Peníze. Čím vlastně jsou a co znamenají pro člověka?

Mnoho ekonomů před touto dobou až k dobám starého Řecka, přicházelo s různými názory a definicemi, které jsou dnes spíše k pousmání, ale zato ukazují, že lidská snaha najít vysvětlení, nám byla blízká od dávných dob věků. Má-li člověk – Angličan – peníze, cítí se spokojen. Může si užívat svůj klid a zavřít se doma na zámek a nevycházet ven. Vidí v této představě vytoužený cíl. Jinak je na tom Ital. Má-li peníze, může zamířit do společnosti a popíjet víno se ženami ve sluncem zalité zahradní restauraci, a přijde-li večer, pokračuje do noci zábavou a jeho radost se mění v touhu po milování.

Chudý člověk, zakoušející občas hlad a svíravý nedostatek, procházející mezi regály obchodního centra, se smutně dívá na ceny zboží a říká si, co všechno by si koupil, kdyby peníze měl. V jeho duši nedostatek peněz vzbuzuje i pocit nesnášenlivosti vůči společnosti. I tohle dělají peníze, když nejsou.

U některých chudých lidí, strádajících dlouhá léta a spatřujících souběžně blahobyt některých jiných lidí, vyvolává bída specifický stav psychiky. Z některých takových lidí se stávají nájemní vrazi bez nejmenší úcty a ohledu k lidskému životu. Mají pocit a jsou přesvědčeni, že lidstvo je zlo a člověk je jeho základní jednotka, nepřátelský prvek. Nelze se příliš divit. Chudý člověk je všude ponižován, a pohrdání potom vede k následkům. Ale jsou také chudí, kteří nakonec po všech zkušenostech s lidským pohrdáním a se svou bezmocí, dospívají k výšinám. Z těchto se stávají mučedníci a světci.

Jde tedy o to, jak si kdo z chudých to či ono, rozhodne. Jsou taky chudí, kteří kvůli změně života v soustavné chudobě a tedy nouzi o peníze, začnou pracovat za jakýchkoli pro sebe nevýhodných okolností. Přijmou rozhodnutí, že něco vydrží, a smíří se i s otroctvím. Novodobých otroků není málo, otroctví neskončilo zánikem Říma. Promítá se různým způsobem, a každé může mít jinou podobu a být lehčí nebo naopak, strašné - a nejhorší. To druhé představuje ztrátu důstojnosti a veškeré sebeúcty.

Jedna z nejhorších dob, kdy peníze určovaly směr a smysl samotného života, byla nastolena v Anglii 19. století, za panování Viktorie. Celé tohle století bylo symbolem bídy, bezbřehého utrpení milionů lidí a dobou temnoty. Zároveň bylo obdobím románů o lásce a zahrad plných růží, houpaček pro děti, oblékaných do krásných šatů; a plotů u honosných domů, oddělujících pozemek od okolní chudoby. Kdo měl pár pencí, byl už spokojen, že se nají. Prodával se tenkrát tzv. mýdlový chléb, vyráběl se pro chudé za pár „haléřů“. Byl doslova jedovatý, upečený z odporných příměsí a skutečných kousků mýdla. V rukách pobíhajících, často bosých dětí, byl však pokladem, který nesly rodině z práce. Ano, děti dostávaly výplatu, a každý týden tak mohly koupit domů rodině mýdlový chléb. Jejich obličej zářil radostí, když rodičům nesly nákup. Zaměstnavateli byli většinou továrníci, kteří však nepřišli s pracujícími dělníky nikdy do styku, od toho byli mistři, a ti řídili výrobu.

Některým dětem bylo pouhých 5 let, když nastoupily do výrobního procesu a umíraly vyčerpáním v bavlnářské továrně, stojíce na špalku za strojem neuvěřitelných 18 hodin. Její Veličenstvo, královna Viktorie, měla soucit a dozvídala se o poměrech ve své zemi ze zpráv továrních inspektorů, kteří je předkládali lordům v Parlamentu. - O práci a rozvoji společnosti. Starší děti, většinou nad 5 let, ve věku 6, 7, 12-15 let už někdy pracovaly i 24 hodin a krátká 3-5 hodinová pauza jim musela stačit na spánek, po němž opět nastupovaly na nekonečnou směnu. Nedá se to pochopit, ale mnoho těchto dětí ani nevědělo, že žijí v Anglii.

Duševní úroveň těchto zedřených námezdníků byla taková, jak se ukazuje z rozmluv s jedním z vyšetřujících komisařů:

Jeremias Haynes, 12 let: „… 4×4 je 8, ale čtyřky (4 fours) jsou 16…“ Králem je u něho ten, kdo  má všechny peníze a všechno zlato. („A king is him that has all the money and gold“). Máme krále; říkají, že je to královna, říkají jí princezna Alexandra. Prý si vzala za muže královnina syna. Princezna je mužský.

William Turner, 12 let: „Nežiju v Anglii. Myslím si, že nějaká taková země je, dřív jsem o ní nic neslyšel.“

John Morris, 14 let: „Slyšel jsem povídat, že pánbůh stvořil svět a že všichni lidi se utopili až na jednoho; slyšel jsem, že ten člověk byl malinký ptáček.“

William Smith, 15 let: „Bůh udělal muže, muž udělal ženu.“

Edward Taylor, 15 let: „O Londýně nevím nic.“

Henry Mathewman, 17 let: „Někdy chodím do kostela…Jméno, o kterém tam kážou, to je nějaký Ježíš Kristus, ale jiná jména nedovedu jmenovat a o něm také nedovedu nic říci. Nebyl zabit, zemřel jako jiní lidé. Nebyl jaksi jako jiní lidé, protože byl jaksi nábožný, a ty druhý ne. (He was not the same as other people in some ways, because he was religious in some and others isn’t.). Ďábel je dobrá osoba, nevím, kde žije. Kristus byl zlý člověk.“ (The devil is a good person. I don´t know where he lives. Christ was a wicked man.)

Komisař: „Toto děvče (10 let) hláskuje slovo God (bůh) jako Dog (pes) a neví, jak se jmenuje královna.“

(Children’s Employment Commission. 5th Report, 1866, 55. N. 278).

Týž systém jako v uvedených kovodělných manufakturách panuje i ve sklárnách a papírnách. V papírnách, kde se papír vyrábí strojově, je noční práce pravidlem pro všechny procesy až na třídění hadrů. V některých případech trvá noční práce dík směnám bez ustání po celý týden, obyčejně od neděle v noci do 12 hodin v noci příští soboty. Denní směna pracuje každý týden pět dní 12 hodin a jeden den 18 hodin a noční směna pět nocí 12 hodin a jednu noc 6 hodin v každém týdnu.

V jiných případech pracuje ve dny střídání každá směna 24 hodin jedna za druhou. Jedna směna pracuje 6 hodin v pondělí a 18 v sobotu, aby odpracovala 24 hodin. V jiných případech je zaveden systém, který je něco mezi tím, při němž všichni dělníci zaměstnaní u papírenských strojů pracují každý den v týdnu 15-16 hodin. Tento systém - praví vyšetřující komisař (Lord) - v sobě jaksi spojuje všechny zlořády 12hodinových a 24hodinových směn. Za tohoto systému noční práce pracují děti pod 13 let, mladistvé osoby pod 18 let a ženy. Někdy, při 12hodinovém systému musely pracovat dvojí směnu 24 hodiny, protože nepřišel chlapec, který je měl vystřídat. Svědecké výpovědi dokazují, že hoši a děvčata pracují velmi často přes čas a že práce se tak někdy prodlužuje na 24, ba 36 hodin bez přestávky. V nepřetržitém a jednotvárném procesu v hladírně, se setkáváme s 12letými děvčaty, která pracují po celý měsíc 14 hodin denně bez jakéhokoli pravidelného oddechu nebo přestávky v práci, kromě dvou, nanejvýš tří půlhodin na obědy. V některých továrnách, kde bylo úplně upuštěno od pravidelné noční práce, se pracuje hrozně, mnoho přes čas, a to často v největší špíně, v největším vedru a při nejjednotvárnějších procesech.

(Children’s Employment Commission. 4th Report, 1865, XXXVIII and XXXIX. / Fourth Report etc. 1865, 79, XVI.)

Dokumentů je přitom tolik, že přepsat citace všech těchto hrůz by vydalo na týden soustavného psaní, což je velmi namáhavé. Dozvídám se však, že např. J. Ellis od firmy pánů Johna Browna and Co., ocelářských a železářských závodů, zaměstnávajících 3000 mužů a hochů provádějících těžké práce při směnách v denních a nočních podmínkách, prohlašuje, že na dva dospělé připadají jeden nebo dva hoši. Jejich závod zaměstnává 500 hochů mladších 18 let, z nichž asi 1/3 čili 170 mladších je 13 let. Na vysvětlení, sir J. Ellis byl vyslýchán v souvislosti s návrhem zákona zakazujícím noční práci dětí mladších 13 let. Zástupci závodu pánové Naylor a Vickers hájili zájmy závodu s tím, že „neškodí“ nepřetržitá práce v noci, nýbrž, že škodí nepřetržitá noční práce, která se periodicky střídá. Uvedli: „Vidíme, že lidé, kteří konají střídavě noční a denní práci, jsou právě tak zdraví jako ti, kteří pracují jen ve dne. Máme námitky proti zákazu noční práce hochů mladších 18 let, protože by se tím zvýšily náklady, ale to je také jediný důvod. Myslíme, že tento vzrůst nákladů by byl větší, než by podnik mohl unést bez újmy na svých úspěších.“

Pánové Ellis, Brown a Co. odmítali platit plnou hodnotu pracovní síly. Ze zprávy Children’s Employment Commission 4th Report etc. 1865, 85, XVII: vyplývá, že podobnou námitku má jeden sklářský továrník, že prý stanovení pravidelné doby na jídlo dětí není možné, protože určité množství tepla, které pece vyzařují, by bylo čistou ztrátou a přišlo nazmar. Na tuto námitku odpovídal vyšetřující komisař White:

„I když přijde nazmar jisté větší množství tepla oproti nynějšímu, tím, že budou zajištěny pravidelné přestávky na jídlo, pak tato ztráta, třeba i vyjádřená v peněžní hodnotě, neznamená nic ve srovnání s mrháním životní silou (the waste of animal power) k němuž dochází nyní v království tím, že děti, které jsou zaměstnávány ve sklárnách a dorůstají, nemají chvilku času ani k tomu, aby se v klidu najedly a trávily.“ (Tamt. XLV).

Psal se rok 1865 a tato situace byla řešena po více než dekádě tovární práce v britských výrobnách. Že tato situace byla pouze v Anglii, dokazuje srovnání s moskevskou prádelnou, zmíněnou v reportu, kde je zaveden systém 6 hodinových pracovních směn. Pan White (komisař jejího Veličenstva, pozn.) uvádí případy, jak jeden hoch pracoval 36 hodin bez přerušení; nebo 12 letí chlapci pracují až do 2 hodin v noci a potom spí ve sklárně do 5 hodin ráno (celkem 3 hodiny) a pak znovu začnou denní práci. Velmi zajímavá je tato zmínka: „Množství práce, kterou vykonávají chlapci, děvčata a ženy během své denní nebo noční směny (spell of labour), je úžasné.“ (Thremenheere a Tufnell).

V poznámce: A mezitím se odříkavý sklářský kapitál, podroušen portským vínem, možná vrací pozdě v noci z klubu domů a idiotsky si pobrukuje: „Britons never, never shall be slaves!“ (- Britové nikdy nebudou otroky!).

Důležitá je zmínka samotných továrníků, že podle jejich zkušenosti - nad kterou naříkají ale z důvodu ztráty zisků - práce přes čas bezesporu vede k předčasnému vyčerpání lidské pracovní síly.

(Children’s Employment Commission. 4th Report, 1865, 64, XIII).

Cílem mého názoru na peníze ale není rozanalyzovávat pracovní situaci v 19.století v Anglii, jak by se už mohlo i zdát po všech výpisech, mimochodem, těch velmi mála z nepřeberného závalu informací. Ty se ovšem stále opakují a tu a tam je jich ještě několik otřesnějších a ještě jedna, dokazující otřesnost mravů. O malém chlapci, pro kterého si po směně do továrny musel přijít tatínek a vzal ho do náruče, protože mu po cestě zmíral vyčerpáním. Cílem je něco jiného, protože takový svět prostě byl a někde - možná v Indii - stále je, a je to o lidech podobných továrníkům, v Anglii, nekonečně všehoschopných - za účelem dosahování zisků, bez ohledu na lidský život, dokonce život dítěte nebo ženy, dokonce těhotné ženy! Neviděli člověka jako člověka, ale jako zdroj příjmu. A cílem tohoto názoru je dvojí věc, plynoucí z těchto ukázek:

1) po penězích toužících továrníků,

ale 2) po penězích toužících dělníků: včetně dětí - a pracujících rodičů.

Málo kdo si totiž uvědomuje, že britská povaha je založena na penězích jako zdroji, ale více než zdroji, smyslu života.

3) cílem tohoto názoru je tudíž porovnání. Zda totéž toužení po penězích má stejnou sílu i u jiných národností a tady se dopátrávám zjištění, že např. v USA byla situace sice ne okopírovaná, ale stejně drastická.

O mnoho let později už ve 20. století ji popisuje Michael Gold v knize Židé bez peněz, jak lidé umírali v malé dílně díky tomu, že se vždy po čase nadýchali chemikálií. Majitel to věděl a s tímto faktem počítal. Považoval to za nevyhnutelné, aby prosperoval.

Spisovatel Gold byl velkým zastáncem lidských práv, ale také se stal členem Komunistické strany Spojených států. Nepochopil, že myšlenky ve které věří, byly zneužity a přesto, že se o tom mohl dočíst, protože v USA tisk informoval o situaci v nově vznikajícím Sovětském svazu, nějak mu to nedošlo. Kapitalistická zrůdnost, bezohlednost i vůči lidskému životu, který byl pro něho prvořadý, mu zaslepila oči natolik, že stejnou zrůdnost komunismu nějak nechápal. Oboje je totiž stejně nespravedlivé a není systém, který by to mohl změnit. Za oběma z nich stojí tatáž ziskuchtivost těch, kteří něco vedou nebo stojí za majetkem společností a v komunistickém zřízení jde o majetek v rukou stejných zrůd, jako v kapitalismu.

Tento systém je pouze zakrýván tím, že tvrdí: V socialistickém systému nejsou kapitalisté, ale majetek je v rukách dělníků. Dělnická třída je vůdčí silou společnosti.

Tohle byla prvořadá lež. Ti, kdo zažili jako já socialismus, vědí, že majetek v rukou dělníků určitě nespočíval a dělnická třída nebyla žádnou vůdčí silou společnosti. Tou byla pod tímto názvem zase jen hrstka „kapitalistů“, ale s červenými knížkami a žlutou hvězdou s kladivem a srpem.

Za člověkem stojí vždy a za všech systémů jen touha po penězích. Taková touha se zrodila v dávných dobách světa, kdy člověk poprvé uvedl peníze do oběhu. Před jejich uvedením do oběhu to byla směna zboží. Následující peněžní systém nám vydržel tisíce let. Peníze každému člověku ukazují, že si může splnit svá přání a žít lépe a záleží na každém jednotlivci a každém z nás, co je pro peníze ochoten udělat, aby je měl. Někteří cokoli, jiní - než aby ublížili a ubližovali řetězově dál - ubližují sobě, a stávají se otroky zisku, většího než pro sebe však ve prospěch těch chtivějších.

Touha přežít je totiž nemilosrdná.

Zdroj: Výroční zprávy Komise pro zaměstnávání dětí Spojeného království (19. století). https://archive.org/details/b21365350