Článek
Až 60 % Čechů je dle průzkumu ve svém zaměstnání nespokojeno. Ale dennodenně vstávají v tu samou dobu a vyrážejí na tu samou cestu, do té samé práce, kterou tolik nenávidí. Lidé si nedokáží připustit, že právě oni jsou strůjci vlastního štěstí. Že jedině oni musí pečovat o vlastní budoucnost, a ne jen čekat, až se něco zlepší. Takových čekatelů jsou v Česku celé zástupy. Odpověd na jejich otázku, kdy se jejich situace zlepší, je jednoduchá. Nikdy.
Čekání je jednoznačně špatná strategie a je třeba ji neprodleně změnit. Tedy pokud nechceme v proklínání svého šéfa pokračovat až do skonání světa. Každého šéfa se lze zbavit, když člověk chce. Z každé práce lze odejít, když člověk chce. Ale chce opravdu, nadávat nestačí.
Mám málo peněz a nenávidím šéfa
Majitel firmy se snaží maximalizovat příjmy a minimalizovat výdaje. Jedním z největších, ne-li největším, výdajem jsou u většiny firem mzdy zaměstnanců. Je logické, že šéf pokud nemusí, nebude platit více. A to ani v případě, že se zaměstnanec ozve, a chce přidat. Dokud si je šéf jistý, že dobrý zaměstnanec neodejde, nemá důvod situaci řešit. To strach dělá ze zaměstnanců poslušné ovečky, v mnoha případech s trochou nadsázky řečeno až otroky. Lidé se zbytečně bojí ztráty zaměstnání.
Prostředí, které člověk nemá rád, je pro něj toxické. Nikdy se zde nebude cítit dobře.
Ztráta zaměstnání je nebezpečná mantra, která sužuje lidskou mysl po dlouhá desetiletí. Už naši rodiče nám od malička říkají, že je třeba si udržet stálé zaměstnání. Ale proč proboha? Nabídek práce je všude kolem mnoho, stačí se jen rozhlédnout. Stačí se přestat konečně třást strachy o to, jestli najdu další práci. Hodit za hlavu tolik nenáviděný stereotyp, rozhlédnout se kolem sebe, a začít něco dělat pro to, abychom byli šťastní a nemuseli jen nadávat, že nejsme.
Teorie životního tunelu
Každé ráno to samé, ta samá cesta, ta samá práce, co nás nebaví, ti samí kolegové. Tento stereotyp ubíjí velkou spoustu lidí. Život se pak člověku může snadno smrsknout jen na dlouhý rozmazaný tunel, lemovaný stále tím stejným, opakujícím se okolím. A pokud z takového tunelu člověk nedokáže včas vystoupit, může se snadno a velmi rychle ocitnout na jeho konci. Na konci, kde zjistí, že vlastně celý jeho život byl jen jakýsi rozmazaný tunel, který celou dobu považoval za falešné štěstí. Ale v této chvíli je pozdě.
Je třeba si zavčas uvědomit, že takhle to nechceme. Nejtěžší je vždy první krok, opuštění jakési komfortní zóny. Když člověk jen tak řekne, že takto už dál svůj život nepovede, dá výpověď a začne dělat, co ho baví, je okamžitě považován za podivína. Jenomže ve skutečnosti je tento podivín vítězem, a ti co si ťukali na čelo, dojedou svým jednotvárným tunelem až na konečnou. Teprve tady začnou litovat a obdivovat podivína, že měl dostatek odvahy, nenechat si život protéct mezi prsty.
Co člověka nebaví, neměl by dělat
Lidé by neměli setrvávat na místech, která nemají rádi. Neměli by dělat to, co je nebaví, protože to stejně nikdy nebudou dělat dobře. Že práce je nutné zlo, které musíme vydržet, je dávno přežitý nesmysl. Pokud máme svojí prací světu něco přinášet, musí nás naplňovat, musíme o ní rádi přemýšlet i mimo pracovní dobu, a nemělo by nám to být proti srsti.
Možností je mnoho, i když člověku někdy připadá, že nemá žádné. Je to jen zdání, musí otevřít oči. Ale otevřít oči jinak než dosud, více.
Dnes už nemusíme všichni pracovat na poli, abychom nezemřeli hlady. Někdo obstarává pole, a pokud jej to bude bavit, bude pole úrodné. Jiný zase zastane úplně jiné činnosti. Nikdo nikoho do ničeho nenutí. Na nenáviděném místě lidi drží jen strach z neznáma a je to nesmyslné. Takoví lidé by byli pro společnost daleko platnější a sami šťastnější, kdyby dělali to, co je baví. Místo toho jedou svým tunelem ke svému konci a říkají tomu život. Je to velká škoda, skutečný život totiž vypadá úplně jinak.
Zdroje:
