Novozélandské včely sbírají rostlinný pyl nejvzácnějšího medu na světě

Nový Zéland, maorsky Aotearoa, je více ostrovní stát dvou velkých ostrovů, Severního a Jižního a dalších menších ostrůvků, vzdálený asi 1600 km od Austrálie. Není součástí australského kontinentu, protože se nenachází na jeho pevninské mělčině, ale je částí novozélandského kontinentu (Tasmantis), který je zcela ponořen v moři.

Pevninská masa tvořící toto území se od Austrálie oddělila před 60 - 80 miliony let a měla rozlohu 4 miliony čtverečních kilometrů, což je pro představu asi polovina Austrálie. S ní společně vytváří Zélandii, širší region Australasie, jenž je součástí tzv. Oceánie, zahrnující Austrálii, Melanésii, Mikronésii a Polynésii. Pro zajímavost, Oceánii tvoří celkem 20 000 ostrovů v Tichém moři.

Nový Zéland má asi 5 a půl milionu obyvatel, ale na 1 km čtvereční lze potkat asi jen 14 lidí. První obyvatelé Nového Zélandu připluli z Polynésie (to je z více než 1000 ostrovů středního a jižního Pacifiku, tj. Tichého oceánu, jenž je největším oceánem na Zemi.).

Bylo to kolem roku 100. Původní mořeplavci jsou nazýváni Maoři. Byli lidmi moa, přeloženo lovci ptáků moa. Tito 3metroví nelétaví ptáci se jim stali jediným zdrojem masa, protože na Novém Zélandu téměř nežili savci. Lovem ale byli rychle vyhubeni. Maoři měli svou legendu, podle níž objevil ostrovy (Nový Zéland) mořeplavec Kupe v 10. století. Podle archeologů však můžeme osídlení této země spatřovat až o 200 let později (ve 12. století).

Historikové nazývají období 13. a 14. století Velkou migrací, protože (Nový Zéland) ostrovy byly osídleny tzv. Společenskými ostrovy, což je souostroví v jižní části Tichého oceánu. Tyto společenské ostrovy patří pod Francouzskou Polynésii, což je zámořské společenství 118 ostrovů Francie, společně o velikosti zhruba celé Evropy. Souostroví se stalo protektorátem Francie v roce 1880. Dříve však, v roce 1642 dorazil k břehům Nového Zélandu Nizozemec Abel Tasman. Sotva připlul, Maoři zabili 4 členy jeho posádky a Tasman nařídil odplout z ostrovů a vrátit se do Indonésie.

Dějiny dnes nazývaného souostroví Nového Zélandu se začínají psát od 18. století (od roku 1700 a více), když v roce 1769 připlul k jeho břehům britský námořník James Cook. Obeplul oba hlavní ostrovy (viz výše Severní a Jižní) a zakreslil je do mapy. Šlo o první mapu Nového Zélandu v jeho dějinách. Poté je prohlásil za součást království. I on měl zprvu potíže s Maory, ale získal si u některých kmenů přátelství. Dva měsíce po námořníku Cookovi připlula k Novému Zélandu námořní vládní loď francouzského krále Ludvíka XV., jejímž velitelem byl kapitán Jean de Surville. A následovala další, velená kapitánem Marionem du Fresne. To se psal rok 1772 a Nový Zéland byl tentokrát prohlášen za majetek Francie. Konflikt nebyl vyřešen, protože osidlovat ostrovy (Nový Zéland) nikoho z králů obou mocností, nelákalo.

Uplynula dlouhá doba a na ostrov byly dopraveny zbraně a došlo k tzv. válce mušket. Tak se nazývala válčení maorských kmenů a způsobila, že se vzájemné vyvraždily. Podle historiků došlo asi k 600 těchto válek, a při nich zemřelo na 40 000 Maorů. Potom začali Evropané zemi osídlovat. (Není jasné, zda dodání mušket Maorům mělo za cíl likvidaci maorského obyvatelstva, ale je pravděpodobné, že tato něčí krvavá a krutá intrika zde hrála prvořadou úlohu, za účelem ovládnutí ostrovů. Násilné převzetí území dnešního Nového Zélandu bojem s Maory patrně nechtěla podstoupit ani Británie a ani Francie, pozn.).

