Článek
Ať už napíšu jakýkoliv článek o důchodech, téměř vždy mi dorazí mnoho zpráv o tom, že lidé, kteří celý život pracují, mají nárok na důchod, protože mají u státu „našetřeno“ ze svých odvodů. Píšou mi současní důchodci i lidé, kteří mají krátce před důchodem a plánují o něj brzy požádat.
Třeba před pár dny mi napsal rozčílený e-mail pan Milan: „To je absurdní, jaké poplašné zprávy a lži dokážete vyplodit. Já jsem celý život platil státu daně, sociální a nemocenské pojištění, jsou to miliony korun. Všichni, kteří pracujeme celý život, máme nárok na klidný důchod, protože to máme předplaceno. Uskromňování absolutně odmítám a stát nám má nyní vyplatit to, co jsme mu odevzdali.“
Není žádná hromádka
Pan Milan a mnoho dalších lidí si bohužel neuvědomují (nebo si nechtějí uvědomit), že důchody v Česku fungují na průběžném principu. To znamená, že peníze, které stát vybere na sociálním pojištění od současných pracujících, putují na důchody současných důchodců. Peníze se neodkládají někde na hromádku, aby se použily, jakmile nadejde jejich čas, ale prostě se z nich poplatí to, co je nyní nutné.
Nikdo nemá u státu vytvořen svůj individuální účet, kde by na něj čekaly jeho peníze na důchod. Tyto peníze už jsou dávno utraceny na důchody předchozí generace. A budoucí důchody lidí, kteří nyní pracují, se budou platit zase z odvodů těch, kteří budou v té době pracovat.
V současné době platí, že na každého důchodce vydělávají dva až tři pracující lidé, ale v budoucnu to budou méně než dva pracující lidé. Tyto propočty se mírně liší podle toho, který politik, ekonom či jiný odborník je popisuje. Podstatné je, že počet starobních důchodců postupně roste a tento trend zesílí v dalších letech, kdy do důchodu začnou odcházet silné generace ze 70. let. A pokud se nic zásadního nezmění, bude se množství peněz z důchodových odvodů rozdělovat mezi více důchodů, což je realita, s níž se musíme smířit.
Politici zaspali
I proto se už roky mluví o důchodové reformě – abychom tento nepříznivý trend dokázali zvrátit. Jenže politici se zatím nedokázali na ničem konkrétním shodnout, a nám tedy nezbývá nic jiného, než se i nadále spoléhat na současné parametry průběžného důchodového systému.
A to přesto, že tyto parametry jsou v mnoha ohledech zastaralé a politici zaspali v jeho úpravách. Proto se v současné době dostáváme do situace, kdy jsou výdaje na důchody každý měsíc o miliardy korun vyšší, než stát vybere na odvodech. Třeba jen za leden 2023 vybral stát na pojistném 49,84 miliard korun, ale na důchodech vyplatil 58,21 miliard korun. To je minus 8,37 miliard korun a v dalších měsících tento deficit vzroste.
Je tedy nutné odmítnout zjednodušující prohlášení těch, kteří vyžadují důchod ze svých odvodů. Jejich představy jsou sice oprávněné, ale v reálném kontextu spíše idealistické. Už jen z toho důvodu, že hodnota peněz se vyvíjí, takže hodnota odvodů například v 90. letech by nedokázala pokrýt současnou výši důchodu, která postupně roste. Je proto rozumné, že dnešní důchody se platí z odvodů dnešních pracujících lidí.
Rozčilování nepomůže
Můžeme se rozčilovat na tím, že nás to nezajímá a tuto situaci měli a mají řešit politici. Můžeme je kritizovat za laxnost a chyby. Můžeme vyžadovat „své“ peníze na důchody a je možné, že některé další vlády budou ignorovat ekonomickou realitu a budou i nadále vyplácet důchody na dluh. Ale jako stát nás to dříve nebo později dožene a následky budou nepříznivé. Ostatně stačí si vzpomenout třeba na Řecko, které se před několika lety dostalo do vážné dluhové krize a sahalo se na tamní štědré důchody.
Rozhodně to nechci přivolávat a věřím, že se do podobné situace nedostaneme. Věřím, že se v Česku podaří udělat takové důchodové a daňové změny, které zajistí, že náš průběžný důchodový systém bude schopen fungovat i další desítky let. Mám průběžný systém rád a přál bych si, abych až zestárnu, dostával od státu solidní důchod, stejně jako ho přeji dnešním důchodcům.
Jen mě vždy mrzí, když lidé o důchodech přemýšlejí pouze v jedné myšlenkové rovině – já jsem odváděl peníze, já mám nárok na důchod – a to bez ohledu na okolní realitu. Ano, každý máme právo na svůj osobní a možná i sobecký život a můžeme vše hodnotit jen prizmatem sebe sama. Jenže svět, politika a společnost nejsou přímočaré a občas se něco pokazí.
Třeba jako teď se u nás pokazil důchodový systém. A ať už vinu za to budeme svádět na kohokoliv, stejně to musíme nějak vyřešit. A pokud to jako stát nevyřešíme, tak na ty naše důchody zkrátka peníze nebudou, třebaže se budeme rozčilovat sebevíc. Ty „našetřené“ už totiž byly použity na důchody předchozí…
