Ruská prokuratura zamítá názor o výskytu UFO na Uralu v roce 1959. Důkazy však zpochybnit nedokázala

Během noci z  1. na 2. února 1959 došlo v oblasti severního Uralu na východním boku pohoří Cholat Sjachyl (rusky Холат-Сяхыл) tzv. Mrtvé hoře - podle jazyka rustifikovaného, příp. tatarizovaného kmene Mansijů, od roku 1396 Vogulů (malého obsko-ugrického národa) - k události, která vedla k neprodlenému zahájení vyšetřování orgánů sovětské státní moci.

V horském průsmyku, později s ohledem na tragickou událost pojmenovaném Ďatlovův, zemřelo 9 studentů, u některých možná absolventů ( z údajů tisku, pozn.), z Uralské polytechnické univerzity v Jekatěrinburgu, nacházející se ve Sverdlovské oblasti tehdejší Ruské sovětské federativní socialistické republiky. Dnes se instituce jmenuje Uralská státní technická univerzita.

Byli to:

1) Ludmila Alexandrovna Dubininová (20 let),

2) Jurij Nikolajevič Dorošenko (21 let),

3) Zinajda Alexejevna Kolmogorovová (22 let),

4) Igor Alexejevič Ďatlov (23 let),

5) Georgij Alexejevič Krivoniščenko (23 let), přáteli oslovovaný Jura (Jurij),

6) Rustem Vladimirovič Slobodin (23 let),

7) Nikolaj Vladimirovič Thibeaux-Brignolles (23 let),

8) Alexander Sergejevič Kolevatov (24 let) a

9) Semjon Alexandrovič Zolototarjov (38 let), přezdívaný Saša (Alexandr).

V roce 2013 byl o této záhadě promítán film, který natočili Američané na podporu svobodného přístupu k informacím, utajovaným sovětskou vládou po dobu 50 let.

Tak začíná dokumentární úvod s fakty v následném thrilleru s hororovými prvky, v němž vystupuje buď smyšlená nebo reálná profesorka psychologie, doktorka Martha Kittles.

Poprvé se střetla s případem záhady Hory mrtvých v knize skutečného ruského spisovatele a novináře Jurije Jarovoje, který napsal knihu nazvanou Of the highest rank of complexity. Tento novinář a pozdější autor knihy o případu na Urale zemřel tragicky, během autonehody na zcela opuštěné komunikaci, kde údajně narazil do stromu. Stalo se to 28. ledna 1980 a ve filmu je autonehoda označena konspiračním teoretikem Jensenem Dayem za vraždu provedenou KGB.

Celý případ této záhady je od počátku provázen podivnými okolnostmi a počet mrtvých nezůstává v souvislosti s ním jen u oněch 9 lyžařů.

Kdokoli se nějak vážněji zabýval vyšetřováním, ať už žádal o studium spisů nebo případ zkoumal dobrodružně sám, dalo se o něm brzy dočíst v nějakém nekrologu nebo žádná zmínka ani neexistovala. V takovém případě byla KGB vždy podezírána z prioritní účasti na konečném osudu dotyčné oběti, buď nehody, nebo neopatrnosti.

Už tato okolnost nezanechává žádné pochyby o běžném typu úmrtí členů výpravy. Kdyby byla běžnou, neumírali by novináři a spisovatelé ruské národnosti za podivných okolností.

Výpravu na lyžích organizoval Igor Ďatlov a původně bylo členů vypraveného týmu 10. Tím desátým byl Jurij Judin, který onemocněl krátce poté, co vyrazili. Schvátilo ho chronické revma a tomu vděčil za záchranu svého života.

Profesorka Kittlesová věřila, že členové výpravy trpěli hypotermickou demencí. Lidé pod vlivem tohoto stavu se začnou svlékat, protože jim začne být horko. Dělají to pod vlivem stresu, a to i v mrazivém počasí. Tomuto vysvětlení se konspirační teoretik Jensen Day z hluboka zasmál. „Nemohli mít ve stejnou chvíli stejného večera všichni zároveň hypotermii,“ namítl.

Lidé jí podlehnou v extrémním podchlazení, paradoxně jim začne být vedro. Přestože ve filmu toto vědecké vysvětlení není fikcí diagnózy, je určitě těžké ho přijmout, totiž jako možnost, že by 9 lidí mělo během jediného večera stejné příznaky. Byli podle Jensena Daye zkušenými horaly, chystali se podle dalších zpráv dokonce na výpravu k severnímu pólu, měli tedy rádi zimu, putování sněhem, byli dobře oblečeni a hlavně byli zvyklí na spaní v zasněženém pohoří. „Byli tam už třetí den,“ říká profesorce Day. Když na tohle neměla odpověď, zmínila lavinu.

Téma laviny využil možná podle tohoto filmu i ruský prokurátor, který v roce 2015 konstatoval, že byla příčinou smrti všech členů této výpravy. „To je ještě hloupější,“ odporoval profesorce Day. „Kdyby jim tam hrozila lavina, proč by zůstávali bez bot mimo tábor?“ ptá se jí.

A profesorka Dayovi odpověděla, že nalezení odpovědi na celou událost očekává ona od studentů a jejich logické nápaditosti. Zamyslel jsem se, že není běžné ani profesionální, aby profesor čekal či vyzval studenty k vysvětlení, které sám postrádá, totiž proč k úmrtím došlo?

Přinejmenším zde můžeme ale této doktorce poděkovat, a to za vyvrácení teorie laviny, ve kterou sama nevěří. Prokurátor tedy se svým stanoviskem zůstává osamocen. Profesorka posléze dodává:„Studenti na to ale nepřijdou.“ – „A proč?“ - „Protože žádná pravda není…,“ usmála se.

Tento úvod do filmu byl velmi důležitý, aby lidem pomohl pochopit závažnost situace v Rusku v době konce 50. let.

Obyčejná lavina ani hypotermie a ani cokoli dalšího – stále zcela přirozeného – by nevyvolaly jakožto příčiny smrti záchvat tajných složek komunistické bezpečnosti, která navíc utajila některé části spisu, týkající se pitvy a závěrů nezávislého vyšetřování.

Nezávislé totiž bylo - do doby, než se o případ začala zajímat sovětská vláda. A prvotní nálezy vyšetřování lékařů a bezprostředně nezatížených orgánů vedly k šokujícím závěrům.

Zeptám se pro jistotu zcela hypoteticky: Zemře-li někdo pod lavinou, utají se v trezoru spis či zpráva o takové události? Zabije zpravodajská služba novináře, který se o případ takového úmrtí zajímal?

Na začátku ledna 2024 vydal časopis The Archeology @ Metal Detecting Magazine zprávu, začínající souřadnicemi místa hrůzných nálezů těl, tragicky zemřelých členů lyžařské výpravy, směřujících na severní Ural a vedených členem desetičlenné skupiny, Igorem Ďatlovem, a to k místu zkomoleně nazývanému Hora mrtvých.

Souřadnice vypadají takto: 61°45´17“ N 59°27´46“ E61.75472, 59.46278

Nejzásadnější fakta, vyplývající z průběhu následného vyšetřování, zná celý svět. Pojďme si je shrnout dopodrobna.

Všichni členové skupiny roztrhli stan zevnitř. Potom vyběhli bosí v hustém sněhu za okolní teploty -25°C. Všude kolem byla neproniknutelná tma.

Sovětští vyšetřovatelé vydali prvotní závěr příčiny smrti: „Přesvědčivá neznámá síla.“

Utajená část spisu: „Síla, která způsobila úmrtí členů této expedice, zabraňuje vstupu do oblasti.“ Odpověď nadřízených bez řádného podpisu a pouze s parafou na příkazové složce, zněl: „Vyšetřování je u konce (ukončeno?).“

Tato část složky byla oddělena od nálezu během prvotních prací vyšetřovatele a nikdy se nedostala na veřejnost. Podle časopisu ale zůstávají příčiny nehody nejasné…

Tým složený z 8 mužů a 2 žen byli studenti a absolventi Polytechnického institutu v Jekatěrinburgu. Cílem této výpravy bylo dosáhnout hory Otorten, 10 km vzdálené severně od místa incidentu, jak uvádí zdroj. Trasa lyžařského koridoru byla vedena v kategorii III., to znamená nejobtížněji zdolatelná. Všichni členové byli lyžaři, zkušení z horských expedic a lyžařských túr.

