Článek
Za uplynulou dobu deseti let řešil Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku (ESLP) řady stížností. Stěžovatelé v řadě případů uspěli. Jejich statečnosti, spojené s odvahou a nezměrnou trpělivostí, můžeme dnes býti vděčni za vylepšení situace v oblasti lidských práv v Česku.
Některé z řešených stížností k ESLP byly vyhotoveny až dlouhá léta po marném úsilí, a jednalo se především o kauzy s mimořádně vážným způsobením škod na psychice a životě stěžovatele(ů).
ESPL musel z podání nahlížet do amorality státních orgánů, bezpáteřností a způsobů chování, které byly kryty či nezpochybněny dalšími úřady a soudy, prvních stupňů, druhých stupňů, i dovolacími soudy i Ústavním soudem.
Ani v posledním zmíněném soudním řízení, s vyšší mírou morálky a právního nadhledu, nedocházelo k zákonnému rozhodování.
O tomto stavu svědčí samotná rozhodnutí ESLP. Soudci ve Štrasburku naznávali selhání českého státu a justice.
Uvědomme si však, že jakákoli instituce či honosně nazvaný soud, jsou vždy jen lidé.
Mluvíme-li o Česku, musíme zohlednit i fakt, že ČR je bývalou kolonií Ruska, zatíženou totalitním režimem, 40 let bezohledným k lidským právům.
Z tohoto marastu výchovy od dětství až k dospělosti vzešla celá generace lidí, vychovávaná svými rodiči, ateisty a materialisty, často komunisty, a pomocníky režimu, který se zakládal na zlu ze sovětských končin.
Potomci tzv. Husákovy generace jsou sice už málo schopni posoudit, jaký to byl režim, jejich výchova rodiči, kteří ho alespoň z části prožili, je ale uschopňuje k projevům podobných vlastností chování, k podobnému myšlení. A tudíž bezpáteřnosti, jaká často nazraje až k prvkům, řešeným v mezinárodním justičním kontextu.
Nový český národ vzešel z bolševického semene, zasetého do průběhu historie. Vyklíčilo leccos
Nemůžeme se proto divit, když z takového pokolení samozřejmě vzchází i bezpečnostní sbor a soudci, aparát, který je zase jen obrazem národního celku. Řeklo by se: Mladí lidé, kteří nezažili komunistický režim. Naděje svobody a demokracie. – Litujeme, je to omyl naivního usuzování.
Česká justice možná není tou úplně nejhorší na světě, možná je to ta čínská nebo kubánská, nelze to vědět, nicméně je druhá v řadě.
Najdeme v ní prvky perverze, tedy zvrácenosti, vzešlé z myšlení jednotlivců, kteří ji tvoří.
Najdeme zde ještě donedávna, a stále aktuálně, pohrdání oběťmi znásilnění.
Zcela konkrétní i všeobecnou nouzi práva, nedostatečnou zákonnost, protože bez úpravy zákonů, bez snahy politiků – stejných lidí - se stejným ražením–, cokoli řešit.
Nemůžeme se proto opět divit, že ESLP řešil nepochopitelné případy rozsudků, v nichž nebylo stopy práva, zadostiučinění obětem, rozsudky jakožto symboly bezpráví.
Ústavní soud byl jen zbytečnou instancí stěžovatele na jeho cestě. Rozhodoval stejně, jako ti, kdo ubližovali.
Z novodobých rozsudků Evropského soudu se tak dočítáme v různých médiích o případech, kdy se oběť nedomohla nápravy ani spravedlnosti, a český stát jednal na všech úrovních jako první instance, tedy např. jako obvodní oddělení policie, „řešící“ trestní oznámení.
Konečná rozhodnutí práva, což jsou ta u nejvyšších soudů a Ústavního soudu, vyzněla stejně jako usnesení oddělení kontroly v téže budově policie.
Ptáme se, k čemu tedy chodit s žalobou nebo stížností na takové místo? Očekávané rozhodnutí bylo vždy stejné: Zamítnutí. A soudní podpora těch, kdo spáchali zlo, ne těch, kdo se domáhali práva. Soudci v Česku zesměšnili svými rozhodnutími spravedlnost.
Jeden příklad za všechny:
V roce 2022 ESLP vyhověl stížnosti Češky, paní Lenky Sládkové
Případ byl medializován a informace vychází z mediálního zdroje.
Obrátila se na Evropský soud až poté, kdy marně bojovala o svou čest, kterou jí nepřiznaly žádné soudní a před nimi ani úřední orgány.
Podle ESLP porušilo Česko Úmluvu o lidských právech, mimo další články - předně v článku -, který zakazuje hrubé, nelidské nebo ponižující zacházení.
Případ je ošklivou hanbou a ukázkou Česka, s níž se setkali soudci mezinárodní justice
Skupina policistů paní Sládkovou hrubě urážela, zesměšňovala, a sexuálně verbálním způsobem, navíc, i obtěžovala.
Těžko říct, nevím, zda se ESLP setkal v případech jiných zemí s něčím tak otřesným, jakým je chování Čechů -zaměstnaných u policie; a jakým je stejně tak chování státu, po jejím prvním oznámení.
Podle zprávy ho neřešila ani policie, a ani GIBS. A nevyhověl jí ani Ústavní soud.
V průběhu „šetření“ svého trestního oznámení navíc zažila další prvky nezákonností, a ponižování.
Dokonalý obrázek postkomunistického malého státečku uprostřed velké Evropy, vyřešil až Evropský soud ve Štrasburku
Nicméně, potrestání policistů a soudců, kteří byli příčinou její stížnosti, jsme se samozřejmě nedočkali.
Tento případ je jedním z mnoha, které byly projednávány na půdě Štrasburku.
Rovněž tak GIBS už na základě změn ve vedení svého resortu a nových školení, postupuje při objasňování zločinů o kousíček lépe, než tomu bylo doposud. Žádná sláva to sice není, ale jak se říká:
Lépe něco, než zase vůbec nic.
Budoucnost
Česko má k lepšímu chování svých institucí ještě tisícimílovou cestu.
Není to totiž o budovách, s nápisy na cedulích že jde o policii nebo soud. Ale o Češích, kteří v těch budovách sedí.
A de facto tvoří svým špatným konáním podklady pro obsahy budoucích rozsudků -Evropského soudu pro lidská práva..
Je to tedy o jejich výchově.
Anketa
Zdroj:
Evropský soud uznal stížnost Češky na neochotu vyšetřit policejní násilí… (Novinky.cz - 10. 11. 2022)
