Přichází první generace s důchodem po 64. roce: Právo na odpočinek ve zdraví se vzdaluje

Politici už roky řeší, jestli by se měla hranice důchodového věku posouvat nad 65 let a případně o kolik. V tichosti se ale mezitím důchodový věk každý rok zvyšuje, a to docela rychlým tempem. V případě mužů jsou to 2 měsíce ročně a u žen s dětmi se důchod posouvá tempem až 6 měsíců za rok. Díky tomu už bezdětné ženy, které měly také nárok na dřívější důchod, dohnaly muže a do důchodu odcházejí stejně. A příští rok se důchodový věk sjednotí i ženám s jedním dítětem.

V roce 2025 padla i další hranice a muži i část žen už do důchodu odcházejí po 64. roce života. Do řádného důchodu tedy zamířili i muži s bezdětnými ženami, kteří se narodili v první polovině roku 1961. A rychle se blížíme k hranici 65 let, kterou chce opět zavést nově vznikající vláda. Poprvé ji dosáhneme v roce 2030.

Důchodový věk je velmi citlivý kvůli tomu, že při jeho dosažení mohou lidé odejít do řádného důchodu bez finančního krácení. Navíc nemají žádné omezení, pokud si chtějí přivydělávat v zaměstnání nebo podnikáním, a také mají nárok na plnou valorizaci. Řádní důchodci jsou v situaci, kdy mají volnost a jistotu, že dostávají nejvyšší možný důchod podle svých odvodů a odpracovaných let.

Jenže je fér, když někdo kvůli zhoršení zdraví nebo ztrátě práce nemůže čekat až na řádný důchod? Co když zdravotní komplikace neumožňují naplno pracovat, nedaří se najít zkrácený úvazek a zároveň komplikace nejsou tak závažné, aby byl přiznán invalidní důchod? Jednou z mála schůdných cest je v takovém případě odchod do předčasného důchodu. To ale přináší komplikaci právě v tom, že důchod může být klidně o několik tisíc korun nižší.

Otázka zdraví v kontextu důchodu je vůbec dost ošemetná. Zatímco délka života v Česku se neustále prodlužuje, s délkou dožití ve zdraví je to horší. Momentálně se pohybuje kolem 62 let (ženy 62,6 let a muži 61,7 let) a dlouhodobě stagnuje, což znamená, že stále delší část života trávíme v nemoci nebo se zdravotními problémy, případně i ve zdravotnickém zařízení. A zatímco v minulosti pro většinu lidí začínal starobní důchod zpravidla ještě v okamžiku, kdy byli převážně zdraví, dnes se tato šance snižuje a přibývají lidé, kteří už do důchodu odcházejí se zhoršeným zdravím.

Hranice života ve zdraví má samozřejmě své limity. Předně jde o průměr, takže zatímco někdo marodí už v 60 letech, jiný je ještě v 70 letech v bezvadné kondici. Navíc tento statistický ukazatel je zčásti subjektivní a vychází z toho, jak své zdraví hodnotí sami respondenti. A Češi třeba ve srovnání s obyvateli států jižní Evropy často hodnotí svůj zdravotní stav hůře, což pak může být zkreslující.

Na druhou stranu je potřeba vnímat trend a stát by tohle měl v nějaké míře reflektovat, protože pouhé zvyšování důchodového věku nepovažuji za dlouhodobě udržitelné. Přitom právě na důchodový věk se čeští politici od poloviny 90. let spoléhají suverénně nejvíce a zatím nedokázali najít jinou cestu.

Musíme si přiznat, že stát a politici to opravdu nemají jednoduché. Na jedné straně tady máme nepříznivý demografický vývoj, kdy ubývá ekonomicky aktivních lidí. Zároveň se lidé dožívají vyššího věku, takže důchody se vyplácejí déle než v minulosti. Jen za posledních 10 let se průměrná délka pobírání důchodu prodloužila zhruba o rok a dokonce přibývají situace, kdy lidé pobírají důchod déle, než pracovali. V tomto je matematika neúprosná.

Proto si myslím, že dříve nebo později budeme muset řešit velmi citlivou otázku: Máme jako občané nárok na to, abychom se starobního důchodu dožívali ve zdraví?

Ať už si na otázku odpovíme kladně či záporně, musíme si připustit, že z pohledu důchodové matematiky to nevychází. Asi bychom velmi těžko hledali zemi, která má důchodový systém v přebytcích. A kdybychom byli striktní z pohledu financí, tak například ženy (případně muži), kterým se za péči o děti počítá náhradní doba, by musely do důchodu chodit později. Jejich finanční důchodová bilance, tedy co do systému odvedly a co v důchodu čerpají, je totiž obvykle záporná.

Je ale jasné, že něco takového je zcela mimo realitu. Žijeme v zemi, která zcela správně uznává i jiné přínosy, než jsou pouhé odvody na důchod, a mezi ně patří třeba právě výchova dětí. Zároveň máme mnoho let zakořeněný významný aspekt solidarity, což se projevuje i tím, že máme důchody do značné míry rovnostářské. Proto si s matematikou nevystačíme a musíme zohledňovat i jiné aspekty, třeba právě zdraví.

V tomto ohledu bych určitě přivítal, kdyby stát lépe ošetřil nárok na dřívější důchod pro náročné a rizikové profese. Když se začátkem 90. let měnila důchodová legislativa a zrušily se takzvané pracovní kategorie, počítalo se s tím, že některé profese budou mít i nadále zvýhodnění. Bylo v plánu řešit situaci formou zaměstnaneckých penzijních fondů, jenže politici tuto vizi nikdy nedotáhli do konce a zůstal jen obecný třetí pilíř.

S výjimkou horníků tak přes 25 let nikdo neměl nárok na důchodové zvýhodnění. Až nedávno byly zavedeny dřívější důchody pro záchranáře, podnikové hasiče a pracovníky ve 4. kategorii, a také povinné příspěvky na penzijní spoření pro část pracovníků ve 3. kategorii.

Jenže to není dostatečné, už s ohledem na to, že původně mělo mít nárok na snížení důchodového věku mnohem více lidí. Navíc mnozí padesátníci a lidé krátce před důchodem mají jen omezené možnosti tyto nové výhody využít, protože riziková práce se ve většině případů zohledňuje pouze za 10 let zpětně, a z povinných příspěvků zaměstnavatele většina z nich nestihne na předdůchod našetřit dost peněz. Také nepovažuji za férové, když se zcela ignoruje psychická náročnost profese, ať už jde o dlouhodobý stres, psychickou zátěž nebo třeba třísměnný provoz. (K tomuto tématu ještě plánuji napsat samostatný článek.)

Vedle toho bychom mohli pokračovat s vyšší motivací těch, kteří chtějí pracovat i v důchodu. V tomto ohledu od roku 2025 platí sleva na sociální pojištění, ale zároveň bylo zrušeno zvyšování důchodu za další práci. Na jedné straně stát umí dobře finančně „trestat“ za to, že někdo požádá o důchod dříve. Proč by ale neměli být více odměňováni ti, kteří jsou zdraví, aktivní a mají chuť pracovat (a odvádět státu peníze) i v důchodovém věku? V tomto ohledu si myslím, že by se daly věci ještě zlepšit.

Na začátku jsem psal, že se rychle blížíme k hranici 65 let a není vyloučeno, že poroste i výše. Jenže není úplně dobré, abychom přehlíželi skutečnost, že délka zdravého života nám tak rychle neroste. Důchodový věk je číslo, které může měnit politika. Ale zdraví se týká nás všech, a není možné, aby se jedno od druhého neúnosně vzdalovalo.

Stát určitě nemůže garantovat, aby se lidé bez nemoci dožili starobního důchodu, na to je zdraví až příliš individuální. Může ale lépe ošetřit podmínky pro ty, kteří pracují v náročných a rizikových profesích, kde je mnohem větší šance, že se zdraví lidem zhorší o pár let dříve.

Ostatním pak musí zůstat možnost individuální volby, tedy například předdůchod, nižší úvazek nebo změna práce na takovou, která je snesitelnější. Právě kombinace těchto cest může být v budoucnu nejférovějším řešením.

Zdroje: Český statistický úřad, České důchody, Návrh zákona a důvodová zpráva k první verzi zákona č. 155/1995 Sb. (Poslanecká sněmovna PČR), Důvodová zpráva k důchodové reformě z roku 2024 (Poslanecká sněmovna PČR)