Článek
Dříve muži dosáhli důchodového věku v 60 letech a ženy v 57 letech, případně dříve podle počtu vychovaných dětí. Od poloviny 90. let, kdy byla schválena zásadní změna důchodového systému, ovšem důchodový věk kontinuálně roste, a bez ohledu na to, jestli nová vláda opět zavede strop 65 let, to bude stejné ještě několik let.
Je nutné si přiznat, že právě růst důchodového věku je jedním z významných důvodů, proč je hospodaření důchodového systému zatím relativně v pořádku. Politici sice už přes 20 let svorně hovoří o potřebě důchodové reformy, ale vůbec se nedokážou shodnout na tom, jak ji provést. Vždy se proto něco schválí, a pak se to více či méně zruší, a to se už léta opakuje. Důchodový věk ale zatím roste a dávný mechanismus nikdo nezpochybňuje.
Stále to stejné a pořád dokola
Když politici řeší důchodový věk, vždy se to týká až hranice 65 let, která ještě nebyla dosažena. Platí to i o současné důchodové reformě, která byla schválena a kterou chce nová vláda změnit. Politici vždy něco změní, ať nahoru, nebo dolů, ale faktické důsledky přehodí až na příští nebo popříští volební období. Mezitím se vymění vláda, přijdou noví politici, někteří změní názor a debata o důchodovém věku začíná nanovo.
Slyšíme stále stejné argumenty a debata vyvolává stále stejné emoce. Je úplně jedno, že KDU-ČSL dříve chtěla strop 65 let a hnutí ANO požadovalo růst nad tuto hranici. Nyní si jejich představitelé vyměnili role, a nás pravděpodobně opět čekají změny ode zdi ke zdi. A je klidně možné, že pár let budeme řešit opět to stejné, jen s jinými kulisami.
Dává to ještě vůbec smysl? Proč se neustále dohadujeme o věci, která evidentně nemá žádné rozumné rozuzlení, a jen vyvolává hádky a zbytečnou nejistotu? Vždyť ani jiné státy na tom nejsou lépe. Debaty o důchodovém věku tam také probíhají, a nemám dojem, že by byl jejich průběh moc hladký či uspokojivý. Možná je na čase debatu ukončit a hledat jiné řešení.
Je důchodový věk opravdu jediné řešení?
Přiznávám se, že já osobně jsem byl dříve zastánce pozvolného zvyšování důchodového věku nad 65 let. Svůj postoj jsem ale přehodnotil a nyní si myslím, že další růst má být až tou úplně poslední možností, nikoliv první jako dnes. V posledních letech jsem vedl velké množství rozhovorů s lidmi kolem šedesátky, tedy těmi, kteří mají jen několik málo let před důchodem, a dokážu lépe vnímat, jak se cítí a o čem přemýšlejí. A přestože hodně záleží na povolání, zdraví a individuálních životních potřebách, dospěl jsem k závěru, že Česko zatím není na další plošné zvyšování připraveno.
Myslím, že se neklade dostatečný důraz na to, že v Česku sice dlouhodobě roste délka dožití, ale délka života ve zdraví už desítky let stagnuje. Někdy po šedesátce, zhruba kolem 62. nebo 63. roku začínají významnou část populace trápit první zdravotní problémy nebo úbytek sil a mentálních schopností. V kombinaci s tím, jak se svět práce, technologií a průmyslu rychle mění, je těžké držet krok. Stát sice nabízí různé rekvalifikace, podpory nebo úlevy na odvodech pro lidi před důchodem. Jenže to nestačí a státní aparát je neefektivní, pomalý a nestíhá držet tempo.
Před lety jsem se jako novinář setkal s inspirativními příběhy horníků, kteří se úspěšně rekvalifikovali na programátory a našli si nové pracovní uplatnění. Studium IT a programování tehdy vypadalo jako sázka na jistotu a finančně zajištěnou budoucnost. Pak ale přišly AI modely typu ChatGPT, které umí nahradit juniorní programátory. V zahraničí už mají i absolventi prestižních škol problém najít pracovní uplatnění a podobný tlak (nejen v oblasti IT) se může projevit i u nás. A pokud mají potíže najít zaměstnání mladí lidé, o kolik hůře na tom budou lidé pět nebo deset let před důchodem? Ukazuje se, že ani rekvalifikace už nemusí být univerzální sázka, jak lidem prodloužit pracovní kariéru.
Rostoucí délka dožití jako zaklínadlo
Ani „zaklínadlo“ mnoha zastánců nevyhnutelnosti dalšího zvyšování důchodového věku o stále rostoucí délce dožití, nemusí být dlouho platné. Když se podíváme na vývoj v USA, tam se délka dožití paradoxně začíná snižovat. Nejde přitom o jednorázový pokles v důsledku pandemie covidu, který zažilo i Česko nebo další evropské státy. Zatímco u nás se délka dožití rychle vrátila zpět, v USA je trend opačný, a to kvůli kombinaci špatné životosprávy, obezity nebo třeba šíření drog.
Netvrdím, že nás čeká podobný scénář, jen nepovažuji za rozumné, abychom automaticky předpokládali, že přímka dožití stále poroste. Vždyť tady máme i mnoho neprozkoumaných vlivů, nikdo třeba zatím neví, jaký dopad na naše zdraví a kondici mají všudypřítomné mikroplasty. U kouření také trvalo několik desítek let, než se jejich škodlivost prokázala, a my tady vedle mikroplastů máme i další neznámé, ať už v oblasti materiálů nebo třeba zbytků léků ve vodě.
Situace zkrátka není tak jednoduchá, jak to v očích některých politiků i odborníků vypadá. Nasvědčuje tomu i aktuální debata v Dánsku, kde jinak politici napříč stranami už dvě desetiletí nijak nezpochybňují dřívější dohodu o nutnosti dalšího zvyšování důchodového věku. Zrovna letos si tam téměř ve shodě odhlasovali další zvýšení až na neuvěřitelných 70 let. Nicméně i premiérka Mette Frederiksen připustila, že tato hranice už je hodně.
Zkusme hledat i jiná řešení, co s důchody
Co tím vším chci říct? Připadá mi trochu bláhové a alibistické, že se stále jen spoléháme na růst důchodového věku. Když se politici nedokážou dohodnout na tom, jak vyřešit důchody, automaticky sáhnou na to, co je nejjednodušší. Oddálí všem důchod a doufají, že to celé ještě nějakou dobu vydrží. Ideálně na dobu, až oni sami budou v důchodu.
Možná by stalo za to začít přemýšlet v širších souvislostech a přinést jiná řešení. A ne, opravdu nechci slyšet laciné řeči a „kouzla“ typu, že zakročíme proti zneužívání sociálních dávek, zrušíme Senát nebo snížíme počet úředníků a budeme mít na důchody. Jde mi opravdu o realistické a nepopulistické nápady, které zohlední skutečnost, že na důchody míří v podstatě třetina státního rozpočtu a v budoucnu to bude ještě více, protože populace stárne. Věřím, že v Česku máme dost odborníků a vizionářů, kteří by dokázali něco vymyslet, a možná už dávno v zaprášených šanonech na ministerstvech něco takového leží. Vždy jen na téma důchodů politici ustavili už pět důchodových komisí.
Je jasné, že žádný nápad nebude bezbolestný a vždy to na někoho více či méně nepříznivě dopadne. To bychom si všichni měli uvědomit, než začneme přinášet vlastní vize a nápady. A možná by také nebylo od věci uspořádat na toto téma nějaké celostátní referendum, které by mohlo konkrétní cestu jasně vytyčit. Chceme vyšší důchodový věk? Chceme nižší důchody? Chceme vyšší zdanění? Chceme menší investice do infrastruktury? Chceme větší individualitu? Chceme být více jako Dánsko, nebo Francie? Nebo chceme něco úplně jiného? Možností je celá řada.
Vždy ale musíme říkat nejen to A, ale mít na paměti i B, tedy konkrétní důsledky každého rozhodnutí. Když růst důchodového věku zastavíme, výdaje na důchody skokově porostou a nebude snadné na to najít peníze. Jinými slovy, nemůžeme upéct důchodový dort, do kterého dáme po vzoru pejska a kočičky úplně všechno. To by opravdu nebylo dobré ani pro ty nejodolnější žaludky.
Kontext: Češi si uvědomují, že důchodový systém ve stávající podobě je neudržitelný. Podle průzkumu CVVMsi téměř 4/5 lidí myslí, že je potřeba systém změnit. Zároveň ale zhruba stejný počet lidí odmítá zvyšování důchodového věku.
