Nárok důchodců řeší třetí ústavní stížnost: Zní retroaktivita i zpochybnění staršího nálezu soudu

Skupina poslanců hnutí ANO podala v polovině června už třetí ústavní stížnost, která se přímo dotýká důchodců. V první stížnosti se napadalo jednorázové snížení mimořádné valorizace důchodů z června 2023, tuto však Ústavní soud ve všech směrech zamítl. Následovala stížnost na změny předčasných důchodů valorizací, v tomto případě ale zatím rozhodnutí nepadlo.

Třetí stížnost se týká penzijního spoření, konkrétně změny, která všechny starobní důchodce připravila o státní příspěvek. Vláda prosadila, že od července skončila možnost čerpání příspěvku pro všechny lidi, kteří již mají přiznaný řádný nebo předčasný důchod. Týká se tedy i těch, kteří v roce 2022 nebo 2023 požádali o předčasný důchod, ale nadále pracují a důchod reálně nepobírají (využili takzvanou výpočtovou zamítačku).

V současné době se již Ústavní soud stížností zabývá a seznamuje se s jejím obsahem. Podobně jako v předchozích dvou případech o ní bude rozhodovat celé plénum, tedy všichni soudci, a zpravodajem byl určen soudce Zdeněk Kühn. Stížnost má celkem 16 stran a podepsalo ji všech 71 poslanců hnutí ANO.

Stížnost se týká jak staršího penzijního připojištění (jde o takzvané transformované fondy, do kterých už není možné vstupovat) i aktuálního doplňkového penzijního spoření. Konkrétně se v obou případech navrhuje zrušit nový paragraf, který odebírá nárok na státní příspěvek pro starobní důchodce.

Argumentováno je ve dvou hlavních rovinách:

Stížnost staví primárně na tom, že nová pravidla pro státní příspěvky jsou v rozporu s ústavními právy, konkrétně narušují princip rovnosti, jsou diskriminační a v neprospěch účastníků smluv. V tomto ohledu je argumentováno zejména tím, že penzijní spoření v Česku existuje 30 let a doposud bylo dostupné všem.

„Účast v tomto finančním produktu nikdy nebyla omezena věkem či s ním spojeným postavením. Doplňkové penzijní spoření jako nyní uzavíraná forma tzv. III. pilíře důchodového pojištění je finančními institucemi běžně nabízena již pro narozené děti,“ píše se ve stížnosti. Dále se zmiňuje, že podle obou zákonů upravující pravidla spoření nesmí být produkty v rozporu se zásadami rovného zacházení a nesmí docházet k diskriminaci.

Dále má novela narušovat princip právní jistoty, konkrétně je opakovaně zmiňován princip pacta sunt servanda, což v podstatě znamená právní zásadu, že uzavřené smlouvy je potřeba dodržovat. A právě skutečnost, že se změnila pravidla i pro smlouvy, které byly uzavřeny v minulosti, má tento princip narušovat. Stížnost tedy říká, že zásah je retroaktivní, a to ve smyslu pravé retroaktivity, která je nepřípustná.

Odebrání nároku na příspěvek má také narušovat legitimní očekávání, a to ve dvou ohledech. Předně v tom, že tady 30 let něco platilo pro všechny, stát to celou dobu aktivně podporoval, a nyní se pravidla najednou změnila. A dále v tom smyslu, že penzijní spoření má stanoveny povinné lhůty, které je nutné splnit, a podle toho si lidé plánují nakládání s financemi, což ale náhlá změna pravidel negativně ovlivnila.

Zároveň tyto lhůty omezují možnost ukončit smlouvu. Stížnost podrobně argumentuje tím, že část důchodců, kteří ještě nesplnili podmínky pro minimální dobu trvání spoření, nemohou svobodně bez sankcí odejít. „Dotčení účastníci po takto zásadní změně podmínek vůbec nemají možnost svobodným projevem své vůle smluvní vztah ukončit. Jiní takovou možnost sice mají, ale nemohou tak učinit bez zásadního znevýhodnění oproti ostatním účastníkům napadenými ustanoveními nedotčeným,“ uvádí stížnost a dodává, že při předčasném ukončení lidé přijdou i o státní podporu, kterou doposud získali.

„Zákon navíc tyto účastníky nutí, aby ukládali další prostředky, jinak systém nebudou moci opustit nikdy. Tím stát prostřednictvím napadených ustanovení brání dotyčným osobám svobodně užívat svůj majetek,“ konstatuje stížnost s tím, že tito lidé jsou pak ve smluvním stavu doslova „uzamčeni“, což je obecně i v rozporu se zákazem libovůle státu.

Následují pak ještě dílčí argumenty, například že konec příspěvků pro důchodce rozporuje základní právo hmotného zajištění na stáří (zvláště nyní v době vysoké inflace), případně to, že suma financí vydávána na státní příspěvky u dotčených důchodců „je naprosto marginální“ a neobstojí tak například argument, že úspory státu jsou ve veřejném zájmu.

Zásadní slabinou této stížnosti je skutečnost, že Ústavní soud už v minulosti o něčem podobném rozhodoval. Týkalo se to snížení státní podpory u stavebního spoření, ke které tehdejší vláda přistoupila rovněž u starších smluv. V tomto ohledu nález Ústavního soudu z roku 2011 konstatoval, že zákonodárce může měnit výši státního příspěvku, a to i u stávajících smluv. Lidé se zkrátka nemohou spoléhat na to, že se výše příspěvku nezmění po celou dobu využívání jejich finančního produktu.

Zde sice aktuální stížnost připouští, že předkladatelé jsou si tohoto nálezu vědomi. Snaží se ale dosáhnout toho, že Ústavní soud by měl svůj pohled přehodnotit, protože už je překonaný, a navíc byla tato novela zákona „přijata ve zcela odlišném právním i ekonomickém kontextu“. V této souvislosti je zmíněna hlavně nová legislativa EU týkající se ochrany spotřebitele z roku 2019. Stížnost to rozvádí v tom smyslu, že lidé nemají možnost při změně podmínek ukončit spoření tak snadno, jako když se rozhodnou zrušit bankovní účet, a opět je tady zmiňováno „uzamčení“ střadatelů.

Dílčím argumentem v této části je pak to, že stát ke snížení podpory u jím propagovaného produktu přistoupil už podruhé, a tím „je v konečném důsledku snižována důvěra občanů ve stát“. Navíc to podle stížnosti demotivuje lidi spořit si na stáří.

Myslím si, že tato třetí ústavní stížnost k důchodové problematice je nejslabší a z mého pohledu má zřejmě nejmenší šanci na úspěch. Hlavním důvodem je, že problematiku státního příspěvku, byť v souvislosti se stavebním spořením, již Ústavní soud v minulosti řešil a vytyčil v tomto ohledu docela jasné ústavní mantinely. A je spíše nepravděpodobné, že by došlo po tak krátké době k nějaké významné změně postoje, protože soud je ve svých nálezech dost konzistentní.

Osobně v textu nenalézám žádnou zásadní právní argumentaci, která by šanci na změnu postoje zvýšila, snad kromě potenciálně diskriminačního přístupu k důchodcům v porovnání s nedůchodci. I tady se ovšem argumentuje primárně věkem, ale ten fakticky na ztrátu příspěvku nemá vliv, rozhoduje jen přiznání důchodu.

Nevím, jestli nějaká silnější argumentace neexistuje, nebo zda autoři stížnosti nevěnovali v rámci rešerší dostatek úsilí, ale v porovnání s prvními dvěma stížnostmi působí tato tak trochu jako chudý příbuzný.

Současně mě překvapuje, že se ve stížnosti opakovaně zmiňuje důvěra ve stát a legitimní očekávání, ale zároveň nebyla vůbec popsána situace s vlnou odchodů do předčasných důchodů v roce 2022. Tehdy stát lidem radil, že mají díky finanční výhodnosti požádat o předčasný důchod, ale pozastavit jeho výplatu a nadále pracovat. Jenže ti, kteří si nechali formálně přiznat důchod, a zůstali v práci, o podporu u svého penzijního spoření také přišli. Věřím, že tuto argumentaci ještě poslanci v nějaké případné replice doplní.

Zdroje: Nález z roku 2011 ke stavebnímu spoření (Pl. ÚS 53/10), aktuální ústavní stížnost (Pl. ÚS 18/24)