Článek
Minulý režim na jedné straně trestal své odpůrce, vedle toho ale měl i nástroje pro oceňování těch, kteří byli naopak loajální. Kromě různých benefitů, jako byla třeba prioritní lékařská péče nebo nadstandardní lázeňská rekreace, mohli prominenti získat také lepší zajištění ve stáří.
Důchodová legislativa až do roku 1990 zahrnovala speciální typ důchodu, který nesl označení „osobní“. V zákoně byl definován docela vágně jako ocenění zasloužilých pracovníků v oblasti hospodářství, vědy, kultury, obrany nebo státní správy. Šlo tedy o zasloužilé nebo prominentní osobnosti režimu, kterým byl přiznáván vyšší důchod. Osobní důchod nahrazoval běžný důchod, na který lidé jinak měli nárok.
I desetinásobek běžného důchodu
Průměrný osobní důchod se v 70. letech pohyboval kolem 3 000 Kčs, koncem 80. let už to bylo asi 3 800 Kčs, strop ale nebyl stanoven. Na tu dobu šlo o velmi vysoké částky, a to nejen ve srovnání s tehdejšími důchody, ale i obecně se mzdami. Pro srovnání: nejvyšší důchody měli lidé z náročných profesí z I. a II. kategorie, jako byli třeba horníci nebo hutníci, a to zpravidla od 1 500 do 2 500 Kčs. Běžní pracovníci pak měli důchody zpravidla kolem 1 500 Kčs. Osobní důchody tak mnohdy dosahovaly dvojnásobku nebo i trojnásobku tehdejších běžných důchodů.
Velmi vysoké důchody byly prominentům přiznávány už před převratem v roce 1948, tehdy se ty nejvyšší pohybovaly na úrovni 6 000 až 10 000 Kčs. Někteří prominentní důchodci tak brali klidně pětinásobek nebo desetinásobek tehdejšího průměrného důchodu. S ohledem na ideologické změny režimu šlo natolik o citlivou záležitost, že tyto důchody začátkem 50. let řešily komunistické špičky a zvažovalo se jejich snížení. Ukázalo se ale, že by to bylo příliš složité a navíc by finanční úspora nebyla tak velká, takže se to nakonec dalo „k ledu“ a vysoké důchody se cíleně odebíraly jen těm, kdo nepřátelsky vystupoval proti režimu.
Počty lidí s vysokými osobními důchody rychle rostly hlavně v období normalizace. Zatímco v 50. a 60. letech se vyplácelo asi 2 000 osobních důchodů, v roce 1989 už to bylo 9 511 důchodů. Tehdy bylo v Československu asi 2,2 milionů starobních důchodů, takže prominentní důchod pobíral zhruba každý 230. důchodce, tedy necelé půl procento.
Nejvyšší důchody řešily špičky KSČ
Přiznávání osobních důchodů určovaly interní směrnice ÚV KSČ, ale samotný proces rozhodování byl docela netransparentní. O přiznání se rozhodovalo na různých úrovních státního aparátu, a to podle jejich výše. O nižších osobních důchodech do 1 800 Kčs se rozhodovalo na okresních nebo krajských výborech, do výše 2500 Kčs rozhodoval sekretariát ÚV KSČ a důchody nad tuto částku už se diskutovaly na úrovni předsednictva ÚV KSČ. Jak už bylo zmíněno, strop v tomto ohledu nebyl stanoven, takže některé důchody mohly být opravdu vysoké. Svědčí o tom i osobní důchod bývalého prezidenta Ludvíka Svobody ve výši 15 000 Kčs.
Odchod do důchodu zasloužilých osobností režimu byl obvykle spojován s předáváním státních vyznamenání a různých řádů. Například Marta Čepičková, dcera Klementa Gottwalda a komunistická funkcionářka, dostala v roce 1989 Řád vítězného února a osobní důchod 3 500 Kčs.
Příliš si ho ale neužila, protože už krátce po pádu režimu začaly tehdejší noví političtí představitelé osobní důchody prominentům rychle odebírat. Samotný institut osobního důchodu byl zrušen už na začátku roku 1990. Již přiznané osobní důchody byly změněny na řádné, a zároveň byla ponechána možnost je odebrat či snížit.
Odebírání se řídilo podobnými interními směrnicemi a je to tak trochu kapitola sama o sobě. Vysoké osobní důchody totiž na jednu stranu sloužily jako forma ocenění, stejně tak ale režim jejich odebráním trestal nepohodlné osoby. Například po invazi sovětských vojsk v roce 1968 se osobní důchody odebíraly některým osobnostem Pražského jara, tehdy na to doplatil třeba politik Josef Smrkovský.
Situace po pádu režimu v roce 1989
Také po pádu komunistického režimu v roce 1989 se přistoupilo k odebírání osobních důchodů. V případě vysoce postavených komunistů na tom v porevoluční atmosféře panovala obecná shoda a noví politici k tomu měli mandát, ale některé konkrétní snížení důchodů přijala veřejnost spíše rozpačitě. To byl třeba případ atleta a olympijského vítěze Emila Zátopka.
Rychlé zrušení osobních důchodů tehdy přinášelo i některé tragikomické příhody. Vedle prominentů s vysokými důchody tady totiž byli disidenti a další odpůrci režimu, kteří měli naopak důchody velmi nízké. Možnosti pro jejich případné navýšení už ale v zákoně neexistovaly, což neradostně nesl třeba prezident Václav Havel, který občas lobboval za vyšší důchody pro některé osoby z disentu.
Dobře to ilustruje vzpomínka Petra Millera, který byl v letech 1990 až 1992 federálním ministrem práce a sociálních věcí: „Vzpomínám, jak mi například Havel napsal krásný dopis se srdíčkem: Milý Petře, podívej se prosím na důchod této zpěvačky, která za minulého režimu velmi trpěla. Okamžitě jsem zvedl telefon a volám mu: Vašku, uvědom si, že tohle nemůžu udělat, to bychom dělali přesně to, co dělali komunisti.“
K významnějšímu důchodovému ocenění se stát vrátil až s mnohaletým odstupem, když byl v roce 2011 schválen zákon o účastnících odboje a odporu proti komunismu, který mimo jiné těmto lidem garantuje průměrný starobní důchod. Od roku 2024 mají disidenti a odpůrci minulého režimu nárok na průměrný důchod i v případě nesplnění podmínky minimálního důchodového pojištění. Naproti tomu bývalým komunistickým prominentům se podle nového zákona od roku 2024 důchod snižuje, většina lidí už se ale tohoto snížení nedožila.
Zdroje: Důchody jako nástroj třídního boje (ÚSTR), Rozhovor s P. Millerem (Český rozhlas), Důvodová zpráva k návrhu zákona 110/1990 Sb. (Poslanecká sněmovna), Zákon o sociálním zabezpečení (101/1964 Sb.)
