Článek
Tomio Okamura není špatným řečníkem, ostatně při minulých obstrukcích dokázal, že umí mluvit několik hodin, aniž by vypadal zoufale. Sice s přibývajícími hodinami občas ztrácel myšlenkovou nit, opakoval se nebo mumlal, ale jeho výkon byl obdivuhodný.
Při aktuálním projednávání zákona o snížení mimořádné valorizace důchodů se ale uchýlil k laciné taktice – četl odbornou příručku o důchodové reformě. Šlo o nezáživný text plný čísel, tabulek, ekonomických pojmů nebo odkazů na jiné autory, a jeho monotónní přednes by uspal i člověka s kofeinovou infuzí. Paradoxní navíc bylo, že předčítané názory byly mnohdy zcela v rozporu s programem SPD (například že je rozumné zvyšovat důchodový věk nebo rozšiřování využití soukromých penzijních fondů).
Opravdu lituji stenografky nebo stenografy, kteří musí jeho projev, či spíše četbu, pozorně sledovat a zapisovat pomocí těsnopisu. Jejich schopnosti by měly být využívány trochu smysluplněji než přepisováním toho, co už někdo vytiskl.
Kdyby Okamura dokázal shrnout podstatu knihy a použít to v rámci argumentace, nic bych proti tomu neměl, a klidně by si mohl mluvit celé hodiny. Ale jeho aktuální vystupování je spíše nedůstojné. Myslím, že to nejhorší, co může politik udělat pro svou image, je směšnost, a v tomto případě se Okamura této hranici docela přiblížil.
Vyloučení za obstrukce
Zajímavé je, že dříve bylo možné poslance za maření jednání vyloučit. „Podle jednacího řádu z roku 1918 mohl předseda se souhlasem Národního shromáždění vyloučit z jednání poslance, který maří jednání tak, že nemůže probíhat, až na jeden měsíc a při opětovném vyloučení ho zbavit měsíčního poslaneckého platu,“ napsal ve své knize Česká parlamentní kultura právní teoretik Jan Wintr. Třeba po roce 1949 bylo možné vyloučení poslance až na tři schůze.
Wintr popisuje, že obstrukce byly zcela běžné i v minulosti a probíhaly v 19. století při jednání říšské rady i za První republiky. Samostatné Česko si zažilo velkou éru obstrukcí v 90. letech, ke kterým se uchylovali poslanci SPR-RSČ (republikáni), jejichž hlavním představitelem byl Miroslav Sládek. I tehdy se předčítalo, konkrétně šlo například o seznam skupin léčivých látek, který byl přílohou projednávaného zákona o veřejném zdravotním pojištění.
„Nejbouřivější obstrukční scény zažila Poslanecká sněmovna v únoru 1997 při projednávání česko-německé deklarace,“ stojí v knize s tím, že při projednávání republikánští poslanci četli dlouhé pasáže z historických příruček a dokumentů. Opakovaně pak také dávali hlasovat o návrzích na přerušení schůze na 114, 113, 111, 109 nebo 108 dnů.
To je ostatně podobné, co dělá nyní i SPD při jednání o valorizaci, kdy její poslanci předložili přes sto pozměňovacích návrhů (například návrhy na pevné zvýšení důchodu o 1460, 1461, 1462 nebo 1463 korun).
Zdržovat se snaží všichni
Výrazně obstruovali také poslanci pravicových i levicových stran v uplynulých letech. Markantním způsobem obstruoval třeba Petr Nečas (ODS), který v únoru 2010 opakovaně mluvil přes dvě hodiny při hlasování o vetovaných zákonech, a o rok později už coby premiér kritizoval ČSSD za to, že obstruovala při projednávání reformních zákonů.
Mimochodem, mezitím, co jsem napsal tento článek, Tomio Okamura stále četl. A ještě stále čte: „Příklad Chile, kde roční výnosy převýšily 12 %, je spíše výjimkou. Odhady založené na makroekonomických datech a známém rozložení aktiv portfolií švýcarských penzijních fondů ukazují, že průměrná roční výnosová míra dosahovala v 70. a 80. letech 1,5 %. Opožďování reálné výnosové míry za reálným růstem mezd tedy dosahovalo 1,7 %. Rovněž systém penzijních úspor v Singapuru vytvářel v letech 1960 až 90 relativně nízké výnosy, kolem dvou procent ročně. Vzhledem k růstu reálných mezd přesahujícímu 4 % se zdá, že reálná úroková míra nezaručovala příliš vysokou míru návratnosti investic do penzijních fondů…“
