Článek
K napsání tohoto článku mne vedly tři hlavní pohnutky:
Za prvé, ověřil jsem si v praxi, že První Murphyho zákon funguje, a je dokonce nadřazen matematickému počtu pravděpodobnosti. Bleskem osvětlím, jak jsem k tomu přišel.
Před pár měsíci pracovníci dodavatelské firmy instalovali přehřívák do nově budované kotelny, a tento šel instalovat dvěma způsoby: Oni pochopitelně zvolili ten špatný. Poté, co využili všechny předchozí možnosti, a podívali se do výkresu, který jsem namaloval, tak se jim podařilo instalovat přehřívák tak, jak bylo požadováno.
Jiný případ: V kotelně, kterou jsme budovali, je soustava podest, a pochozí rošty bylo možné vyrobit dvěma způsoby z hlediska orientace nosných pásnic. Pokud by toto výrobce nedělal dle dokumentace, ale orientaci nosných pásnic by volil náhodně, pak by z hlediska počtu pravděpodobnosti se ten počet špatně vyrobených blížil jedné polovině. Výsledek? Do jednoho špatně všechny – několik desítek.
Za druhé, První Murphyho zákon zná ve svém původním znění téměř každý – pro ty, kdož o tomto doposud neslyšeli ani nečetli, jej zopakuji.
„Lze-li něco udělat špatně, pak to někdo špatně udělá“
Toto je notoricky známé, a spousta čtenářů jistě doplní mnohé další zákony, které jsou již dnes součástí „murphologie“. Tohle vše, je jednoduše dohledatelné. Včetně například toho, že „Murphyho zákon vyslovil jako první někdo jiný toho jména. A jsme u jádra věci: Murphyho zákon zná spousta lidí, ale okolnosti, místo a čas vzniku, nejsou minimálně v české kotlině příliš známé, a ani českou internetovou scénou nejsou příliš reflektovány.
Za třetí, protože uplynulo 10. prosince právě 70 let od události, která zavdala příčinu vzniku tohoto úsloví, a také proto, že člověka, který toto úsloví dal světu, jsem měl čest na začátku 90. let poznat, cítím tedy potřebu se s tímto příběhem se čtenáři podělit právě nyní.
V našich krajích se tomu říká „Butterbrottheorie“ , čili pravidlo namazaného krajíce. Anglofonní svět má již 70 let pro onen princip nevyhnutelnosti maléru, který nás potká v nejméně vhodnou chvíli, jméno „První Murphyho zákon“. Z počátku byla tato maxima známa jenom v okruhu aviatické veřejnosti, ale postupně se začala šířit. Úměrně tomu, jak se rčení stávalo obecným majetkem, mizel skutečný Mr. Murphy do anonymity, srovnatelné s bájnou neosobností pana Pythagora a jeho věty či Archiméda se zákonem o nadlehčování těles ponořených.
Murphyho zákon je pravidlo, které učí pokoře ty, kdož se profesionálně zabývají vztahy člověka a různých strojů, přístrojů a podobných soustav. Připomíná, že lze-li něco udělat dvěma a více způsoby, z nichž jeden vede k průšvihu, určitě to jednou někdo právě tímto způsobem udělá.
Abychom se dozvěděli, jak toto pravidlo vzniklo, musíme se vrátit o sedm desítek let zpět, na leteckou základnu Holloman AFB v Novém Mexiku….
Čtyřicet minut po poledni desátého prosince 1954 seděl letecký lékař dr. John Paul Stapp, s útrobami prázdnými po předchozím dvanáctihodinovém půstu v sedadle raketových saní – podivného, zcela neletecky vyhlížejícího zařízení z ocelových trubek, úhelníků a koleček, upevněného vodítky (aby nevzlétlo) na dokonale vyrovnaných kolejích. Zdvojené nylonové popruhy tři palce široké držely dr. Stappa k nenadechnutí těsně. Za jeho zády bylo připraveno 178 kilonewtonů tahu ukrytých v baterii devíti raketových motorů na tuhé pohonné hmoty. Přes plexisklové hledí své přilby, pevně upoutané k opěrce hlavy viděl, jak se do dálky zužuje necelých jedenáct set metrů kolejí a mezi nimi lesklá hladina mělké nádrže vody.
Chystala se Stappova devětadvacátá a poslední jízda na raketových saních – měla ověřit fyziologické účinky katapultáže z letadla při vysokých rychlostech – a především při vysokých dynamických tlacích a brzdění.
Ze vzpomínek dr. Stappa:
„’X minus tři minuty‘ zapraskal kovový hlas ze stožáru vedle trati. Jake Superata, můj přítel šéfmechanik, klidně zakrucoval dráty, zajišťující přezky upínacích pasů. ‚Mnoho štěstí…. a nashle na druhém konci‘. Strčil mi do ruky v rukavici (zápěstí jsem měl upoutána ke kolenům) spoušť kamery, která mě měla snímat během celé jízdy. Zavyla siréna, a amplion zapraskal ‚X minus dvě minuty – opusťte všichni dráhu‘. Jake připnul přístrojové okruhy na baterii v saních a odpojil vnější přívod proudu. ‚Zážehové motory raket zapnuty a živé‘ ozval se Jakův hlas a v zápětí už jeho majitel spěchal na své místo poblíž jedné z vysokorychlostních kamer, která byla umístěna sto metrů od osy kolejové dráhy.