V roce 1820 tedy vznikly na ostrovech první osady přistěhovalých Evropanů, a to v zálivu pojmenovaném Bay of Islands. Rozrůstaly se rychle a v roce 1833 vznikla na ostrovech správní nadvláda britské koruny, pod vedením Jamese Busbyho. Francouzi ale i nadále usilovali o to, aby Nový Zéland patřil Francii. Přitom zbývající maorské kmeny zase usilovaly o získání dřívější svobody a postavily se Britům na odpor. Jenomže, vzhledem ke krveprolití, při němž se po intrice s darovanými mušketami tyto kmeny samy vyvraždily, jich zbylo už jen tak málo, že neměly takřka žádnou šanci dosáhnout dřívějšího života a svrchované vlády nad svou původní vlastí.

Z celkového počtu obyvatel ostrovů tvořily zbývající kmeny Maorů po obsazení své země Evropany, už jen 12 % populace. Vůdci kmenů přemýšleli z nouze už jen o tom, jakou nadvládu přijmou, zda britskou nebo tu francouzskou. Pro ty, kdo si myslí, že Britové představovali jakési velmi kruté kolonizátory asi bude překvapením, že maorské kmeny, vedené svými náčelníky, vyhodnotily jako větší nebezpečí Francouze. S Brity, jak je uvedeno v posledním ze zdrojových odkazů, se jim jednalo a komunikovalo daleko přátelštěji. V roce 1840 proto zástupci 500 kmenů ostrovy definitivně předali britské koruně. Jediné, co požadovali výměnou za odevzdání své země, byl slib nedotknutelnosti svého majetku, lesů a vodních zdrojů a ploch. Historická úmluva s Maory byla nazvána Smlouvou Waitangi, a podepsaná maorskými náčelníky a kapitánem Williamem Hobsonem, v témže roce 1840.

Téhož roku už Britové založili na Severním ostrově město Wellington. Stalo se hlavním městem Nového Zélandu. Po přijetí ostrovů do své správy prohlásili Nový Zéland za závislé území Austrálie, (Nového Jižního Walesu). O rok později, v roce 1841 byla podřízenost Austrálii zrušena a Nový Zéland byl oficializován jako samostatná britská kolonie, s vlastním guvernérem, jimž se stal tentýž William Hobson.

Pozoruhodné je, že obě země, Austrálie i Nový Zéland, spadající pod tutéž britskou korunu, měly jiné kolonizátory z řad Britů. Austrálie byla totiž trestaneckou kolonií a jejími prvními britskými obyvateli byli zemědělci, a to drobní rolníci z Anglie a Walesu. Zatímco prvními obyvateli Nového Zélandu po nastěhování Britů, byli Skotové. Také zemědělci, ale nikoli drobní, nýbrž velcí sedláci.

Austrálie ovlivnila Nový Zéland masivním dovozem ovcí a z této země se stala vlnařská oblast. V roce 1859 však obyvatele ze Skotska přestaly ovce zajímat a na Novém Zélandu vypukla zlatá horečka. Zlatá zrna hledali na řece Buller.

Tím však zajímavé dějiny země nejvzácnějšího medu ještě nekončí. V roce 1860 vypukly mezi domorodými Maory a Skoty boje o půdu. O 4 roky později (v r. 1864) Maoři prohráli, a způsobili si povstáním vážné následky v podobě úplného zabavení majetku, jenž byl podle původní smlouvy výměnou za odevzdání země Britům, nedotknutelný.

Uvádí se, že o legitimitě tohoto chování Britů se diskutuje až dodnes. Aby se Maorům dostalo určité satisfakce, novozélandská vláda jim v roce 1867 přidělila 4 křesla v parlamentu. V roce 1870 odešla ze země britská armáda. Do čela Nového Zélandu se dostal Žid Julius Vogel a stal se historicky prvním premiérem nezávislé země. V roce 1877 byla v zemi zavedena povinná školní docházka pro děti od 6 do 15 let, nezávislá na církvi; a byla zdarma. V roce 1891 získaly ženy volební právo. Nový Zéland se stal první zemí na světě, která ženám toto právo přiznala. V roce 1898 byl zaveden důchodový systém.

Později, v 80. letech definitivně skončila i éra vlny a nastala éra masa. Umožnil ji vynález chladírenských boxů a Novozélanďané začali maso vyvážet do Austrálie. Od roku 1901 začal Zéland usilovat o plnou nezávislost na Británii, která nic nenamítala.

Tak se tedy stalo souostroví autonomním celkem, podobně jako Kanada, Austrálie, Jihoafrická unie a Irský svobodný stát.

Nový Zéland se však velmi aktivně účastnil první světové války a zaplatil za tuto aktivitu vysokou daň. Z nastoupivších 100 000 Novozélanďanů na straně států Dohody ( státy Dohody: Spojené království, Francie a Rusko proti Německu, Rakousko-Uhersku a Itálii), byl zabit nebo zraněn každý třetí z obyvatel ostrovů, ve věku 20 až 40 let.

Posléze vypukla v zemi španělská chřipka. V roce 1929 vypukla Velká hospodářská krize a v roce 1935 převzala moc v zemi sociální demokracie v podobě strany práce. V roce 1939 zasáhla i Nový Zéland 2.světová válka. Účastnil se jí po boku Británie a jeho ztráty na životech se ve velké míře opakovaly. Uvádí se, že měl nejvíce mrtvých a zraněných na počet obyvatel ze všech válčících států. Území Nového Zélandu se dotklo dění války i ve formě hrozby invaze Japonců, Nový Zéland však v tu dobu střežilo americké námořnictvo.

Nový Zéland se účastnil i dalších válek, a to v roce 1950 v Koreji, když Jižní Korea válčila s KLDR, a to do roku 1953. Už od roku 1955 až do roku 1975 se zase připojil k válce ve Vietnamu. V roce 1973 oslabil Nový Zéland své spojenectví s Velkou Británií, které vyčítal vstup do Evropské unie. Británie byla pod vlivem tohoto vstupu nucena ze Zélandu omezit dovoz zemědělských produktů. V 80. letech došlo k vysoké nezaměstnanosti a k odchodu mladých lidí do Austrálie. V zemi nastala inflace.

V roce 1984 vyhlásil premiér David Lange v novozélandských vodách bezjadernou zónu a ochladil tak vztahy mezi svou zemí a USA. Následovalo nové milénium (rokem 2000), během kterého nastoupil rozvoj ekonomiky a hospodářská prosperita.

V současné době je Nový Zéland vyspělou zemí s vysokou životní úrovní. Významným ekonomickým přínosem země je turistický ruch. Lidé z celého světa navštěvují Nový Zéland kvůli jedinečné přírodě. Stále je zemědělskou zemí a na každého obyvatele tu připadá asi 20 hospodářských zvířat. Ovce jsou zdrojem proslaveného jehněčího masa a vlny, vyvážených do celého světa. Dále je vyváženo hovězí maso, mléko sýr a máslo.

Na Zélandu jsou velké chovy skotu, ale také farmy jelenů. Hlavními pěstovanými plodinami jsou pšenice, kukuřice, ječmen, hrách a jablka, rovněž zde stoupá značný počet vinic, plodících velmi kvalitní víno. Lesy Nového Zélandu si obyvatelé a státní úřady chrání, zároveň však používají dřevo jehličnanů pro papírenský průmysl a pily. V zemi roste i eukalyptový produkt, velké množství myrtových keřů. K vodnímu bohatství země patří ryby typu hoki, pražma, barakuda, mořští korýši a slávky jedlé (tj. velký jedlý mořský mlž z čeledi slávkovitých).

Téměř 88 % dnešních obyvatel Nového Zélandu už žije ve městech, přičemž neuvěřitelný je počet partnerských vztahů bez dětí, činí celých 76 % populace.

Mezi přírodní pozoruhodnosti Nového Zélandu patří i med. Včely z rostlin přinášejí pyl do úlů pro zpracování nejvzácnějšího medu na světě. Pochází ze vzácného keře Manuka, který roste jen tady a snad i na jedné územní části Austrálie. S ohledem na svou významnou složku je tento med veden jako registrované léčivo a je rovněž nejdražší ze všech. Má mimořádně aktivní antibakteriální stupeň, a každý med včelařů označený Manuka (Leptospermum Scoparium) prochází povinným testem laboratoří, což je z toho důvodu, že byl občas zaměněn za jiný, z keře Kanuka (Kunzea Ericoides).

Podle mnoha informací na internetu léčí med z keře Manuka srdce, a zabraňuje i stárnutí. Rovněž disponuje dalšími velmi účinnými prvky, prospěšnými dalším zdravotním oblastem v lidském organismu a většina takových informací je i vědecky potvrzena (viz vybrané odkazy).

Zdroj:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Nov%C3%BD_Z%C3%A9land