Do města Ivdel v centru severní provincie Sverdlovské oblasti dorazili 25. ledna. Potom využili nabídku řidiče nákladního vozu a odjeli do Vizhaje, nejsevernější a poslední lidmi obydlené osady.

Zde strávili nejméně 1 den. Jak dlouho trvala cesta náklaďákem není uvedeno, ale vzhledem k zasněženým a těžko prostupným cestám se vozidlo uvyklé potížím při jízdě v závějích, pohybovalo pomaleji než v létě. Celá skupina pravděpodobně trávila čas cesty náklaďákem na korbě, skrčená v teplém horském oblečení. V době konce ledna je přitom počasí nejchladnější, a blíží se teplotám až -40°C.

Po opuštění osady Vizhaj, 27. ledna, se vydali na lyžích k Otortenu, ale už 28. ledna po náročném pochodu v hustém sněhu, onemocněl jeden z členů týmu, Jurij Judin.

Skupinu nyní tvořilo 9 zbývajících členů expedice. Zodpovědnost, jakou se projevovali všichni absolventi a studenti institutu, dosvědčují kamerový záznam a deník Igora Ďatlova. Měli ale později i spory, které vedly k přehnaným teoriím o roztržce. Svědčí o nich zápisy v deníku.

Ďatlov zaznamenával trasu během náročného pochodu. Nekonečné 3 další dny poté, kdy Judin opustil skupinu a vrátil se zpátky do civilizace, 31. ledna, dorazil tým k hraničnímu okraji vysokohorské oblasti a zahájil přípravy na horolezeckou túru.

Krátce předtím ještě vybudovali sklad potravin a vybavení v lese poblíž hory. Podle zdroje se 1. února přesouvali průsmykem k cíli, ale utábořili se na noc na opačné straně, než měli jít, protože povětrnostní podmínky a sněhová bouře způsobily, že neviděli ani na metr před sebe.

Odchýlili se západním úbočím vzhůru k vrcholu Cholat Sjachyl, k Hoře mrtvých. Pochopili, že udělali velkou chybu, a po společné poradě se rozhodli, že rozloží tábor na svahu této hory a přeruší další výstup.

Podle dokreslení případu ve filmu napodobujícím cestu skupiny a jejím se ubytování na svahu Cholatu Sjachylu, rozdělali oheň na dříví přineseném z lesa, a připravovali si jídlo.

Jednalo se pravděpodobně o část zásob nesených z Jekatěrinburgu a část potravin z vesnice Vizhaj, kde zásoby doplnili od štědrých obyvatel o domácí maso. Po večeři přemáhal většinu členů výpravy spánek z důvodu celodenní těžké námahy během překonávání sněhové bouře a výšlapu na svah hory.

Z fotografií pořízených na místě tragédie ale přesto nic nenaznačovalo obavám zkušených členů výpravy, že se nacházejí v místě, kde hrozí nebezpečí sněhového závalu. Navíc, svah nebyl prudký a umožňoval rozložit zásoby jídla a rozdělat oheň.

Abychom plně pochopili souvislosti, musíme nyní předběhnout čas a dostat se k pohřbu, ačkoli jsme ještě nepopsali událost vedoucí ke smrti členů expedice.

Podle očitých svědků – příbuzných obětí tohoto neštěstí, měl povrch kůže jejich rodinných příslušníků oranžové opálení a byl úplně prošedivělý. Část pitevní zprávy o zbarvení (ozáření) kůže a její příčině nebyla v pozdějších fázích dalšího zkoumání dostupná.

Vědecký názor na takovou skutečnost v dnešní době už ovšem není nutné zjišťovat na základě ohledání. Doba od 50. let minulého století pokročila, a tak lékaři umí určit důvod, proč byla kůže mrtvých zbarvená a zda takovou barvu těla vykazuje oběť lavinového neštěstí.

Závěry vědců jsou nekompromisní a nesvědčí ve prospěch vládních vyšetřovatelů sovětského státu, z dob utajování spisových záznamů. Oranžová barva kůže byla náhledově způsobena vnějším činitelem ozáření, které provokuje pigmentaci.

Tenhle následek nemůže způsobit sníh. Uvážíme-li, že členové výpravy nezemřeli v Africe na příčinu neznámého infekčního onemocnění, způsobujícího změnu barvy kůže, nýbrž za okolností, na které byli zvyklí během předešlých horských výprav, nemohlo být takové důsledkem podchlazení.

Právě zbarvení těla bylo důležitým ukazatelem na vnější sílu, o které vydal prvotní závěr vyšetřovatel a lékař. „Ostatní“ ukazatele na vnější působení neznámé smrtící síly byly zpochybněny snaživými formami pozdějších vysvětlení, které však nezohledňují komplexicitu.

Např. varianty z Wikipedie pro verzi laviny a proti lavině, zní doslova takto:

Verze pro: „Hluk laviny mohl donutit skupinu bezmyšlenkovitě vyskočit ze stanu a utíkat směrem z kopce. Protože teplota byla hluboko pod bodem mrazu, mohlo u některých dojít k bezvědomí z podchlazení už po 15 minutách. Na snímcích z nálezu stanu je jasně patrná sněhová pokrývka na jeho boku. Podle několika studií a oficiálního vyšetřování je lavina pravděpodobnou příčinou neštěstí.“

Verze proti: „Sklon svahu nad stanem činil pouze 16 stupňů a svah měřil jen 300 metrů. I kdyby velký příval sněhu a silný vítr lavinu uvolnil, byla by natolik slabá a pomalá, že by skupinu zkušených horalů pravděpodobně nedonutila ke zběsilému úniku. Stan byl navíc nalezen až na zářezy nepoškozený, okolí nezaváté.“

Variant uvádí Wikipedie více s ohledem na různé teorie záhadné události, např. i tu o napadení skupiny Sněžným mužem. Byla v centru pozornosti v souvislosti se zaťatými pěstmi posmrtně ztuhlého těla. Uvažovalo se o tom, že členové výpravy lezli na stromy, aby se před „zvířetem“ či něčím podobným chránili a kontrolovali z výšky, zda je stále ještě ohrožuje. Tato spekulace byla vyvrácena vyšetřováním policie. Nebyly nalezeny ničí stopy.

Dvěma tělům chyběly oči a nosy a vysvětlením má být fakt, že ležela v potoce hlavou dolů.

Pro verzi Sněžného muže: „Některým obětem chyběl nos, jazyk či oči, což mohlo naznačovat brutální útok silného tvora vedený na obličej.“

Proti verzi: „K absenci nosu, očí a jazyka zřejmě došlo vlivem povětrnostních podmínek (těla bez očí ležela hlavou v potoku).“

V souvislosti s chybějícími částmi těl v obličejových partiích je nutno připomenout, že jedné z žen chyběla ústní dutina a jazyk naznačoval vytržení. Tato žena v potoce neležela.

I kdyby však chtěla tehdy vyšetřovací verze nařízená jako oficiální naznačit, že voda odplavila mrtvolám v potoce obráceným hlavou dolů nos a oči, v současné době by už nebyla průchozí. Tělo vykazuje posmrtnou ztuhlost umocněnou mrazem. Bez ohledu či spíše s ohledem na pobyt v ledové vodě.

První mrtvá těla byla Krivoniščenka a Dorošenkovo, jež nalezli u ohniště na okraji lesa. Nalezena byla bez bot a oblečena ve spodním prádle. Protože hypotermická demence v odpovědi profesorky Kittlesové Jensenu Dayovi byla odmítnuta, jelikož nic nenaznačuje tomu, že by jí trpěli, když opuštění stanu bylo mimořádně rychlé a týkalo se všech členů výpravy, což je ta nemoc způsobující pocit vedra a nutkavost se svlékat do spodního prádla, již náhlost chování členů vylučuje, je chybějící oblečení na tělech obou mrtvých nepochopitelné, pokud by měl závěr vyznít tak, jak uvádí zpráva pozdějších vládních orgánů.

Další 3 mrtvoly nalezené mezi borovicí a táborem patřily Ďatlovovi, Kolmogorovové a Slobodinovi. Ne však společně na jednom místě. Mrtvola Ďatlova ležela 300 metrů od borovice – jako styčného bodu. Mrtvola Kolmogorovové ležela 480 metrů od borovice a mrtvola Slobodina 630 metrů od ní. Všichni 3 vypadali, že usilovali o návrat do tábora.

Zbývající 4 mrtvoly byly nalezeny až po neuvěřitelných 2 měsících pátrání! Na rozdíl od nálezu předchozích mrtvol k jejich vypátrání došlo až 4. května pod 4 metrovou závějí v údolí u potoka, ve směru vzdalujícím se od borovice.

Po nálezu prvních mrtvol 5 členů výpravy: Krivoniščenka, Dorošenka, Ďatlova, Kolmogorovové a Slobodina bylo zahájeno předběžné soudní ohledání. Lékař nezjistil žádná zranění vedoucí ke smrti a závěr zněl jako podchlazení. Jedna mrtvola měla v lebce jen malou prasklinu, jež nevzbuzovala žádný mimořádný dotaz. Nebyla označena za smrtelnou.

Až nálezem 4 zbývajících těl 4. května došel vyšetřovatel k úplnému pozměnění obrazu vyšetřování.

U 3 mrtvol byla konstatována smrtelná zranění. Nikolaj Thibeaux-Brignolles měl rozsáhlé poškození lebky. Dubininová a Zolotarev měli velké zlomeniny hrudníku.

Tyto zlomené kostní součásti vykazovaly mimořádnou vnější sílu rovnající se autonehodě. Označena byla jako „extrémně vysoká“.

Závěr tohoto vyšetřování byl oním, který pozdější fáze šetření nadřízené orgány ukončily. Důvodem byla skutečnost, že ani jedno z těl nemělo vnější zranění. Konstatován byl vysoký tlak působící na hrudník. K tomuto zmrzačení nemůže dojít sněhovým závalem, protože po lavinových neštěstích nejsou podobné nálezy.

Vypadá to zhruba takto: Auto srazí tělo nárazníkem a dojde k vnějšímu zranění. Dojde k rozlomení hrudního koše, jenž je jednou z nejtěžších uskupení kosterní soustavy.

Na těle sraženého autem se nachází hematomy. Na těle, kde došlo k mimořádně brutálnímu nálezu rozlámaného hrudníku však neexistují stopy vnějšího nárazu. Zbývá tedy jen vysoký tlak na hrudní koš, nezanechávající vnější otisk svého působení. Je to jako by tělo pronikla síla nejprve pod kůži, zlámala všechno, co jí přijde do cesty, a ke kůži se chovala ohleduplně. Takovou silou nemůže tudíž být vnější náraz, jaký zanechává prudký zával sněhu, protože i ten má kontakt s vnějším tělem.

U těla jedné z žen bylo zjištěno, že jí chybí jazyk. Nález po ohledání nevykazoval jinou příčinu odnětí jazyka než vnější zásah, tudíž do podezření přicházel kmen Mansijů.

Vražda a kanibalismus ovšem byly vyloučeny po uskutečněných krocích během vyšetřování. Důkazem neviny Mansijů byly chybějící stopy.

Rovněž i chybějící známky napadení nebo potyčky. Navíc se našly důkazy, že tým opustil z donucení tábor během noci. Jakého donucení, bylo zjišťováno.

Teplota byla zjištěna na 25 až 40 °C pod nulou. Dvě těla ve spodním prádle ukazovala na náhlou příčinu úniku ze stanu, přičemž ale další těla byla také v neadekvátním odění. „Někteří měli jen jedny boty, jiní neměli boty nebo měli jen ponožky,“ uvádí zdroj. Nejpodivnější ale bylo, že některá těla byla zabalena v útržcích roztrhaných šatů, které vypadaly, jako by byly vystřiženy z těch, kteří už byli mrtví. Tento šokující nález musel vyšetřovatele doslova vyděsit.

Dnes je to přesně 53 let, kdy se to stalo (říká studentka americké univerzity na místě tragédie v roce 2013).

1. února vyběhli mezi 21. a 23. hodinou v noci ze stanu. Bylo -17 °C.

Rustem Slobodin, 23 let, zemřel první. Igor Ďatlov, 23 let, to s těmi stany byl asi jeho nápad. Zinajda Kolmogorovová, 22 let, dostala se ke stanu ze všech nejblíže. Je jediná, na které jsou patrné známky zápasu. Neměla jazyk a také velkou část ústní dutiny. Ludmila Dubininová, 21 let, ležela u skalního masivu.

Nikolaj Thibeaux-Brignolles, Alexandr Zolotarev a Alexandr Kolevatov – ukazuje na nákresy jejich těl sprejem ve sněhu, všechny mrtvoly velmi blízko od sebe u tekoucího potoka.

Příčina smrti u všech těchto obětí byla hypotermie. Ale Rustem a Nikolaj měli rovněž silně rozdrcené lebky. A Ludmila a Alexandr Zolotarev několik zlomených žeber. Žádná z těch těl neměla zranění ze sebeobrany. A ani žádná jiná vnější zranění. Něco totiž dokázalo hravě rozdrtit lebky dvou mužů a žebra Ludmily a Alexandra, aniž by jim to způsobilo modřiny. Alexandrovo tělo navíc vykazovalo vysokou hladinu radioaktivity. Jak se tu do Alexandra ona radiace mohla dostat? A proč jen do něj? Georgij Krivoniščenko, 24 let, Jurij Dorošenko, 21 let  – ukazuje, jak leželi blízko sebe, téměř se drželi jeden druhého za ruce. Zatímco ostatní utíkali, oni tiše seděli u dohasínajícího ohně, dokud neumrzli k smrti.

Novináři podle tiskového zdroje tvrdí, že jen tyto informace byly dostupné:

6 členů výpravy bylo podle vyšetřovatelů podchlazeno a 3 smrtelně zraněni. Dále: V okolí Hory mrtvých (Cholat Sjachyl) nebyly nalezeny stopy po lidech. Stan byl roztržen zevnitř. Oběti zemřely 6 – 8 hodin po konzumaci poslední stravy. Stopy z tábora vykazují jeho opuštění z vlastní vůle členů výpravy, pěšky. Jeden lékař podílející se na vyšetřování případu prohlásil, že smrtelná zranění 3 těl nemohla způsobit jiná osoba (člověk). Ke zraněním byla vyvinuta intenzivní extrémní síla, působící smrt.

Forenzní testy radioaktivity podle zdroje vykazovaly vysoké dávky radioaktivní kontaminace, zachycené v oblečení několika z obětí.

 – Zde je nutné doplnit, že podle filmu Záhada Hory mrtvých byla radioaktivita velmi vysoká a nalezena pouze na jednom těle ze všech mrtvol a na jejím oblečení.

Tato okolnost je mimořádně významná. Dosvědčuje, že radioaktivní nemohlo být pásmo hory z důvodu přítomnosti uranu. Pokud by byl uran přítomen, radioaktivita by byla zaznamenána na tělech všech obětí, nejen na jediném.

Avšak i podle zdrojové zprávy z tisku jde o vyloučení uranu v pásmu hory, protože uvádí, že radioaktivní kontaminace zasáhla několik ze všech obětí, nikoli všechny. Plošně tedy radioaktivita nepůsobila. Výsledkem je šokující zjištění, že působení radioaktivity bylo z neplošného zdroje.

„Všichni členové skupiny zemřeli v důsledku neznámé přesvědčivé síly.“

– Od této chvíle dochází v SSSR k podivným utajováním, trezorování výňatků z vyšetřovacích zpráv, selektovanému oficiálnímu „zjištění“, jež postrádá logiku a jednotlivé kusy opěrných spisů.

Konstatováno bylo, že skončilo kvůli nepřítomnosti viníka, jinými slovy, nebyl postižen subjekt, který by byl věrohodně určen jako vinný událostí během noci z 1. na 2.února. Zdroj dále uvádí, že spisy byly odeslány do tajného archivu a fotokopie případu byly k dispozici až v 90. letech, z něhož některé části stále chyběly.

Jistý důstojník armády či bezpečnosti měl příbuzným po pohřbu sdělit, že radiace nalezená na tělech byla z Cholat Sjachylu. Že však zdroj radiace na Hoře mrtvých nebyl detekován. Tvrzení důstojníka nelze brát z odborného hlediska jako relevantní. Zdroj radiace – pokud by byla plošná, viz výše, by musel být zjištěn.

Zhruba 50 kilometrů od místa tragédie skupina turistů oznámila, že 2. února viděla na noční obloze podivné objekty, každý v podobě oranžové koule, letící směrem na Cholat Sjachyl.

Tato zpráva byla potvrzena v Ivdelu a přilehlých oblastech v důsledku nepřetržitého pozorování, a to v období od února do března roku 1959 armádou Sovětského svazu. Oficiálně pozorování těchto neidentifikovaných objektů potvrdila také sovětská meteorologická služba a hlášení od různých svědků.

Během vyšetřování případu úmrtí členů výpravy byly provedeny rekonstrukce chování obětí. Ve výsledku naznačily šokující skutečnost, že byly oslepeny. Dokázáno to bylo jejich chováním v souvislosti se dřevem – v tomto ohledu je zpráva nejasná. Mělo by se jednat o lámání mokrých větví, ačkoli všude kolem byly suché, které snad oběti nerozpoznávaly (?). V každém případě ale závěr vyzněl tak, že oběti musely být něčím oslepeny.

Některé zprávy také naznačovaly, že v oblasti byl přítomen kovový odpad. To však vedlo k neprokázaným spekulacím, že sovětská armáda tajně oblast využívala.

V takovém případě by bylo pochopitelnější, proč vláda zakázala uveřejnit spisy o výsledcích prvního vyšetřování.

Bylo by možné i to, že zde byla využita, ať už jakýmkoli způsobem, jaderná energetika, ale oficiálně bylo vyloučeno, že by taková procesura armády existovala. A nezávislé šetření ji také vyloučilo.

Z družic a dalších zjištění amerických zpravodajských vojenských složek nebylo potvrzeno, že by v oblasti severního Uralu vyvíjela sovětská armáda zbraň hromadného ničení s využitím radioaktivity.

Navíc, stále zde zůstává upřímné prohlášení armády, že v oblasti bylo dlouhou dobu pozorováno na obloze několik neidentifikovaných objektů, které měnily směr a pohyb.

Proč tedy spisovatel Jarovoj nemohl získat informace, týkající se případu členů Ďatlovova týmu? Podle zdroje byl zapojen do vyšetřování a pracoval jako fotograf pátracího týmu. Údajně se sám vyhýbal prozrazení podrobností, o kterých věděl, píše zdroj.

Nakonec napsal knihu tak, že zemřel pouze jediný člen výpravy: Igor Ďatlov.

Ostatní prý přežili. Otázka zní: Bál se Jarovoj až tak moc, že napsal vlastně naprostou smyšlenku a jako fotograf účastnící se na vyšetřování nepřispěl ničím k odhalení pravdy? Pokud se tedy zachoval správně, podle toho, jak si přály orgány státní moci, proč musel 28. ledna 1980 zemřít? Bály se naopak tyto orgány, že by si s odstupem času uvědomil svou chybu a napsal knihu znovu? Bály se ale ještě tolik let od události v roce 1959? Pokud ano, co asi bylo příčinou úmrtí členů výpravy?

Faktem je, jak uvádí zdroj, že archivy tohoto novináře včetně fotografií a deníků a rukopisů byly kamsi nenávratně ztraceny.

Za vlády Michaila Gorbačova v roce 1990 byly některé podrobnosti tragédie zdostupněny.

Prvním novinářem s povolením ke studiu spisu z trezoru se stal Anatolij Guschin. Když se dostavil k prostudování, natěšen, že se konečně on i svět dozví celou pravdu, byl doslova zděšen.

Polovina spisu s vytrhanými stránkami byla kdo ví kde. Zrovna tak chyběla jakási „záhadná obálka“ ze seznamu materiálních důkazů. V téže době mezi nadšenci z řad badatelů začala kolovat fotokopie částí pouzdra. Guschin nakonec napsal: „Cena státního tajemství je 9 životů.“

Nakonec se ukázalo, že tajemství se netýkalo sovětské tajné zbraně, protože sovětská armáda nedisponovala od roku 1959 žádným exponátem mimořádně významné radioaktivní zbraně, kvůli jejíž výrobě by musela nutně zemřít skupina horolezců na Uralu.

Jedním z oficiálních vyšetřovatelů bezpečnostních složek, pátrajícím po tělech mrtvých a zjišťujícím fakta o smrti na hoře Cholat Sjachyl, byl Lev Ivanov.

Byl velitelem vyšetřování a vedoucím celého případu. Teprve v roce 1990 se odhodlal publikovat článek v novinách, ve kterém se přiznal, že neexistovalo racionální vysvětlení úmrtí členů expedice.

Byl to také on, kdo dostal rozkaz ukončit vyšetřování.

Povinně odeslal spis k režimu utajení. A prohlásil, že během vyšetřování policisté monitorovali neidentifikované objekty na obloze, a označil je jako UFO.

Ivanovovu zapřísáhlou zkušenost se pokoušela všemi silami vyvrátit teorie o raketě z testu R-7 ze 17. února. Ke smrti členů výpravy ale došlo 2. února.

Další argument, že raketa letěla ještě 31. března byl proto už zcela bezpředmětný. Pozorování objektů na obloze bylo – viz výše – hlášeno svědky k 2. únoru 1959.

Armáda Sovětského svazu přitom sdělení o nepřetržitém pozorování objektů během února a března sama neutajovala. Těžko by však sdělovala, že sledovala pohyb rakety R-7, o které nic neví.

O deset let později v roce 2000 vydala ruská spisovatelka Anna Matvejevová knihu s obsahem citací z případu, deníky obětí, rozhovory s hledači a další dokumenty.

Odkud materiály ke knize vzala, se neuvádí, ale lze předpokládat, že spojitost mezi její knihou plnou informací a vedoucím policie Lvem Ivanovem zde hrají důležitou, ne-li jedinou, roli. Dokázat to však nelze, i když je to zřejmě jediná možnost, a dedukce má právo na takové tvrzení.

V roce 2015 ruská prokuratura ve Sverdlovské oblasti na nátlak veřejnosti po několikaměsíčním vyšetřování vydala usnesení, že členové expedice ze severního Uralu na hoře Cholat Sjachyl byli zabiti lavinou, což je jediný výsledek, ke kterému časově odstupná prověrka vyšetřování vedla.

Jediný přeživší z výpravy na severní Ural je však pravým důkazem, že ani novodobá verze vyšetřovacího závěru prokuratury, pro něho nebyla jakkoli přijatelná.

Prohlásil:

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Z%C3%A1nik_%C4%8Eatlovovy_v%C3%BDpravy

https://en.wikipedia.org/wiki/Devil's_Pass

https://archmdmag.com/the-dyatlov-pass-incident/