Článek
Norsko je země, která je světově proslulá svou vysokou životní úrovní. Taková životní úroveň je ale vykoupena až, řekl bych, fanatickým dodržováním pravidel, z čehož plynou i stinné stránky této nádherné země. Jednou z nich je Barnevernet, norský úřad pro ochranu dětí, který se v posledních letech stal symbolem kontroverze. Barnevernet a jeho metody a pravomoci jsou postrachem rodičů i dětí, a to nejen v Norsku, ale i v zahraničí.
Barnevernet má v Norsku tak široké pravomoci, až nad tím zůstává člověku rozum stát. Může zasahovat do rodin, odebírat děti z péče rodičů a umísťovat je do pěstounské péče nebo dokonce do ústavů, pokud se domnívá, že jsou ohroženy. Ano, úplně stačí, aby se úředníci domnívali, že dítěti hrozí cokoliv a mohou hned rozhodnout o jeho odebrání. Podezření na zanedbávání, týrání, nevhodné výchovné metody, a dokonce i „citové zanedbávání“ Barnevernetu stačí pro odebrání dítěte z rodiny. A pokud se to rodičům nelíbí, mohou se obrátit na soud, který ovšem může trvat klidně déle než dospívání jejich potomka, který byl Barnevernetem umístěn do vhodnějšího prostředí. Vhodnějšího dle názoru úředníka.
Na základě podezření na citové zanedbávání dítěte byl Barnevernetem v roce 2008 Trude Lobben odebrán malý syn. Chlapec putoval bez milosti do pěstounské péče a nikdo se Barnevernetu neptal proč, tedy kromě jeho matky. Barnevernet rozdělil rodinu na základě domněnky svého úředníka. Soudy sice nakonec daly matce za pravdu, ale syna nazpět zatím nedostala. Snadné odebrání dítěte z rodiny v Norsku vyvolává otázku, zda by takové pravomoci měly mít i české úřady. V České republice je systém ochrany dětí naprosto odlišný. OSPOD může zasahovat do rodiny pouze v případech, kdy je ohrožení dítěte jasně prokázáno a k jeho odebrání je nutný soudní příkaz. Je tedy naprosto vyloučeno, že někomu úřady seberou dítě a přesunou jej do ústavu jen na základě něčího podezření. Otázkou ale zůstává, který systém lépe chrání děti a rodiny. Ideální není žádný a oba mohou napáchat velké škody.
Ani čekání na soudní rozhodnutí není šťastné. Kde ale je hranice?
Širší pravomoci by úředníkům rozvázaly ruce a umožnily jim efektivněji chránit ty děti, které se skutečně nacházejí v přímém ohrožení. Tady čekání na rozhodnutí soudu může být rozhodujícím faktorem, díky kterému dítě svůj boj s nepřízní osudu prohraje. Na straně druhé ale stojí téměř neomezené možnosti, kterými disponuje norský Barnevernet. To by bylo naprosto skvělé, ale pouze v momentě, kdy by rozhodujícím úředníkem vždy bez výjimky byl pouze nekonečně moudrý člověk těch nejvytříbenějších morálních zásad. Jenomže Norové vůbec nezohlednili lidský faktor a jakoby vůbec nepočítali s tím, že úředníky Barnevernetu se mohou stát naprosto běžní lidé s veškerými lidskými vadami a nedokonalostmi. Pokud takové charakterové vlastnosti dáme dohromady s obrovskými pravomocemi Barnevernetu, dostaneme velmi nebezpečný koktejl, který může zlikvidovat nejednu rodinu.
Děti mají jen velmi omezené možnosti, jak se špatnému zacházení ze strany rodičů bránit. Proto je velmi důležité tento palčivý problém intenzivně řešit. Je ale potřeba najít nějaký průsečík mezi lhostejností nad týráním dětí a šikanou jejich rodičů. Norsko i Česká republika dělají pro ochranu dětí to, co považují za správné, ale úplně správný není ani jeden z těchto přístupů. Systém by měl být nastaven tak, aby chránil děti před zanedbáváním a týráním, ale zároveň aby nezasahoval do rodin zbytečně a nebránil rodičům v jejich právu na výchovu. Je velmi smutné sledovat, jak lidská zrůda týrá malé dítě a úřadům ukazuje dlouhý nos, ale neméně tristní je situace, kdy nekompromisní úřad zabaví dítě milujícímu rodiči jen proto, že si někdo něco myslí.
Zdroje:
