Ohyzdný sněžný muž žije v Nepálu a Tibetu

Jak uvádí poznámka redakce na s. 21, název „ohyzdný sněžný muž“ dali yettimu Angličané.

„Poněvadž ten láskyplný název ohyzdný sněžný muž nebyl tehdy ještě vymyšlen, pochází již z roku 1887,“ píše Izzard na s. 21 v textu českého překladu knihy, shora.

„Pokud vím, prvním bělochem, který spatřil jetiho, byl Henry Elwes, vynikající himálajský badatel, který podnikl většinu svých cest koncem minulého a počátkem tohoto století. V prvé řadě to byl botanik a zahradnický odborník. Na svazích Everestu objevil obrovitou sněženku, která se nyní běžně prodává v Anglii pod názvem sněženka Elwesova“ (tamt.).

Kniha Izzardova je jednou z asi těch nejpečlivěji sepsaných.  Popisuje se v ní o fenoménu yettiho - takřka detailně - vše, co souviselo s výpravou, podpořenou dokonce vládou Velké Británie.

Výpravu proto netvořil pouze Izzard, ale několik badatelů vědních oborů, včetně více než 300 Šarpů, tj. jejich horských průvodců a placených nosičů materiálního vybavení, které bylo nadměrně nákladné a obsahovalo kromě potravin vše, na co si lze vzpomenout, včetně tolik oblíbeného anglického ginu a rumu, o jejichž popíjení se Izzard zmiňuje na různých stránkách.

Popisuje rovněž jména a obory různých lidí, s nimiž se setkal, včetně jejich názorů na yettiho a také další věci.

Např.: „Stejný názor projevil také B. Leeson, který mně na pohlednici napsal, že Nepálci překládali metoh-kang-mi (tibetsky me-to khang mi) jako ďábelští sněžní lidé. Leeson dále psal, že za čtyřicetiletého pobytu v Indii sněžné lidi sice neviděl, ale že je slyšel“ (s. 23).

Pozoruhodná je tato zmínka už v tom, že sněžní lidé jsou málokdy spatřeni, byť jsou třeba zaznamenáváni prostřednictvím různých projevů. Vzbuzuje to zpočátku jakýsi dojem nedůvěry v jejich existenci. Ten se však v průběhu čtení knihy vytrácí stále rychleji.

„Nelze však popřít, že Newman jetiho zpopularizoval. V dvacátých a třicátých letech byly několikrát spatřeny nejen stopy jetiho (- viz yettiho, Ústav pro jazyk český; text knihy překládá anglické slovo do podoby jeti, rok vyd. 1960, Mladá fronta, Praha), ale i tvor sám v oblasti celého Himálaje od barmské hranice až k pohoří Karakoram, a ne vždy svědky příliš lehkověrnými. Nejpoutavější popis takového střetnutí uvádí A. N. Tombazi ve Zprávě o fotografickém průzkumu masivu Kangčhendžangy“ (s. 23).

O něco níže po dalších pečlivých informativních větách píše Izzard, že: „… náhle Šarpové, kteří ho doprovázeli, vyvolali ho ze stanu a vzrušeně oznamovali, že spatřili jetiho. Oslňující slunce mi zpočátku bránilo, abych vůbec něco viděl, ale za chvilku jsem zahlédl nějakého tvora, asi dvě stě tři sta metrů níže v údolí. Nebyly pochyby, že obrysy jeho postavy připomínaly člověka; kráčel vzpřímeně, občas se shýbl a vytrhával ze země suché rododendrony. Proti sněhu byla postava tmavá a tvor zřejmě neměl nic na sobě. Asi za minutu zašel do hustého křoví a zmizel. Prohlížel jsem jeho šlépěje; podobaly se lidským stopám…“ (s. 24).

Ralph Izzard uvádí v celé knize tolik informací z různých zdrojů, že je nelze technicky vypsat do článku, přičemž selektovat mezi tím, co je z nich pro čtenáře nejlíbivější, je takřka nadlidský úkol. Všechny informace z výpravy i mimo ni jsou fascinující už růzností povahy.

„V únorovém čísle magazínu Argosy z roku 1954 píše Norman G. Dyhrenfurth, člen druhé švýcarské výpravy na Everest v roce 1952, že dne 4. listopadu 1952 se jeti přiblížil těsně k jeho stanu v pátém táboře, ve výši 7000 m, a dokonce o stan zavadil. Podle jeho slov se příhoda udála v jednu hodinu v noci. Náhle se vzbudil s pocitem, že se dusí. Zvenku slyšel skřípavé zvuky, rachocení plechovek a chroptivé dýchání“ (s. 25).

Také vám tenhle popis připomíná film E.T. Mimozemšťan, to když se malý Eliot setkal s tvorem z vesmíru? Sotva se ze svého vyděšení vzpamatoval, přinesl rychle lentilky a vytvořil z nich položením na zem cestu.

E.T. se po ní vydal. Následovalo Eliotovo spatření tvora nepodobného člověku, ale se dvěma očima a pohybujícího se na dvou chodidlech, s patrně jiným počtem prstů. Potom E.T. v ledničce rachotil plechovkami a otevíráním víček od různých potravin, které ochutnával. I on podivně chroptěl; a tyto podobnosti jsou zarážející. Byl to však sci-fi film, nemající se skutečností nic společného, a o to děsivější je proto realita, kterou prožili skuteční lidé, při setkání s yettim.

Jedna taková z let blízkých svědectvím o yettim, je z roku 1959 v severním Uralu. Skupina devíti členů horské výpravy na Mrtvé hoře (Cholat Sjachyl) se v noci probudila a za záhadných okolností okolo půlnoci až 1 hodině ranní vybíhala ze stanů. Vyšetřování události potvrdilo neexistenci stop jiného člověka či zvířete, čímž se dostáváme k podobné záhadě, popisované Izzardem:

„Pocity dušení přisuzuje silnému zápachu pižma, který pronikal do stanu, i když dula vichřice o rychlosti sto mil za hodinu. Dyhrenfurth nesnesl napjaté očekávání, otevřel stan a vylezl ven, ozbrojen cepínem. Venku nic nenašel. Druhý den zkoumal sníh, ale nezjistil žádné stopy. Sníh byl příliš tvrdě udusán větrem. Jeho Šarpové tvrdili, že tábor navštívil jeti“ (s. 25).

V případě úmrtí členů výpravy z Uralu byla prováděna důkladná vyšetřování, přičemž tehdejší ruská policie konstatovala, že „událost nelze racionálně vysvětlit“. Vedoucí pátrání Lev Ivanov dokonce v protokolu v závěru vyšetřování poukázal na anomálie, vztahující se k výskytu neidentifikovaných objektů na obloze v době 2. února 1959. Zpráva byla utajena pozdějším nařízením centrálních řídících orgánů.

Faktem je, že vznikla i zpráva, týkající se jedné z verzí vyšetřování, a tou je kromě UFO existence sněžného muže na Uralu, který byl prý dokonce vyfotografován a nachází se na jedné rozmazané fotce. Zda šlo o strach členů výpravy ze spatření či vnímané přítomnosti sněžného muže, je stejně záhadnou otázkou, jako jsou i další verze uralské tragédie. Bylo však prokázáno, že někteří členové výpravy lezli záchvatovitě na stromy, což u policie vzbudilo dojem, jako by se báli zvířete nebo právě tvora označovaného jako sněžný muž, před kterým se snažili zachránit.

„Poslední případ, který hodlám uvést v této kapitole, je jediná známá potyčka mezi Evropanem a jetim. Existuje mnoho příběhů o Šarpech, kteří byli buď pohmožděni, nebo zabiti jetim…“ (s. 28).

V severním Urale však dominuje více faktorů, vytvářejících záhadu úmrtí členů výpravy. Jedním z nich je radioaktivita, nalezená podle jednoho zdroje na jediném těle a šatech, podle dalšího na nejméně dvou tělech a šatech členů expedice. Jak by potom souviselo to, co je náznakem přičítáno setkání členů výpravy s yettim, s výskytem radioaktivity? Zde Izzard přináší zajímavé sdělení, které stojí určitě za povšimnutí a zvážení:

„Profesor G.O. Dyhrenfurth, otec Normana Dyhrenfurtha, vypráví ve své knize Zum dritten Pol senzační příběh o bitce mezi dvěma norskými prospektory a dvěma jetii, která se udála v roce 1948. Oba Norové, Aage Thorberg a Jan Frostis, pátrali z pověření indické vlády v Sikkimu po radioaktivních minerálech. 11. června našli Šarpové z jejich tábora šlápoty jetiho v prostoru soutěsky Zemu. Oba prospektoři, ozbrojeni automatickými puškami a doprovázeni dvěma Šarpy, se vydali po stopách vzhůru. O několik hodin později spatřil Thorberg nad sebou dvě siluety a dalekohledem rozeznal dva lidoopy, se hřbety porostlými dlouhou hnědou srstí a s hlavami lidského tvaru“ (s. 28).

Spekulativní a laický názor, který mohu nabídnout, vyznívá ve prospěch jakési teorie, že yettiové nereagují na radioaktivitu minerálů, jež sama o sobě podle vědců není příliš škodlivá, pokud není zvýšená.

Možná dokonce takové minerály vyhledávají, třeba z léčebných důvodů. V severním Urale se nějaké radioaktivní kameny nacházet mohly a někteří (či jediný) z členů výpravy mohli být jejím zářením kontaminováni. Tudíž je možné, že členové výpravy prchali poté, co spatřili yettie, a přitom mohli být ozářeni minerály už v době před výstupem na Horu mrtvých.

„McInnes popsal incident se sněžným mužem takto:

Jednou časně ráno jsme zaslechli váhavé kroky před naším stanem. Kroky byly pomalé a uvážené. Oba jsme byli přesvědčeni, že je to sněžný muž. Byli jsme tak postrašeni, že jsme nevylezli ze stanu, dokud tvor neodešel. Nemohli jsme jeho stopy sledovat, poněvadž půda byla skalnatá. McInnes říkal, že domorodci popsali sněžného muže jako tvora vysokého asi 170 cm a pokrytého narudle hnědou srstí. Má prý bílý obličej. Chodí vzpřímeně a nemá žádný ocas“ (ze s. 77).

Podle Izzardových zjištění se stopy yettiho nacházejí obvykle ve výšce 5800 metrů.

Tato místa jsou vždy pokryta sněhem a panuje zde tuhá zima. Sönama Tenzing ho spatřil v roce 1949 v blízkosti kláštera Thjangbočhe: 

„Popsal ho jako tvora velkého asi jako člověk, kolem 168 cm, zarostlého narudle hnědou srstí, s bezvousým obličejem a bez ocasu. Hlavu, jak říkal, má dlouhou a špičatou“ (s. 47). Tenzing poznamenává, že se ho snažili zaplašit, a že „stoupal cikcak do značně příkrého svahu“.

O skutečnosti, že yetti vzbuzuje strach a doslova popisovanou paniku těch, kdo ho zahlédli, píše Izzard docela často v souvislosti s vyprávěními druhých:

„Cestou z Namčhe do Khumbu jsme se zastavili v klášteře Pangbočhe. V klášteře nám řekli, že mají skalp jetiho. Zdráhali se však skalp ukázat, poněvadž prý se říká, že kdokoli skalp spatří, skácí se mrtev k zemi. Nakonec po dlouhém přemlouvání jej vyšťárali v nějakém tmavém zákoutí kláštera, ale odmítli jej prodat“ (s. 58-59).

Všechny popisy setkání s yettim včetně názoru mnichů buddhistického kláštera se opírají o vážně míněná přesvědčení. Nebylo by tedy divu, vzhledem k popisům jakési „paniky“ stanujících lyžařů či horolezců v severním Urale, kdyby příčinou oněch tragických okolností bylo předchozí spatření sněžného muže, procházejícího se poblíž jejich stanů.

„Opičí muži byli spatřeni poprvé na Štědrý den. Na okraji gumovníkové plantáže překvapili čínské děvče, které v hysterickém záchvatu prchalo zpět do vesnice“ (s. 79).

„Příští den přiběhlo do vesnice děvčátko, vzlykající hrůzou. Vyprávělo, že si hrálo na břehu řeky a vidělo opičí muže plavat ve vodě“ (tamt.).

Panika je dosvědčována takřka každým popisem setkání či spatření yettiho, ať už jde o Himálaji nebo jiné místo, kam pravděpodobně dočasně sestoupil z hor:

„V neděli se na plantáži skláněl jeden tamilský dělník nad kmenem gumovníku, když ho náhle zezadu objal pár ženských paží. Obrátil se a spatřil ohyzdnou tvář opičí ženy, která páchla jako zvíře. Dělník se vytrhl z objetí, při tom upadl do louže a roztrhl si košili. Když prchal, měl dojem, že se mu ti tvorové smějí“ (s. 79). (- K výše popisovaným svědectvím, jež Ralph Izzard přikládá,  došlo v Peraku v Malajsii).

Pokud bychom si kladli podotázku, zda vyděšení a panika mohou souviset s událostí v severním Uralu v roce 1959 po spatření yettiho, potom bychom museli objektivně hodnotit, zda tento legendární neznámý tvor vlastně hrůzu jen působí, nebo je i agresivní a smrtící:

„Jeden Američan psal, že v roce 1901 hlásil nějaký důstojník armády Spojených států, že příslušníci bhútijského kmene v předhoří Everestu byli napadeni a potrháni ohromným zvířetem podobným medvědu. Dva lidé byli zabiti.

... Jeden Jihoafričan byl přesvědčen, že jetiho spatřil. Lezl s dvěma nosiči a najednou se před ním objevil tvor asi 170 cm vysoký, červenohnědé barvy - něco, co asi patřilo mezi lidoopy. Lidé, kteří strávili dlouhá léta v Himálaji, psali o bázni před neznámým tvorem, která mezi domorodci nepochybně existuje.

... Pisatel jednoho dopisu vzpomínal, jak mu jednou horský vůdce bránil opustit v noci tábor a říkal, že je to nebezpečné kvůli tomu ohromnému zvířeti“ (ze s. 81).

„V roce 1949 byl jiný muž, opět z vesnice Pangbočhe, jménem Mingma se svými jaky asi tak půldruhého kilometru za vesnicí. Když je odváděl na pastvinu na horském svahu, slyšel hlasité volání, jako když vykřikne člověk ze vzdálenějších skal nad sebou. Domnívaje se, že to je jeho přítel, volal na něj zpátky. ´Tudy žádný jak nešel!´ Zvuky se blížily a slyšel, že něco k němu slézá po skále. Když to potom spatřil, poznal, že je to jeti. Zděšeně prchal do blízké pastýřské chýše, kde dočasně bydlel. Zavřel se, ale slyšel, jak jeti venku obchází a křičí. Vyhlédl ven skulinou ve stěně a viděl jetiho, jak stojí pár kroků od chýše“ (s. 114).

Zdá se, že střípky mozaiky se skládají a že není od věci mít tento názor na události spjaté se severním Uralem v roce 1959. Jde vlastně, dalo by se už říct, jen o jednu další událost v mnoha dřívějších popisech setkání s yettim, jen s tím rozdílem oproti předchozím, že k té nejtragičtější.

Možná, že panika členů výpravy zde zavinila víc, než by se jinak stalo a že nebýt samotného strachu k smrti vyděšených lyžařů, zůstali by naživu a yetti by se vzdálil. Nelze - k jeho dobru připsáno - mu mít za zlé, že už ho věčný strach lidí při setkání popuzuje k agresi. A čím víc se ho bojí, tím více jsou v ohrožení. Avšak to je jen úvaha, nemusející se zakládat na pravdě; a spíše nezakládá.

V yettim je něco, co na rozdíl od spatření opice, červeného medvěda (Ursus arctos isabellinus), sněžného levharta nebo vlka vyvolává panický záchvat hrůzy, zatímco setkání s běžně známými, byť nebezpečnými zvířaty, tuto paniku nevyvolá, pouze vzbudí klasické obavy.

Ještě v počátcích své výpravy měl totiž sám Izzard za to, že v případě jednoho ze dvou popisů velikosti yettiho (1) 170 cm a (2) 2 a 1/2 metru, jde o medvěda:

„Nashromáždil jsem spoustu povídání o jetim. Jsem si skoro jist, že ten větší typ je vlastně rudý medvěd, který je v šarpské oblasti vzácný, kdežto naše kořist je ten menší. Stále nevím, co to vlastně je - popisy ukazují na lidoopa. Byl bych však mnohem šťastnější, kdyby se jetiové vyskytovali častěji a ve větším počtu než pokaždé pouze jeden“ (s. 98).

Později už Izzard dospívá k novému poznání a obohacuje své vědomí o přesvědčení, že yetti není medvěd ani vlk a ani orangutan, ale neznámý živočich s obtížným vystopováním a že legendy o něm šířené mnichy klášterů nejsou povídačky naivních lidí, ale moudrá vyprávění zkušených obyvatel Himálaje.

Nejoblíbenější potravinou yettiho je pišťucha, obdoba zajíce. Malí živočichové - svišti, a posléze především velký hmyz a bobule, i kořínky. Izzardovi vědci tuto skutečnost dovodili mnoha nálezy a rozborem yettiho výkalů. Zvíře chytí, úderem o skálu ho usmrtí a vyvrhne.

„Vnitřnosti nechá a zbytek sežere… Jen málo lidí je přesvědčeno, že občas také loupí telata jaků, divoké kozy a kabary pižmové; pravděpodobně se živí i ptáky a jejich vejci. V horách je potravy hojnost, jak jsem se přesvědčil na vlastní oči“ (s. 116).

Izzardova výprava, za účelem poskytnout britským novinám Daily Mail materiál opřený o poznatky vědců, navštívila především oblast Nepálu, doslova „zvolila šarpskou oblast Sola Khumbu v severovýchodním Nepálu za oblast své činnosti“, přičemž „v sousedícím státě Sikkimu se soustřeďuje většina známek, dosvědčujících jetiho existenci“ (s. 73).

Zdroj:

Ralph Izzard; Po stopách sněžného muže, Mladá fronta, Praha, 1960