Podevětadvacáté jsem byl sám na raketových saních – a pokaždé to bylo jako čekání na popravčí četu. Soustředil jsem se, abych za spoušť kamery zatáhl přesně až zazní v odpočítávání „tři“ a abych si přesně zapamatoval to, co se odehraje poté, , až zazní „jedna“. Zatím se ozvalo ‚X minus 30 sekund!‘ Dech se zkrátil, svaly se napjaly. Vnímal jsem, jak srdce zrychluje tep. Upřel jsem oči před sebe, na dvěstě dvacet metrů vody, uzavřené lepenkovými hrázemi mezi betonovými základy kolejí“.
Od kontaktu s vodou v brzdící nádrži dělilo dr. Stappa 840 metrů.
„’X minus 15 sekund’. Přimáčkl jsem záda proti tence polštářovanému kovovému opěradlu, a pevně jsem skousl gumový chránič zubů – dýchal jsem už velmi intenzivně a krátce.
‚10,9,8,7,6,5,4,3,2‘ – Zatáhl jsem za lanko spouště kamery.
‘Jedna!”
Devíti raketovým motorům na zadní, pohonné části saní trvalo jen sedmašedesát tisícin sekundy, než se plnou silou opřely do opěrné desky na zádi „moji“ přední části pokusných saní. Okamžité zrychlení patnácti g bylo výsledkem… Kanál mezi kolejemi se zamlžil a svět během jeden a půl sekundy zčernal, jak mi dopředné zrychlení odkrvilo sítnice. Zatajil jsem dech, a držel; neviděl jsem nic. Když po pěti sekundách dohořely motory, první zbrzdění mnou tvrdě škublo vpřed. Zrak se na okamžik vrátil – v krátkém žlutém záblesku jsem zahlédl gejzír vody před sebou, jak lapače pod saněmi podobné obráceným radlicím pluhu zabraly, a začaly postupně protrhávat první stupně přehrady, a nabírat vodu a vrhat ji ve směru jízdy. Během 0.3 sekundy po rozdělení saní zbrzdil odpor vzduchu a podvozku moji část z maximálky 1017 km/h na 933 km/h. Po tomto krátkém okamžiku vidění, jež obnovilo záporných dvacet g mi oči náhle naběhly hrozným tlakem – lapače – brzdy zabraly do hluboké vody v nádržích s největší hloubkou. Přetížení vyskočilo na 40 g. Mé oční bulvy tlačily proti horním víčkům, rvaly za své úpony s řezavou bolestí, podobnou trhání zubů bez umrtvení. Vidění kmitlo ze žluté k růžové rozmazanosti a bolest rostla v téměř nesnesitelném crescendu. Rozžhavená vodítka se přitavila ke kolejnicím a saně stanuly s mocným škubnutím. Celé to trvalo šest a půl sekundy.“
Tělo Dr. Stappa obepínaly speciální pásky se šestnácti snímači, které měřily síly, jimiž byl během zrychlování a zpomalování člověk vystaven. A právě onen měřící postroj navrhl jistý Edward A. Murphy junior. Otřeseného Stappa vysvobodili ze sedadla. S krví podlitýma očima, oteklým obličejem a s modřinami od popruhů se z nosítek obrátil na nedaleko stojícího technika záznamového zařízení: „Kolik géček jste naměřili?“ zachraptěl. „Žádná“ odpověděl technik nervózně. Zmatený Stapp zavolal Murphymu, který se druhý den objevil na základně. Jednotlivé snímače bylo možno zalepit do postroje dvěma způsoby – a kdosi u všech šestnácti čidel zvolil ten špatný.
Dožraný Murphy tento princip formuloval:
„Lze-li něco udělat špatně, pak to někdo špatně udělá“ a jeden z techniků nazval tento výrok Murphyho zákonem. Dr. Stapp jej pak dal do oběhu na jakési tiskové konferenci. Častým používáním, a tím, že Murphy je jméno asi tak obyčejné, jako u nás Procházka, se reálná skutečnost změnila v anekdotický příběh a nakonec zůstal jen samotný Murphyho zákon.
Raketové saně Sonic Wind No.1 byly dlouho k vidění v muzeu International Space Hall of Fame v Alamogordo, a v roce 2017 byly přemístěny do National Air and Space Museum - Smithsonian Institution ve Washingtonu DC jakožto technická památka mimořádného významu.
Dr. John Paul Stapp odešel z tohoto světa 13. listopadu 1999 v požehnaném věku 89 let.
