Článek
Češi jsou od pradávna neoddiskutovatelně hokejovým národem, především pokud se jedná o fandění reprezentačnímu týmu. Zápasy mistrovství světa nebo Olympijských her jsou bez pochyby okamžiky, kdy se dokáží semknout i lidé, kteří by se na ulici běžně ani nepozdravili. Kořeny tohoto národního folklóru sahají až k bájným bitvám se Sovětským svazem, ve kterých se do našich myslí nesmazatelným písmem zapsali velikáni jako Oldřich Machač, Vlado Dzurilla nebo bratři Holíkové.
Zašlý lesk české hokejové školy
Češi vždy pařili ke světové hokejové smetánce, jenže poslední dobou se cosi pokazilo. Srovnejme několik statistických údajů. Od roku 1981 do roku 2001 Česká republika nebo Československo získaly celkem 15 medailí z mistrovství světa, od roku 2002 do současnosti jsme se museli spokojit s pouhými šesti cennými kovy.
Dalším smutným trendem je stále se snižující počet českých zástupců v NHL. V sezóně 2001/2002 se za velkou louží prohánělo celkem 77 Čechů, v sezóně 2011/2012 už jich bylo jen 43 a dnes nás v nejlepší lize světa zastupuje pouhých 32 hráčů. Uvažujeme pouze hráče, kteří nastoupili alespoň k jednomu utkání.
Za zlatou éru českého hokeje jsou právem považovány roky 1996 – 2001. Tehdy česká reprezentace stála na hráčích, jako byli Jaromír Jágr, Dominik Hašek, Robert Reichel, Petr Svoboda či Martin Procházka.
Jaromír Jágr na olympiádě 2010 ve Vancouveru
V tomto období dokázali Češi získat čtyři nejcennější medaile a k tomu přidali navíc legendární triumf na olympiádě v Naganu z roku 1998. Bohužel od té doby to šlo s českým hokejem, jak se říká, od desíti k pěti.
Český hokejový fanoušek
Pod pojmem český hokejový fanoušek si každý představí chlapíka v českém drese objímajícího s pivem v ruce jiného chlapíka v českém drese, kterého v ideálním případě zdobí maska například Fantomase. Takový fanoušek dokáže být svému týmu skutečnou oporou, a jak se někdy říká „i dalším hráčem na hřišti“. Jenomže takoví fanoušci nesou jednu věc opravdu těžce. Je to prohra jejich týmu. A obzvláště ti čeští fanoušci jsou na čím dál častěji se opakující neúspěchy citlivější a citlivější.
Těžko říci, jestli toto vnímaní prohry má kořeny v dobách minulých, kdy naši hrdinové po ledě proháněli bájný ruský útok Makarov, Krutov, Larionov a případná prohra znamenala více než jen ztracený hokejový zápas. Možná si takový fanoušek do hokeje projektuje svoje vlastní neúspěchy a věří, že vítězství jeho týmu je univerzálním řešení jeho potíží, nebo kdo ví.
Konec pohádky, je tu čtvrtfinále
Po úvodní euforii přichází pro Česko „prokleté“ čtvrtfinále. Takové čtvrtfinále když český tým nedej bože prohraje, začínají se dít věci. Kromě Michala Hubáčka nebo Martina Hostáka máme najednou expertů plné hlediště a všichni přesně vědí, co bylo špatně. A samozřejmě to věděli už od začátku na rozdíl od podprůměrného trenéra, který vše zavinil. Najednou se onen „hráč navíc“ potichu vytratil a nahlas začal vykřikovat, že to celou dobu říkal. Možná by českému hokeji slušelo více příznivců, kteří by dokázali výkon na ledě ocenit potleskem, a to i v případě, že z výsledku v srdci Evropy radost nemáme. Našinec by mohl více věřit, že hráči na ledě doopravdy dělali, co mohli.
Proč to jde s hokejem u nás z kopce
Odpověď je celkem jednoduchá. Je to mládež. Konkrétně naprosto špatný systém výchovy a následné péče o české talenty. Je smutné, že v mnoha případech nerozhoduje talent malého klučiny jako spíš talent jeho táty a výše sponzorského příspěvku.
Mladí hokejisté jsou jedinou nadějí českého hokeje
Doufejme, že nedávné úspěchy našich juniorů do dvaceti let nebyly jen dílem náhody nebo dvou silných ročníků, ale že se začal přístup k českému mládežnickému hokeji systematicky hýbat tím správným směrem.
Letos na domácím šampionátu se český tým zatím prezentuje velmi sympaticky. Příjezd Martina Nečase a dua Pastrňák - Zacha z Bostonu by mohl být právě tím posledním dílkem skládačky, který Radimu Rulíkovi chyběl. Budeme věřit, že to tak skutečně je a že vrtkavý český fanoušek letos nebude mít důvod naši reprezentaci po čtvrtfinále hanět.
Zdroje:
