Článek
Za pár dnů tomu bude již 27 let, kdy celý český národ jako jeden muž prožíval českou spanilou jízdu hokejovým turnajem v Naganu. Nám, kteří jsme všechny přímé přenosy po nocích sledovali, to připadá, jakoby to bylo včera. Jakoby to bylo včera, kdy Pavel Patera vyhrál buly v ruském obranném pásmu a kdy Petr Svoboda vyslal na Shtalenkova svoji životní ránu, která pro Česko znamenala nejzářivější hokejovou trofej v historii. Svoboda, góóól!!! Tato slova Roberta Záruby už asi žádný hokejový fanoušek ze své paměti nikdy nevymaže. Svobodova rána znamenala pro Česko dosud jedinou zlatou olympijskou medaili.
Že musí pryč, věděl už jako velmi mladý
Nagano byl pro Petra Svobodu bez pochyby jeden z vrcholů jeho mimořádné kariéry. Bohužel se ale narodil v roce 1966 a proto jeho cesta na hokejový Olymp byla pořádně trnitá. Že se jedná o výjimečného hráče, věděli všichni hned od samého začátku. V šestnácti letech už byl Petr Svoboda stabilní součástí litvínovského hokejového áčka. Už tehdy se v jeho hlavě množily myšlenky na svobodný život a na nejlepší hokejovou ligu světa. Komunisty ale bohužel více než hokejový talent zajímala oddanost režimu a kádrové posudky.
V roce 1983 byl sedmnáctiletý talent součástí reprezentačních výběrů jak do osmnácti, tak i do dvaceti let. Právě při mistrovství světa juniorů do 20ti let již měl poměrně jasnou představu o tom, jak si svoji budoucí kariéru představuje. O svých plánech v reprezentační kabině tajně hovořil se svými kamarády Petrem Klímou a Františkem Musilem, kteří svoji budoucnost viděli úplně stejně jako Petr Svoboda. Tehdy z mistrovství ve Švédsku se ještě vrátil s týmem domů a soudruzi neměli nejmenší tušení o tom, co plánuje. Jinak by jej dozajista na mistrovství Evropy osmnáctiletých do západního Německa nepustili.
Z Německa se už nevrátil
Českoslovenští junioři v Německu uhráli skvělou stříbrnou medaili, na které měl právě Petr Svoboda lví podíl. Jenomže to bylo na dlouhou dobu vše, co mohl pro Československý hokej udělat. Tehdy osmnáctiletý mladík, který nevěděl doslova nic o světě, se po posledním utkání v kabině prostě zvedl a odešel. Odešel jen se svojí hokejovou výstrojí a tím, co měl na sobě. Samozřejmě, nevyrazil prostě do ulic. Po rozhovorech s několika skauty z NHL už tušil, že dostane šanci o své místo na výsluní zabojovat. Také věděl, že v Mnichově má příbuzné, kteří mu s jeho prvními kroky pomohou.
Během několika málo měsíců v Mnichově se Petr Svoboda sešel s několika generálními manažery NHL a hned při letním draftu na něj ukázal slavný Montreal Canadiens. V draftu obsadil fantastickou pátou pozici. Mimochodem jedničkou draftu v roce 1984, kdy se brány NHL otevřely i Svobodovi, nebyl nikdo jiný, než legendární Mario Lemieux. Petr Svoboda se své příležitosti hned chytil a místo v sestavě nejúspěšnějšího týmu historie NHL si vybojoval.
Netušil jestli to dokáže, ale prostě šel
Neuměl ani slovo anglicky, neměl skoro žádné peníze. Přesto se z kabiny juniorské reprezentace vydal rovnou na americkou ambasádu a prostě požádal o azyl. Věděl, že se o něj skauti zajímají, ale také si byl dobře vědom toho, že NHL není charita pro uprchlíky a pokud neprokáže, že na nejlepší ligu světa má, tak bude mít prostě smůlu. Ale neměl. Nejenže se jako mladý kluk dostal do prvního týmu Canadiens, dokonce hned ve druhé sezóně zvedl nad hlavu slavný Stanleyův pohár.
Petr Svoboda se stal prvním Čechem, který nastoupil k více než 1000 utkáním v NHL. Protože od roku 1984 Československo nereprezentoval, nebyl mezi laickou veřejností příliš známý. Ale reprezentační trenéři dobře věděli, že máme v NHL špičkového beka a v roce 1998 na něj naštěstí Ivan Hlinka se Slavomírem Lenerem nezapomněli. Před turnajem v Naganu jméno Petr Svoboda znal málokterý Čech. Zato po vítězném finále nad Ruskem už se jen stěží najde Čech, který by jeho jméno neznal.
Zlato z hokejového turnaje století byla prostě senzace. A Petr Svobody byl ten, kdo dal jediný finálový gól
Petr Svoboda je připomínkou toho, jak minulý režim se sportovci, a nejen s nimi nakládal. I přesto, že spousta hokejistů jednoznačně měla na to, aby celému světu v NHL ukázali ja se hokej v české kotlině hraje, komunisté všechny drželi na řetězu. Takovou odvahu jít si za svými sny nemělo mnoho hráčů. Dalšími podobnými příklady byli právě jeho dva kamarádi, se kterými plány na útěk Svoboda v kabině spřádal. Petr Klíma a František Musil emigrovali chvíli po Petru Svobodovi a i oni si svá místa v NHL dokázali vybojovat.
Zdroje:
