Očití svědci Ježíšových zázraků. Historicita Krista byla doložena

V poslední době se tu a tam setkáváme s neinformovanými články v různých sdělovadlech, jež nám chtějí namluvit, že existence osoby Ježíše z Nazaretu není fakticky ničím doložena. Tato medializace ale nevychází z poznatků, které v novém miléniu zveřejnila církev s ohledem na výsledky vědeckých výzkumů, a různí autoři nadále informují laickou veřejnost, že Ježíš neexistoval. Jsou to však tisíce nezávislých vědců, historiků, a především archeologů a laboratorních expertů, kteří přinesli zásadní doklad o existenci Ježíše Nazaretského, jakožto dějinné postavy židovského národa na přelomu tzv. starého a nového letopočtu.

V tomto pokračování analýz evangelií, jakožto zásadních dokumentů, dříve zpochybňovaných neúplnými výzkumy, se nacházíme na úrovni badatelů, kteří mají sami možnost posoudit autenticitu doložených zpráv. Evangelia se tak rázem ocitla na seznamu jedinečných (nikoli však ojedinělých) platforem historických faktů. Církev navíc doložila, že nejstarším evangeliem ze čtyř biblických je Janovo, zatímco předešle bylo vnímáno veřejností prostřednictvím médií, že jím bylo Markovo. „A tak jako dospěli kritikové k poznání samostatnosti janovské tradice, uznali zároveň i jeho historickou důležitost. Pokud jde o běh Ježíšova života, upřesňuje Jan v řadě případů údaje synoptiků (- synoptikové jsou Matouš, Marek a Lukáš, pozn.). Rovněž janovská topografie je mnohem bohatší než místopis synoptiků a moderní vykopávky zde opětovně prokázaly správnost údajů, jež Janův spis uvádí“ (s.1836).

Církev rozboruje, že detaily popisů se vztahují k archeologickým vykopávkám a místům dokonce už zaniklým dříve, než by mohli spatřit dávní obyvatelé míst, o nichž se Jan zmínil, např. rybník s pěti sloupořadími. „V celém evangeliu nacházíme množství konkrétních detailů, jež ukazují, že jeho autor dokonale znal židovské náboženské zvyky a rovněž i rabínskou mentalitu nebo kasuistiku, jíž užívali učitelé Zákona“ (tamtéž; dále bez tamtéž až do označení jiné stránky, pozn.).

Vědci zjistili, že Jan historicitou svého spisu potvrzuje osobní znalost událostí, tudíž spis není přenášen k jinému opornému sdělení: „Kdybychom ostatně chtěli popírat, že Jan byl přesvědčen o historicitě faktů, o nichž vypravuje, bylo by jeho dílo nepochopitelné.“

Tím je řečeno v podstatě to, že Jan sám by nerozuměl a nemohl rozumět tomu, co napsal, a také, že by neměl důvod psát něco, o čem slyšel. Pokud nevidíme např. stavbu, kterou jsme znali z osobního života, nemůžeme její existenci potvrdit z doslechu, pokud na jejím místě není ani stopa po jejím výskytu. Je to jako bychom přísahali na její existenci bez ověření a vlastně sami pochybovali, že někde stála.

Jan osobně znal Ježíše z Nazaretu, o němž pod svým jménem píše s ohledem na duchovní význam svého sdělení. Není historikem krajin, míst, zvyků, tradic nebo architektem např. chrámové stavby, aby se zabýval vytvářením kroniky. Jeho zmínky jsou však v určitých konkrétních případech naprosto totožné s nejnovějšími analýzami archeologů. Archeologie je vůbec jakási posvátná věda, přinášející jako jediná faktickou pravdu, již historikové mohou porovnávat s dosavadními výstupy svých tvrzení a také je renovovat.

Zde církev upřesňuje, že „materiální a historická fakta nahlíží v jejich duchovním rozměru“, tedy Jan jako soupisce událostí a jejich svědek. Dodám: Pochopitelně, zamyslíme-li se nejprve nad významem toho, co zažil. Pro agnostiky je nesnadné přijmout neviděná dění, o nichž se píše, protože mají tzv. neopakovaný charakter výjimečného dějinného vřazení; nejde tudíž o každodenní realitu, stejně jako nejde o možnost, že by Ježíš dnes opět konal podobné věci, když zde není.

Tudíž k čemu došlo je zapsáno a svědecky doloženo spisem na úroveň určité časové linie v době vzdálené od dnešních dnů. Je překonána technologickým posunem, který dříve neexistoval, je neznatelná z důvodu časového odstupu. „U Jana tedy nesmíme stavět proti sobě symboliku a historii: symbolika je tu symbolikou faktů samých, vyplývá z historie, tkví v ní svými kořeny, vyjadřuje její smysl a pro privilegovaného svědka Slova, které se stalo tělem, má smysl pouze za těchto podmínek“ (s.1836-1837).

- Co tím zde je vůbec myšleno? Jedině to, že Jan už ztotožněn s tím, co pochopil, čemu je věrný svou obrácenou duší ze světla věrného židovství Otců ke světlu židovského křesťanství, popisuje události ´neempaticky´, ve vztahu k ateistům a agnostikům, jež uvádí do reality, jakou zná on, nikoli oni. Jako by nepředpokládal, že za staletí, uplynulá od jeho doby, lidé budou neschopni přijmout strohá fakta, popisovaná v jeho spise. Ale ptejme se: co měl dělat? Měl se tvářit jako kronikář? I kdyby, stejně by musel v kronice napsat, že tisíce nemocných lidí byly uzdraveny. Ani kronika by nemohla popisovat cokoli jinak.

„Zbývá položit poslední otázku: kdo je autorem tohoto evangelia, jež je tak bohaté a v němž nacházíme tolik rozmanitých vrstev?“

Zde církev nejprve zmiňuje chronologii a jako první tradici:

„Již v první polovině druhého století shledáváme, že celá řada autorů zná čtvrté evangelium a užívá ho: svatý Ignác z Antiochie, (dále) autor Šalamounových Ód, (dále) Papiáš, (dále) svatý Justin a dokonce už i svatý Klement Římský; je to důkaz, že již tehdy mělo autoritu apoštolského spisu. První výslovné svědectví pochází od svatého Irenea, asi z roku 180“ (s.1837).

Jeho svědectví zaznělo těmito slovy: „…nakonec zveřejnil evangelium také Jan, učedník Páně, právě ten, který spočíval na jeho prsou, udělal to během svého pobytu v Efesu.“

Posléze: „Takřka v téže době přisuzují výslovně čtvrté evangelium apoštolu Janovi Klement Alexandrijský, Tertulián a kánon Muratoriho.“

Církev vysvětluje, kdo tvrdil opak a tady vidíme i důvod takového tvrzení: „lidé, kteří tím reagovali proti zastáncům montanistického ´spiritualismu´, jenž evangelia svatého Jana tendenčně zneužíval. Tato opozice se však omezuje na velmi malý okruh lidí, a protože vychází pouze z teologických důvodů, nemá žádnou oporu v tradici“.

„Jazyk a styl podání poukazují na zřetelně semitský původ: shledáváme, že autor díla zná dokonale jak židovské zvyky, tak i palestinskou topografii Kristovy doby.“

(- Z tohoto přeneseného církevního výkladu vypůjčeného od vědců není srozumitelné, proč je opakovaně používáno slovo „palestinské“, nicméně vyhotovení autorizovali francouzští teologové. Je naprosto nevhodné. Území bylo navíc římskou správou, pozn).

Vědci doplňují, že Jan měl přátelský vztah k Petrovi, dalšímu účastníku událostí a znalci Ježíšovy osoby.

Objevily se rovněž dvě tradice mínění. Jedna tvrdí, že Jan zemřel brzy mučednickou smrtí a nemohl sepsat evangelium, ale tato tradice má menší autenticitu než opačná, jež tvrdí, že Jan žil do vysokého věku a působil v Efesu. Evangelium bylo dáno do oběhu až po sepsání v době mnohem pozdější, přičemž odtud se ubíraly nesprávné závěry o dataci spisu. Sepsáno dříve, než bylo potom známo. Vědecky tak dokazuje stáří spisu jeho původnost u učedníka Jana. Do oběhu bylo dáno Janovými učedníky. – Odtud důkaz o autorství samém.

Pokud se týče tří dopisů, které Jan sepsal, „v nich se projevuje taková literární i nauková příbuznost s evangeliem, že je lze jen velmi těžko nepřipsat témuž autoru, apoštolu Janovi.“

Expertízy prokazují, že pochybnosti z dřívějška uváděné v podání Origenově, Eusebiově z Caesareje a také u Jeronýma a syrské církve v Antiochii byly zavádějící: „Nedalo by se vysvětlit, jak by se mohly prosadit, kdyby nepocházely opravdu z pera svatého Jana. Třetí list je pravděpodobně nejstarší ze všech.“

Vznikl v církvi, která tehdy pod Janovu pravomoc spadala, čímž je míněno autorizované působení prvních biskupů, Petra, Jana, Jakuba, a dalších. První dopis dokazuje autorství Jana navíc historickou konsekvencí – v udávané době byly asijské obce ohroženy rozepřemi, vyvolanými ranými herezemi (nesprávným výkladem víry, pozn.). Jan zde reaguje obsahem listu na tyto aktuální události. „Svým stylem a učením se tento list ze všech nejvíc blíží evangeliu, vznikl tedy zřejmě současně s evangeliem, nedá se však určit, zda byl napsán před ním, anebo až po něm“ (s.1838).

- Z tohoto můžeme dovodit, že tento důkaz je tudíž závažným ozřejměním autorství, o kterém není možné pochybovat.

Správné mínění je, že svatý Marek byl autorem evangelia. Původně považován za nejautentičtějšího evangelistu, jehož osobní svědectví o Ježíšovi dokazuje i fakt, že v domě jeho otce se konala Poslední večeře v Jeruzalémě o svátku Pasach. Nepatřil však k apoštolům, ale k učedníkům. O jeho evangeliu ale až příště. Původně totiž Marek napsal evangelium, z něhož vycházel sv. Lukáš a sv. Matouš, ovšem k rozsáhlému rozboru, jemuž věda věnuje mimořádnou pozornost, se nyní nelze dostat. A to by byla škoda