Článek
Historička Eva Doležalová pro Český rozhlas Plus uvedla: „Asi bych ho nikdy nenazvala padouchem, ale vidím ho jako velikého vojevůdce. Taky jako vojáka a šlechtice, který se v určité chvíli svého života dostal do komplikované situace.“ Ona i jiní historici zdůrazňují, že každou historickou postavu je nutné vždy chápat v kontextu doby, v níž ten člověk žil. Hodnotit tehdejší chování pohledem současnosti může být zkreslující.
Přesto nelze o Janu Žižkovi mluvit jen v superlativech. Pro komunisty bylo husitské hnutí symbolem boje proti nenáviděné katolické církvi. Proto nám byl Jan Hus, Jan Žižka a jejich souputníci představováni jednoznačně jako kladné postavy a hrdinové. Informace o Žižkovi, lapkovi a vyvrheli, se do učebnic nehodily. A také do velkofilmů z 50. let bylo Žižku třeba vylíčit jako lidového hrdinu, jakéhosi předchůdce stejně „skvělých“ komunistů. Ale jak to bylo doopravdy?
Žižka jako lapka a zbojník
Podle historických listin byl Jan Žižka mezi lety 1408 až 1409 členem zbojnické skupiny Matěje vůdce. Byl také na kordy s Vilémem z Rožmberka a městem České Budějovice. Zbojníci jednali nejen z vlastní vůle, ale nechávali se také najímat, byli tedy v podstatě námezdnými žoldáky. Jeho kariéru zločince ukončila až milost od krále Václava IV. v roce 1409. Žoldákem byl ale i v následujících letech, a to ve službách polského krále Vladislava II. Jagella. O několika letech jeho života před začátkem husitských válek nevíme vůbec nic.
Boží bojovník to tak úplně nebyl
Historik Petr Čornej, který napsal o Žižkovi rozsáhlou monografii, v rozhovoru pro Echo24 na dotaz Daniela Kaisera, zda byl Žižka masový vrah, uvedl: „Z hlediska své doby rozhodně žádný masový vrah nebyl. Jednal ve jménu vyšší pravdy, sám by řekl boží nebo svaté pravdy, což ho v očích husitů ospravedlňovalo. Stejně tak ani křižáci nebyli z katolického pohledu masoví vrazi. I oni jednali ve jménu nejvyšší pravdy. Ve středověkém chápání se za vraždu považovalo usmrtit někoho bez soudu, což se ovšem nevztahovalo na spravedlivou válku, kterou podle svého přesvědčení husité i jejich nepřátelé vedli. Otázku, jestli byl masový vrah, do Žižkova příběhu vnáší až moderní doba. Pro většinu husitů byl Žižka samozřejmě hrdina.“
Husité byli zbytečně idealizováni. Jejich tažení zřejmě nebyla tak zalitá ctností, jak uvádějí učebnice
Laický, ale podložený pohled na Jana Žižku sepsal ve své knize „Důvěrná zpráva o Janu Žižkovi z Trocnova“ bývalý českobudějovický galerista Jaroslav Konáš starší. Husitství se ale věnoval podrobně dlouhá desetiletí, už od vysokoškolských studií. Pro Deník.cz uvedl: „Připravoval jsem seminárku z mých oblíbených popravčích knih (Popravčí kniha pánů z Rožmberka, Popravčí a psané zápisy jihlavské z let 1405 až 1457) a najednou jsem zjistil, že v období husitských válek tam vůbec nepadnou slova jako ‚revoluce, vzpoura, bouře,‘ mluví se pouze o zvýšené zločinnosti.“
Protože se mu zdálo, že pohled na Žižku je příliš jednostranný, rozhodl se mu věnovat podrobně sám. Ve své knize líčí podle Deníku.cz Jana Žižku jako „sadistického hrdlořeza a lstivého i nespolehlivého velitele, který se neštítil podrazit vlastní spojence, ve svém okolí budil strach, o politiku se příliš nezajímal, hleděl jen na vlastní prospěch a za jeho vojenskými úspěchy stálo většinou štěstí“. Konáš v rozhovoru rovněž vysvětlil, proč historická věda vždy někomu sloužila. „Když psal Palacký, sloužila Čechům proti Němcům, pak sloužila protestantům proti katolíkům, za komunistů sloužila vykořisťovaným proti vykořisťovatelům, měla zobrazit třídní boj.“
Jaký byl Jan Žižka?
To už se dnes asi nedozvíme. Určitě byl chytrý a schopný vojevůdce, ale také se zřejmě řídil heslem „účel světí prostředky“. Třeba by se v českých archivech dala dohledat další svědectví o Žižkovi a jeho skutcích. Těch dobrých, i těch špatných. Historii si nesmíme idealizovat.
Zdroje:
