Článek
A pokud si chtějí postěžovat na sociálních sítích, kde jsou podobná vyjádření cenzurovaná, uchýlí se k absurdnímu novotvaru a napíšou: „Asi půjdu spáchat nežití.“
Na opačném konci věkového spektra o smrti slýcháme také, jen v úplně jiném kontextu. Když senior u rodinného oběda pronese „já už vám tady dlouho strašit nebudu“ nebo „už abych to měl za sebou“, okolí to často přejde s mávnutím ruky jako nevinné stařecké bilancování.
Mluvit o smrti zkrátka neznamená vždy totéž. A způsob, jakým ji verbalizujeme, o nás prozrazuje víc, než si chceme připustit.
Když nejde jen o nadsázku
Lidé, kteří o vlastní sebevraždě opakovaně mluví nebo o ní přemýšlí, ji většinou aktivně neplánují. Psychologie pro tento stav používá termín pasivní sebevražedná ideace. Nejde o konkrétní plán smrti, ale spíše o fantazii, že by se člověk „zítra prostě nemusel probudit“.
Mezi pasivní ideací a skutečným činem ale existuje významný vztah. Klinická data ukazují nepříjemnou realitu: rozdíl mezi pasivní touhou po nebytí a aktivním plánováním smrti je z hlediska pravděpodobnosti reálného pokusu o sebevraždu téměř zanedbatelný. Pasivní sebevražedné myšlenky tak představují srovnatelně závažné riziko, které by se nemělo podceňovat.
Když na konci 19. století sociolog Émile Durkheim vydal svou přelomovou studii o sebevraždě, ukázal světu šokující věc: to, co jsme do té doby brali jako ryze osobní, tragické selhání jednotlivce, je ve skutečnosti zrcadlem stavu celé společnosti. Durkheim dokázal, že tento akt přímo odráží narušenou rovnováhu mezi jednotlivcem a společností, ať už jde o naši naprostou izolaci a ztrátu sociálních vazeb, nebo naopak o rozpad norem a hodnotovou prázdnotu, ve které se nám ztrácí smysl.
Pokud ale Durkheimova teze platí, jaké zrcadlo nám nastavuje dnešní společnost? Co o nás vypovídá fakt, že se ze slovníku smrti stala na jedné straně běžná konverzační vycpávka a popkulturní mem, a na straně druhé tiché volání o pomoc, které přeslechneme?
Psychická bolest v době individualismu
Moderní společnost člověka učí, že může být kýmkoliv, pokud na sobě bude dostatečně pracovat. Pokud však selžeme, je vina kladena na nás samotné. I osamělost, nejistotu nebo vyčerpání pak začínáme chápat jako osobní nedostatečnost.
A právě tady se rodí zvláštní paradox dnešní doby. Nikdy jsme nemluvili více o psychickém zdraví, úzkostech nebo vyhoření. Jenže otevřenost je pouze jedna strana celé proměny. Tou druhou je skutečnost, že psychickou bolest možná nikdy nenesli lidé tak osaměle jako dnes.
Dřívější generace své utrpení jen zřídka chápaly jako čistě osobní problém. Chudoba byla chudobou celé vrstvy. Nezaměstnanost důsledkem krize. Existovala širší rodina, pevnější komunity, odbory, nebo alespoň jasnější pocit, kam člověk patří.
Možná proto dnes psychická bolest nepůsobí jen intenzivněji. Možná ji především prožíváme mnohem izolovaněji.
Jazyk extrémních hyperbol: „já si to snad hodím“, „radši bych se neprobudil“, pak nemusí být jen cynickým ventilem frustrace, ale i symptomem individualistické společnosti, ve které člověk postupně ztrácí schopnost vidět za svým vyčerpáním širší systémové příčiny a zároveň je nucen neustále performovat vlastní hodnotu a jedinečnost.
