Článek
Jan Graubner už dávno neříká něco přijatelného, věda pokročila a nezaostává jako on na středověkém tmářství. Naštěstí. Jinak by se i dnes zase upalovalo a udávalo inkvizici, že nějaká žena nešla na nedělní mši a nevzala si hostii, takže je čarodějnice.
„Člověk se uskutečňuje buď jako muž, nebo jako žena, přičemž tato okolnost je každému dána, není předmětem jeho volby a ani jinak není v jeho dispozici. Řečeno jinými slovy: své pohlaví nemůže nikdo změnit,“ z výroku Jana Graubnera ve zprávě ČTK ze dne 20.6.2024 a v časopise LUI autora článku Michala Černého ze dne 24.6.2024.
Z článku LUI dále: Podle něj není člověk mužem, nebo ženou, protože se pro to rozhodne, ale protože jím prostě je. „Rozhodnout se můžu pouze pro to, jakým způsobem své mužství, nebo ženství budu prožívat,“ dodal.
Zde se v poslední větě zásadně mýlí už podle španělského filmu: Kůže, kterou nosím z roku 2011, kde byl mladý muž unesen a chirurgem proti své vůli operován.
Lékař mu změnil pohlaví a celkový vzhled více po sobě následujícími operacemi, protože věřil, že mladík znásilnil jeho dceru, která po tomto traumatu navíc zemřela během záchvatu v psychiatrické péči na soukromé nemocnici. Jen pro dokreslení, mladík dívku neznásilnil, což je o to horší, protože takovou pomstu si nezasloužil.
Nicméně film je dokladem opaku Graubnerova názoru, že by za okolností dobrovolnosti operace mladík jen „chtěl“ a tudíž svobodně „směl“ svou sexualitu opačného pole prožívat, ale byl by mužem, protože pohlaví je nezměnitelné. Graubner tím tvrdí, že „člověk se uskutečňuje jako muž nebo jako žena“, ale zde byl mladý muž uskutečněn zcela nepochybně jako žena, a to v rozporu se svou vůlí. I v případě dobrovolnosti změny pohlaví oproti nedobrovolné změně ve filmu, stojí argumenty proti J. Graubnerovi.
Faktem je, že Graubner hovoří o svobodné změně pohlaví, kterou zásadně odmítá, nikoli o násilné, tedy kriminální zločinnosti, jakou představuje ve filmu onen lékař, ale podívejme se dál.
Ve filmu už žil mladík po nedobrovolné změně svého pohlaví jako žena s velmi krásným vzhledem. Chirurg se do „něho“ po uplynutí určité doby dokonce zamiloval a považoval „ho“, vzhledem ke svému uměleckému výkonu, za svou partnerku.
„On“ mu city opětoval, a začal s ním spát. Choval se potom ve své nové roli jako žena a nacházel v ní svobodné prožívání své ženskosti. Patrně by to ale nešlo, kdyby měl stále mužské pohlaví. Nebyl by toho úplně schopen.
Změna pohlaví je laicky míněno – faktorem – ovlivňujícím celkovou změnu osobnosti, nejen fyzickou.
Nejhorším je na Graubnerovu názoru nikoli to, že odporuje moderní době a vědě, ale že jako představitel církve vlastně ani nezmiňuje Boha, jako by ho ke svému prohlášení vůbec nepotřeboval. Ptám se sám sebe, zpytuji-li tuto okolnost, za koho vlastně produkuje svůj postoj? Za svou funkci jedné z mnoha náboženských organizací? Kdyby zmínil, že Bůh si nepřeje, aby lidé měnili pohlaví a opřel své tvrzení také o důkaz Božího názoru nebo nařízení, potom bych se zamyslel a řekl bych si, ano, Bůh tohle odmítá.
Ale Graubner nám zde káže jak farář na piedestalu a já nemám tušení, oč se jeho prohlášení opírá? Pro mne osobně jeho funkce v nějaké organizaci není a nemůže být ovlivňujícím faktorem. Je tedy ničím, a nebo jen tím, kdo hájí „zájmy“ a názory určité skupiny lidí. Samozřejmě nijak nadřazených těm ostatním, s opačným míněním.
Žijeme už v pluralitě názorů a světě svobodné vůle jednotlivce, nepodřízenému církvi a podobným výstřelkům názorového diktátorství -, tedy nikoli jedné mysli určené všem. Tohle asi pan Graubner ještě nepochopil. Jeho názor se proto měl ocitnout na běžné platformě názorového vyjadřování jako kohokoli jiného, zatímco mám z médií pocit, že nám zde káží jakousi personifikovanou fiktivní autoritou.
Pro mě on a jeho názor neopřený o cokoli a pravdu, autoritou určitě není a nemůže být, stejně tak ne pro lidi s opačným postojem, než je Graubnerův. Zamýšlím-li se, potom dospívám k pocitu radosti a úlevy: Jak jsem rád, že svoboda stále dominuje nad podobnými snahami, linoucími se odněkud ze středověku, kde jakýsi dominantní vatikánský generál v sutaně nařizoval celému světu své „neomylné pravdy“.
Byl bych však rád, kdyby mi pan Graubner z médií, hodnocený jako mluvčí jediné pravdy, například řekl: „Bůh si změnu pohlaví nepřeje.“ Ale tohle on neudělal. Z žádného média slovo „Bůh“ ani vzdáleně nevzchází.
Když tedy nemluví za pravdu víry, a mluví jen za sebe a své fanoušky, musím hodnotit jeho názor jako celou řadu jiných, na které má každý z nás plné právo.
Z deníku LUI: Graubner ale zdůrazňuje potřebu poskytovat péči a odbornou pomoc lidem trpícím pohlavním zmatením. „Když mi řekne ředitel školy, že ve třídě tři děvčata neví, jestli jsou děvčata, tak to ukazuje nějaké nezdravé procento. Nepopírám, že ty problémy reálně jsou, ale tady se zdá, jako by vypukla nějaká pandemie,“ uvedl.
Pan Graubner zdůrazňuje potřebu poskytovat péči a odbornou pomoc lidem s pohlavním zmatením, označeným jím za nezdravé procento.
Jistě je potřebné jen jedno: Takovým lidem nabídnout pomoc při svobodném rozhodnutí s ohledem na svůj věk a vyzrávání, aby mohli žít svůj život podle sebe, a ne podle pana Graubnera.
Děkuji panu Graubnerovi za názor.
Za sebe ho považuji za důkaz potřeby vzdělání u lidí, kteří jsou českými médii prezentováni jako mluvčí jakýchsi pravd, neopřených o cokoli jiného, než o svůj nedostatek odborného vzdělání a snahu omezovat druhým lidem život na základě svého individuálního názorového východiska.
Naštěstí žijeme v době, kdy nás chrání Ústava a Listina práv, založená na svobodné vůli jednotlivce, nikoli na vnucované poslušnosti od názorových diktátorů.
S ohledem na to, že pan Graubner navíc ani nezmínil víru nebo cokoli, co by patrně měl, protože potom nelze chápat, za koho kromě sebe sama vlastně něco prohlašuje, musím podotknout, že Písmo svaté o změně pohlaví nikde nehovoří, a ani ji nezná, tudíž mít případnou představu o tom, co by Bůh řekl, je zcela v rovině spekulace. Tohle však pan Graubner vynechal. Bůh v jeho textu nefiguruje.
Děkuji tedy, že Ústava dává stopku jakémukoli tmářství a fanatismu neopřenému o současnost a vědecký pokrok v medicíně. Za chvíli bychom se totiž při mediálně setrvalé podpoře takovýchto názorovců ocitli v situaci, kdy by na místo operačního zákroku apendixu řešeného lékařem, přišel nikým nezvaný představitel některé církve a tvrdil nám, že apendix neexistuje, a že lékař pravdu nemá.
Zmíněný případ mi připadá zcela podobný.
Odkazy:
