praxi znamenalo buď narovnat podmínky baráže, nebo spíše opět zavést přímý postup a sestup. Ano, pro tradiční extraligové značky by to po špatné sezoně znamenalo tvrdý pád a existenční riziko, ale právě toto riziko je samotnou esencí sportu. V takovém modelu dává podpora z veřejných rozpočtů větší smysl. Dotovali bychom totiž živý a prostupný ekosystém, který dává naději prvoligovým fanouškům, láká sponzory i do menších měst a odměňuje týmy za to, jak pracují dnes, a ne za to, jaké místo si u stolu zajistily včera.
Čas přestat si něco nalhávat
Extraliga se tváří jako otevřená soutěž, ale ve skutečnosti je to systém, který jen minimálně připouští změnu statusu quo. Otevřenost je zde do značné míry performativní: existuje, aby mohla být prezentována, ne aby reálně fungovala.
Kluby si nastavují pravidla soutěže tak, aby minimalizovaly nejistotu a chránily své pozice. Zároveň ale tento stabilizovaný systém stojí na infrastruktuře a financování, které nese veřejný sektor. Jinými slovy: soukromé výnosy jsou chráněny kolektivními prostředky.
Nejde přitom o to, že by stabilita byla sama o sobě špatně. Problém je jinde: že se stabilita vydává za férovost. A že se soutěž, která je ve skutečnosti výrazně uzavřená, stále popisuje jazykem rovné šance.
V takovém rámci už David a Goliáš nejsou příběhem o sportovním překvapení. Vítězové i poražení jsou rozděleni dávno předtím, než se začne hrát.