Tento tlak přitom nedopadá jen na mladé. Ve společnosti, která hodnotu člověka stále silněji spojuje s výkonem a produktivitou, může i stáří začít působit jako ztráta společenské hodnoty. Pokud je identita po celý život postavená na práci a užitečnosti, odchod do důchodu může vést k existenciální ztrátě smyslu.
Generační rozdíl a syndrom pasáčka ovcí
Starší generace při poslechu podobných frází často kroutí hlavou. Vyrůstaly totiž v době, kdy se o psychické bolesti téměř nemluvilo. Smutek, vyčerpání nebo pocit ztráty smyslu se nenosily do veřejného prostoru ani do běžné konverzace. Jazyk duševního utrpení byl omezený, neobratný a často úplně chyběl.
Dnešní generace naopak vyrůstá v prostředí, kde se psychické stavy neustále verbalizují, sdílí a komentují. Jenže právě tím se proměňuje i samotný jazyk bolesti. Z toho, co bylo dříve nevyslovitelné, se stává nadsázka a ironie, která člověku umožňuje mluvit o vlastním zoufalství, aniž by musel přiznat jeho skutečnou hloubku.
Když výrazy spojené se smrtí používáme příliš často k popisu banalit, dochází k jejich sémantickému vyprázdnění. Ztrácejí svou váhu. Když pak napíšete, že jdete „spáchat nežití“ a přidáte k tomu emotikon, z původně mrazivého činu se stane ironický, téměř roztomilý mem.
Vzniká informační šum. Pokud přátelé denně vtipkují o tom, že „už nemůžou a jdou to ukončit“ i kvůli rozlité kávě nebo nepovedené písemce, citlivost vůči podobným výrokům se postupně vytrácí. Dostáváme se tak do moderní verze bajky o pasáčkovi, který tak dlouho z legrace křičel, že se blíží vlk, až mu nikdo neuvěřil, když vlk skutečně přišel.
Nejnebezpečnější bývá ticho
Když se podíváme na data, objeví se znepokojivý paradox. Skupina, která o sebevraždě mluví nejhlasitěji, není tou, která na ni nejčastěji umírá.
U mladých lidí, kteří proměnili fráze jako „já se snad zabiju“ v běžnou součást každodenní komunikace, zůstává míra dokonaných sebevražd relativně nízká, přesto však patří mezi jednu z častějších příčin úmrtí v této věkové skupině. S věkem však čísla rostou. Nejvyšší riziko dlouhodobě vykazují starší lidé, generace, která o vlastní bolesti často mluví mnohem méně, ale častěji ji skutečně dovede až k fatálnímu konci. Ticho bývá mnohem nebezpečnější.
A realita může být ještě temnější, než ukazují samotné statistiky. U části osamělých seniorů se rezignace na život nemusí projevit přímou sebevraždou, ale postupným odmítáním péče o sebe, léčby nebo základních potřeb.
Míra sebevražednosti podle pohlaví a věku v letech 2006 až 2024
Když se bolest změní ve frázi
Když dnes slyšíme, že někdo jde „spáchat nežití“, většinou tím nemluví o smrti samotné. Mluví o vyčerpání. O frustraci. O samotě. O touze alespoň na chvíli zmizet z tlaku neustálého fungování.
Právě v tom možná leží nejznepokojivější rys současného jazyka. Lidé stále častěji nefantazírují o smrti jako takové, ale o přerušení existence jako představitelné formě úlevy.
Otevřenější jazyk psychické bolesti je do určité míry známkou zdravější společnosti, ve které utrpení nemusí zůstávat úplně nevyslovitelné. Zároveň ale hrozí, že se z výrazů spojených se smrtí stane jen otupělý šum každodennosti.
Musíme se naučit s tímto novým jazykem zacházet obezřetně. Jinak se nám totiž může stát, že pro samá slova o smrti přestaneme slyšet ty, kteří nás doopravdy prosí o život.
Zdroje:
