Článek
Je až překvapivé, jak je i dnes, 37 let (!) od sametové revoluce, politické dědictví komunistického režimu v České republice stále živé. V české společnosti se dosud objevují prvky totalitního myšlení, které byly pro komunistický režim typické, ve veřejných debatách se leckdy můžeme setkat s rétorikou, která jakoby vypadla z normalizačního Rudého práva. Co je možná ještě pozoruhodnější, v české politice a v českém veřejném životě se stále objevují lidé, kteří jsou s komunistickým režimem nějak spjati. To je ale do značné míry pochopitelné – velká část těch, kterým je dnes nad padesát let, byla životem v komunistické totalitě nějak poznamenána, museli se chtě nechtě nějak zapojit.
Při posuzování těchto lidí se ale často dopouštíme té chyby, že házíme všechny takové lidi do jednoho pytle, což je samozřejmě nesmysl. Klíčovou otázkou samozřejmě je, do jaké míry se člověk do onoho režimu namočil, jestli byl pouhým trpným aktérem, který zkrátka podléhal státní mašinérii, protože mu nic jiného nezbývalo, anebo zda se vytváření onoho režimu aktivně účastnil. Velmi častou chybou je ale i to, že různým lidem jsou přisuzovány různé funkce, které přitom vůbec nevykonávali. Někdy je to z pouhé zlomyslnosti, ze snahy poškodit danou osobnost – bohužel, i to je hojně rozšířené. Jindy to je zase dáno neznalostí onoho minulého režimu, jeho struktury, ale i základních pojmů, které jsou s tehdejším systémem spjaty.
Dobrou ukázkou takového přístupu je např. označování současného ministra obrany Zůny coby politruka. Je to ale pravda?
Kdo to byl politruk
Samotný pojem politruk se zrodil v zemi, která byla onomu někdejšímu komunistickému režimu v Československu vzorem – v Sovětském svazu. A to prakticky již při samotném jeho vzniku, po Velké říjnové socialistické revoluci. Komunisté, zmocnivší se vlády, potřebovali ovládnout i tehdejší ruskou armádu. Ta navíc byla v té době zcela rozvrácená; vojáci neviděli moc důvodů, proč by měli v ní sloužit, natož bojovat. Možná ještě horší bylo to, že byla rozvrácena struktura vedení, kdy mnozí důstojníci nebyli příliš loajální k nové vládě, protože byli spjatí s bývalým, carským režimem.
A právě proto vznikl institut politických vedoucích či politických komisařů (v ruštině političeskij rukovoditěl) – zkráceně politruků. Šlo o zástupce komunistické strany, obvykle fanatické komunisty, kteří byli nedílnou součástí každé jednotky. Každý velitel, a to i na nižších úrovních, měl vedle sebe politruka, který dohlížel na celou jednotku, ale i na samotného velitele. Politruk tak byl danému veliteli do značné míry nadřazen. A vzhledem k organizační struktuře armády tak vznikla celá struktura politruků – od těch, kteří sloužili na nejnižších úrovních, u bojových jednotek, až po nejvyšší velení.
Náplň práce politruků přitom byla poměrně rozmanitá. Tím základním úkolem samozřejmě byla politická výchova vojáků, jejich seznámení s komunistickou ideologií. Politruci se ale účastnili i každodenního chodu jednotky, a účastnili se rozhodování takřka o každé záležitosti. A jelikož politruk byl de facto nadřazen veliteli, mohl zvrátit i velitelovo rozhodnutí. Prostřednictvím těchto politických komisařů tak komunistická strana získala kontrolu nad celou armádou.
Tento prvek se přitom sovětskému systému – samozřejmě z pohledu komunistické strany – až překvapivě osvědčil. Díky politrukům se z ruské armády stal kompaktní, ideologicky motivovaný monolit, který byl jednou z hlavních opor sovětského režimu. Stejně tak se politruci „osvědčili“ za dob druhé světové války. Byli to právě politruci, kteří pobízeli velitele, ale i vojáky k novým a novým útokům – a to i za situací, kdy se to zdálo nesmyslné, a kdy se naopak vojáci chtěli vzdát. Bylo běžné, že politruci fakticky přebírali vedení nad jednotkou; docházelo dokonce i k tomu, že politruci zastřelili velitele, který se chtěl stáhnout z nepříznivé bojové situace, protože chtěl šetřit životy vojáků.
Situace v ČSLA
Tento sovětský model pak přebíraly i další státy východní a střední Evropy, ve kterých byl nastolen komunistický režim. A to včetně bývalého Československa. Nějakou dobu samozřejmě trvalo, než celý tento systém politického vedení armády a tedy i systém struktury politruků (v terminologii ČSLA zástupců pro věci politické) vznikl, než se ustálil – zejména počátky v padesátých letech byly divoké. Ale postupně se celý systém stabilizoval, a získal určitá pravidla.
Předně – politrukem se nemohl stát jen tak někdo. Ten, kdo se chtěl stát politrukem, musel mít dobrý třídní původ. Ideálně musel pocházet z dělnického prostředí, takový člověk nesměl mít žádnou kaňku v životopise v podobě např. nějakého příbuzného, který utekl do zahraničí.
Daný člověk musel také prokázat určitou ideologickou blízkost komunistickému režimu. Musel to být přesvědčený o komunistické ideologii, byl to tzv. kovaný komunista. Předpokladem samozřejmě bylo i členství v KSČ, případně i působení v nějakých režimových organizacích, jako byl SSM atd. Musel to být i člověk s určitou schopností přesvědčovat ostatní o „komunistické pravdě“, tedy i s určitými rétorickými a argumentačními schopnostmi.
Tyto předpoklady byly u daného člověka dál rozvíjeny. Budoucí politruk musel získat politické vzdělání, aby se lépe orientoval v politických procesech, a aby byl ještě více přesvědčen o správnosti komunistické ideologie. Toto politické vzdělání člověk získal na speciální, k tomuto účelu vybudované škole. Politické školství se nějakou dobu vyvíjelo, později ale byli budoucí politruci vzděláváni na Vojenské politické akademii K. Gottwalda, které sídlila nejdříve (od r. 1953) v Praze, a posléze, od r. 1969, v Bratislavě. Zde mnozí posluchači získali dokonce i doktorát, dnes neplatný titul RsDr (tzv. rozhodnutím strany doktor). Jedině absolventi této školy se mohli stát politruky (výjimkou byly počátky režimu po r. 48, kdy celý systém teprve vznikal).
Důležité je i to, že politruci byli vždy vojáci z povolání. Měli samozřejmě odpovídající vojenskou hodnost, někdy dokonce vyšší než velitel jednotky, kterému formálně podléhali. Funkce politruků byla také nadstandardně finančně ohodnocena, což byl důvod, proč o ni byl vysoký zájem..
Je také třeba zmínit, že politruci představovali jen jednu z součástí politického systému ČSLA. Prakticky ve všech jednotkách fungoval SSM, který se také podíle na politické práci v jednotce. Právě skrz organizaci SSM politruci vykonávali svůj vliv na mužstvo. Bylo obvyklé, že mezi vojáky základní služby, případně posluchači vojenských škol byl vždy někdo, kdo vedl tzv. politickou práci, politický dohled nad mužstvem
Byl takovým politrukem ministr Jaromír Zůna?
S vědomím výše zmíněného lze zodpovědět i otázku, zda byl politrukem současný ministr obrany Jaromír Zůna.
Jaromír Zůna byl bezesporu členem KSČ – byl jím od roku 1981 (předcházela tomu obvyklá dvouletá čekací doba, kdy byl tzv. kandidátem) až do toku 1989, do demokratizačních změn v tehdejším Československu. Sám se k tomu přiznává, nijak se tím netají.
Je ale nutné uvést, že členství v KSČ neznamená, že J. Zůna byl zákonitě i přesvědčením komunista. Je třeba si uvědomit, že členství v KSČ bylo takřka předpokladem pro působení v armádě. Mnozí vojáci z povolání se stali členy KSČ jen proto, aby mohli působit v armádě, přičemž je politika mnohdy vůbec nezajímala. Jejich aktivity tak obvykle spočívaly jen v placení členských příspěvků a občasné účasti na schůzích. Ostatně, obdobné to bylo i v civilním sektoru.
Ministr J. Zůna absolvoval několik vojenských škol –vojenské gymnázium J. Žižky v Opavě, následně Vysokou školu pozemního vojska L. Svobody ve Vyškově (což byla odborná škola, zaměřená na vojenské znalosti a schopnosti), a posléze ještě externě Vojenskou akademii A. Zápotockého v Brně. Nikdy ale neabsolvoval zmíněnou Vojenskou politickou akademii K. Gottwalda, která byla zaměřena na politickou práci, a vychovávala politruky ( přičemž jen absolventi této školy mohli vykonávat funkci politruků). A proto ani nemohl být politrukem.
Je faktem, že v době svého studia na Vysoké škole pozemního vojska J. Zůna vykonával tzv. politické školení mužstva. Jenže to šlo spíše o formální práci, kdy daný člověk obvykle jen přečetl ostatním vojákům Rudé právo. K tomuto úkolu byl určen vždy někdo v jednotce – a vždy to byl jen voják základní služby, případně posluchač vojenské školy. Tedy – přesně jako tomu bylo i v případně ministra J. Zůny.
Je faktem, že když se někdo v této práci osvědčil, tak byl poslán na onu Vojenskou politickou akademii K. Gottwalda, a následně se stal politrukem. Jenže J. Zůna tuto školu nikdy neabsolvoval, neprojevil o to ani zájem. Ministr J. Zůna tak politrukem nebyl, a zjevně ani nechtěl být.
Celý tento případ ukazuje, jak snadno se v českém veřejném prostoru objevují pokřivené, nepravdivé informace, či vysloveně dezinformace. Je smutné, že se k tomuto uchylují i poměrně seriózní média (Aktuálně.cz). Od nich pak dané informace přebírají i méně náročné zdroje, jako je Wikipedia, které si danou informaci dál překroutí a upraví k obrazu svému. Neblahou roli pak vykonají sociální sítě, na kterých se objevují vysloveně nesmysly, které mají s danou problematikou věcně jen málo společného, a pouze volně z ní vychází.
Týká se to i této otázky. Bohužel, ve velké části české populace platí myšlenková linie – příslušník předlistopadové armády = komunista = politruk. Což je samozřejmě nesmysl, politruci tvořili jen malé procento z početních stavů tehdejší armády. Případně se objevuje i myšlenková linka – vykonával politické školení mužstva, pak to musí být zákonitě politruk. Což je ale jen výraz neznalosti komunistického režimu, principu jeho fungování, ale i základních pojmů spjatých s minulým režimem.
Smysl pro fakta se tak z veřejné debaty čím dál více vytrácí. To je ovšem škoda, protože to snižuje kvalitu veřejné diskuse, a brání věcnému řešení problémů.
Každopádně si můžeme konstatovat, že ministr obrany J. Zůna byl sice příslušníkem někdejší ČSLA, byl i členem KSČ, ale nikdy nebyl politrukem. Což je samozřejmě jen dobře.
