Odvaha nemít názor: Proč je schopnost říct „nevím“ známkou zodpovědnosti

Když dnes ráno otevřete internet, spustí se neviditelná časomíra. Během několika minut se od vás očekává, že zaujmete jasný, neprůstřelný a pokud možno morálně nadřazený postoj k diplomatickému konfliktu na druhém konci světa, k nové cyklostezce ve vašem městě, ke správné výslovnosti švédských hokejistů a k překvapivému výběru párů do StarDance, přestože moc dobře víte, že na to na podzim stejně koukat nebudete.

Za tím vším se skrývá zvláštní iluze: že dobrý a uvědomělý občan musí mít na všechno vyhraněný postoj. Kdo dnes nemá okamžitý názor, jako by snad ani neexistoval. A kdo si ho neumí dost rychle vytvořit, může snadno získat pocit, že je málo informovaný, málo angažovaný nebo prostě nedostatečný. Důsledkem tohoto neustálého tlaku je osobní i společenské vyčerpání.

Digitální prostor nás zkrátka naučil, že každé téma je bitevní pole, na kterém si musíme okamžitě vybrat stranu a vykopat zákop.

Tento stav není chybou systému, je to jeho základní vlastnost. Žijeme v éře informačního nadbytku, kdy se lidská pozornost stala tou nejcennější komoditou. Značná část digitálního prostředí je postavena tak, aby naši pozornost udržovala v neustálé pohotovosti. Každá drobná událost nebo lokální přestřelka je okamžitě rámována jako zásadní krize vyžadující náš morální soud.

Tato permanentní mobilizace ale naši pozornost pouze drancuje. Pokud se denně nutíme hodnotit desítky nesouvisejících a často extrémně složitých problémů, brzy dojde k přehlcení. Na konci dne nám pak nezbývá mentální kapacita na věci, které můžeme skutečně ovlivnit a kterým rozumíme.

Není to přitom novinka digitální éry. Už v roce 1922 americký novinář Walter Lippmann varoval ve své knize Public Opinion (Veřejné mínění) před mýtem občana schopného kompetentně posuzovat všechny veřejné otázky. Svět je podle něj příliš rozsáhlý, složitý a nepřehledný na to, aby měl běžný člověk kapacitu všemu dokonale rozumět a na všechno si utvořit promyšlený názor.

Dnes se tento problém nezměnil. Jen dramaticky zrychlil. Lippmann psal ve světě, kde se veřejná debata přelévala v rytmu denního tisku. My žijeme ve světě, kde se nová kauza, nový morální test a nové očekávané stanovisko objeví klidně každých pár minut.

Vytvořit si skutečně vlastní postoj přitom pořád znamená totéž: sledovat data, znát kontext, dohledávat zdroje a rozlišovat mezi fakty, interpretacemi a dojmy. Na to u většiny témat jednoduše nemáme kapacitu. Přesto do debat málokdy vstupujeme úplně bez názoru. Už předem máme intuice, sympatie a zjednodušené obrazy reality, které jsme nasbírali z prostředí, ve kterém žijeme.

Když pak přijde chvíle zaujmout konkrétní postoj, málokdo začne studiem primárních zdrojů. Spíš ho postupně posbíráme z cizích komentářů, postojů lidí, kterým důvěřujeme, a z toho, jak o tématu začne mluvit politická strana, se kterou se identifikujeme. A protože tento proces probíhá nenápadně, snadno získáme pocit, že jsme k názoru došli úplně nezávisle.

Náš mozek tím sice ušetří energii, ale vzápětí ji spálí v nekonečných hádkách o to, čí „vypůjčený“ názor je ten správný.

Jak z toho ven? Filozofka Lorraine Code mluví o epistemické odpovědnosti: odpovědní nejsme jen za to, co si myslíme, ale také za způsob, jakým ke svým přesvědčením dospíváme. Záleží na tom, z čeho vycházíme, komu důvěřujeme, jak zacházíme s informacemi a zda dokážeme rozlišit první dojem od promyšleného úsudku.

V digitálním prostoru bych na tuto myšlenku navázal ještě jedním posunem: nejde jen o to, jak odpovědně si své názory utváříme, ale také o to, kterým tématům vůbec věnujeme svou pozornost. Ne každé téma, které se nám zobrazí, si zaslouží stát se součástí našeho vnitřního světa.

Tuto rozšířenou podobu epistemické odpovědnosti bych nazval kognitivní zodpovědností: schopností zacházet s vlastní pozorností jako s omezeným zdrojem a nevydávat za svůj názor něco, čemu jsme ve skutečnosti nevěnovali dost času, péče ani porozumění.

Běžně přijímáme, že máme omezený finanční rozpočet a nemůžeme si koupit všechno. Víme, že den má jen čtyřiadvacet hodin. Přesto se ke své pozornosti často chováme, jako by byla nekonečná.

Právě proto má smysl vědomě rozhodovat, do kterých témat svou energii investujeme do hloubky a která s klidným svědomím necháme projít kolem. Ne proto, že by byla všechna nedůležitá, ale proto, že nemůžeme poctivě rozumět všemu.

Nikdo z nás nepřemýšlí dokonale racionálně. Všichni si realitu zjednodušujeme, používáme mentální zkratky a vycházíme z prostředí, ve kterém žijeme. Rozdíl není v tom, kdo je zcela objektivní a kdo zmanipulovaný. Rozdíl je v tom, kdo si své limity dokáže přiznat a odmítá předstírat kompetenci tam, kde ji zkrátka nemá.

Je načase normalizovat právo říct „nevím“. Můžete být skvělým, vzdělaným a empatickým člověkem, i když se k polovině věcí ve veřejném prostoru prostě nevyjádříte.

To ale neznamená, že každé „nevím“ je automaticky ctnost. Zodpovědné je tehdy, když přiznáváme vlastní limity a odmítáme vydávat dojmy za promyšlený názor. Alibistické začíná být ve chvíli, kdy se za něj schováváme před tématy, která se nás přímo týkají. Před situacemi, v nichž můžeme něco ovlivnit. Nebo před nespravedlností, kterou naše mlčení pomáhá udržovat.

Některá témata si zaslouží naši pozornost, solidaritu a jasný postoj. Právě proto ale není dobré plýtvat energií na každou kauzu, která se nám náhodou objeví před očima.

Pojďme si to zkusit trénovat hned teď.

Největší svoboda dnešní doby nespočívá v tom, že můžete mít názor na všechno. Spočívá v tom, že si můžete dovolit ho nemít.

___

U kterého tématu jste si naposledy dovolili říct „nevím“? A kde podle vás končí poctivá zdrženlivost a začíná lhostejnost? Napište mi to do komentářů.

Pokud vás zajímají texty o tom, jak přemýšlet o sobě, druhých a světě kolem nás, a o tom, jak snadno nám přitom unikají důležité souvislosti, klikněte na Sledovat, ať vám neuteče další článek.