Článek
Např. Německo se již rozhodlo pro povinné odvody (nikoliv povinnou vojenskou službu!), jejichž cílem je zjištění stavu populace, obdobný krok zvažuje i Česká republika. Ve hře je ale i plnohodnotné obnovení povinné vojenské služby, které ostatně některé evropské státy již realizovaly.
Je to přitom pochopitelná reakce na agresivní politiku Ruska, jeho napadení Ukrajiny, a stejně tak ruské vyhrožování i dalším evropským zemím (pobaltské státy atd.). Tváří v tvář této ruské politice se Evropa musí bránit.
To vše se navíc děje za situace, kdy současná americká vláda D. Trumpa realizuje politiku částečného odklonu od spolupráce s Evropou. USA jsou i nadále členem NATO; přesto je zřejmé, že USA svou pozornost čím dál více směřují do asijského prostoru. Evropa se tak musí spoléhat především sama na sebe.
Jedním z nejčastějších kroků evropských států a jejich armád se proto stalo navyšování početních stavů armád náborem dalších profesionálních vojáků – tak ostatně k této otázce přistupuje i Česká republika. Je ale zřejmé, že tímto způsobem se dá dosáhnout jen částečného navýšení početních stavů. Obnovení povinné vojenské služby je proto na první pohled logické. Přesto je otázkou, zda právě to je krokem správným směrem.
Otázka početních stavů
Určitým problémem je, že armády často hodnotíme jen podle počtu vojáků. Takovýto přístup je ale zastaralý. Samozřejmě, ukrajinská válka, ve které se střetávají ruská a ukrajinská armáda čítající statisíce vojáků, nám ukazuje, že početnost armády je stále důležitým faktorem. Přesto je zřejmé, že situace je dnes zcela jiná než třeba za první světové války. Mnohem víc dnes rozhodují moderní zbraňové systémy, jejich vyspělost, softwarové vybavení atd.
Vše dál umocňuje i nástup principiálně nových druhů vojenské techniky, jako jsou drony, vyčkávací munice či pozemní roboty. Právě tyto systémy totiž mohou vojáky do jisté míry (byť ne zcela) nahradit, přičemž jeden takovýto systém může vyvážit i vyšší počet vojáků.
Je také uvědomit si, za jakých okolností ukrajinská armáda čelí ruské armádě. Ukrajina stojí proti Rusku sama. Evropské státy Ukrajině rozsáhle pomáhají, dodávají jí zbraně atd., žádný evropský stát se ale na Ukrajině otevřeně neangažuje. Jenže Evropa, resp. státy NATO jsou ve zcela jiné situaci. Mezi státy NATO funguje dohoda o vzájemné pomoci – jde o známé články 4 a 5 zakládací smlouvy NATO. Pokud by byla napadena jedna země NATO, pak jí ostatní státy přijdou napomoci. Evropské státy, členské země NATO, by tak ruskému útoku čelily společně.
Evropa přitom představuje nezanedbatelnou sílu. Někdy nás poněkud mate to, že jednotlivé evropské armády jsou poněkud slabší, resp. mají nižší počty vojáků. Spolu dohromady ale tyto armády představují impozantní vojenský potenciál.
Stojí možná proto se na tento vojenský potenciál podívat. Vzhledem k dnešní situaci je ale třeba se zaměřit na ryze evropské země, a odečíst poněkud nespolehlivé USA, a stejně tak diskutabilní Turecko, které již řadu let realizuje svébytnou vojenskou politiku (údaje o jednotlivých armádách jsou uváděny pro zjednodušení zaokrouhleně).
Německo je v rámci Evropy státem s největším počtem obyvatel a nejsilnější ekonomikou. Jeho vojenský potenciál ale za tím výrazně pokulhává. Přesto má dnešní německá armáda více než 183 000 vojáků. Procentuálně, v poměru k počtu obyvatel je to málo, přesto jde o impozantní sílu. Německo navíc svou armádu posiluje novými zbraňovými systémy.
Francie má méně obyvatel, ale zato má silnější armádu – v současné době cca 204 000 vojáků. Jde tak o nejpočetnější evropskou armádu. Francouzská armáda je poněkud podzbrojená, přesto jde o efektivní ozbrojené síly. Význam Francie dál umocňuje i to, že disponuje jadernými zbraněmi coby klíčovým prvkem evropského strategického odstrašení, které díky hrozbě odvetných úderů dokáže odradit Rusko od použití jaderných zbraní.
Velká Británie i po svém odchodu z EU zůstává součástí evropských bezpečnostních struktur, je tradičním členem NATO. Britská armáda je početně slabší, čítá jen cca 141 tis vojáků. Zato jde o armádu velmi kvalitní, s vysokou bojovou úrovní. Důležité je, že i Velká Británie disponuje jadernými zbraněmi. Díky tomu Velká Británie přispívá k evropské obraně víc, než by se mohlo zdát.
Itálie patří k velkým a lidnatým státům Evropy. Její armáda je obdobně velká jako v případě dalších evropských mocností – v současné době čítá 165 000 vojáků. Itálie se nadto může opřít i o rozsáhlé polovojenské síly.
Polsko se v posledních letech díky systematickému rozvoji ozbrojených sil a vysokým vojenským výdajům vyšplhalo mezi evropské vojenské mocnosti. V současné době polská armáda čítá cca 164 000 vojáků, přičemž vrcholní představitelé Polska hovoří o tom, že by měla mít 300 000 vojáků či dokonce 400 000 vojáků. Je ale zajímavé, že jde o ryze profesionální armádu, byť se opírající též o dobrovolné zálohy.
Španělsko je s Polskem počtem obyvatel zhruba srovnatelné, jeho armáda je ale slabší. V současné době má Španělsko armádu čítající jen 133 000 vojáků. Přesto jde o významnou bojovou sílu.
Řecko patří k výrazným evropským vojenským mocnostem, kdy jde o zemi sice s nižším počtem obyvatel, ale přesto si udržuje početnou armádu, a to i kvůli složitým vztahům s Tureckem. Současní řecká armáda proto čítá 140 000 vojáků, a patří tak v Evropě k nejsilnějším. Řecká armáda nadto disponuje rozsáhlým arzenálem výzbroje.
Nizozemí je typickým příkladem země, které své ozbrojené síly až trestuhodně zanedbávala. Nizozemská armáda proto postupně klesla až na současných cca 34 000 vojáků. Velkou nevýhodou nizozemské armády je i její podzbrojenost. Přesto jde o velice profesionální armádu s vysokou úrovní výcviku.
Belgie též tradičně patří k neméně vojensky aktivním státům západní Evropy, s nízkými vojenskými výdaji. I tak je belgická armáda čítající cca 23 500 pevnou součástí NATO.
Portugalsko disponuje početně slabší armádou, která má jen cca 27 000 vojáků. Portugalská armáda má ale poměrně vysokou bojovou úroveň, a to i díky zkušenostem z různých mezinárodních misí.
Norsko má i vzhledem k nižšímu počtu obyvatel jen menší armádu, která čítá cca 25 000 vojáků. Výhodou Norska je ale jeho značná ekonomická síla, která mu umožňuje rozvoj ozbrojených sil. Norská armáda by proto měla být početně posílena.
Švédsko coby nový členský stát NATO disponuje jen malou armádou čítající cca 15 tis. vojáků, na druhou stranu se ale švédská armáda může opřít o poměrně početné zálohy. Výhodou Švédska je i jeho vyspělý zbrojní průmysl, výrazně přispívající k evropské obraně.
Finsko je dalším čerstvým členským státem NATO. Finsko vzhledem ke své geografické blízkosti Ruska, ale i díky své historické zkušenosti vnímá hrozbu Ruska velmi intenzivně, a proto systematicky buduje své ozbrojené síly. Finská armáda je početně slabší, kdy v době míru čítá jen cca 24 000 vojáků, může se ale opřít jak o početné zálohy, tak o polovojenské jednotky, takže může své početní stavy snadno rychle navýšit.
Dánsko také disponuje jen početně malou armádou, čítající 15 000 vojáků. Dánsko má ale kvalitní systém polovojenských sil, díky čemuž může své mírové stavy zvýšit na více než čtyřnásobek.
Litva, Lotyšsko a Estonsko vnímají nebezpečí Ruska asi nejsilněji. Pobaltské státy mají jen menší počet obyvatel, jejich nevýhodu je i slabší ekonomika. Na druhou stranu tyto státy významně navýšily své vojenské výdeje, a stejně tak početně posílily své armády. Armáda Litvy tak dnes má cca 23 000 vojáků, Lotyšsko 8 700 vojáků, a Estonsko cca 7200 vojáků
Maďarsko v současné době realizuje díky V. Orbánovi značně proruskou politiku. Přesto je Maďarsko stále aktivním členem NATO. Maďarsko navíc dlouhodobě posiluje své ozbrojené síly, takže dnes maďarská armáda čítá více než 32 000 vojáků.
Česká republika má v současné době armádu jen cca 26 000 vojáků. AČR ale chce počty svých profesionálních vojáků výrazně zvýšit, a to i díky vyšším výdajům na obranu. Posilu Armády České republiky pak tvoří Aktivní zálohy.
Slovensko má jen menší armádu cca 13 000 vojáků. Na druhou stranu Slovensko v posledních letech výrazně modernizovalo výzbroj svých ozbrojených sil
Rumunsko je i díky početnější populaci lépe disponované. Nevýhodou Rumunska je slabší ekonomika, na druhou stranu Rumunko výrazně navyšuje své obranné rozpočty, a v návaznosti na to i početní stavy své armády. Rumunská armáda tak dnes čítá již téměř 70 000 vojáků, a představuje v regionu Balkánu významnou bojovou sílu.
Bulharsko po dlouhá léta realizovalo politiku nízkých obranných výdajů, do značné míry v rozporu se svou historickou tradicí. I tak má dnešní Bulharsko armádu čítající 37 000 vojáků, a v návaznosti na zvyšující se výdaje na obranu chce její početní stavy dál navyšovat.
Chorvatsko již řadu let klade na obranu značný důraz. Chorvatská armáda čítá jen cca 17 000 vojáků, na druhou stranu Chorvatsko navyšuje své vojenské výdaje, což se má obrazit i ve vyšších stavech armády.
Slovinsko má v současné době cca 7 000 vojáků. Slovinská armáda ale v posledních letech výrazně investovala do moderní výzbroje, takže představuje nezanedbatelnou sílu.
Albánie udržuje jen menší armádu čítající cca 8 000 vojáků. Úroveň albánských vojáků je ale dnes na dobré úrovni, Albánie nadto plánuje posílit početní stavy svých ozbrojených sil.
Severní Makedonie disponuje malou, ale poměrně kvalitní armádou čítající 8000 vojáků. Armáda Severní Makedonie navíc přechází na západní výzbroj
Černá hora, ale stejně tak Lucembursko jsou jen velmi malé státy, a mají proto spíše jen symbolické ozbrojené síly (Černá Hora 2 700 vojáků, Lucembursko 1000 vojáků). I tyto státy jsou ale důležitou součástí evropské bezpečnostní politiky, kdy bohaté Lucembursko výrazně finančně přispívá do NATO, a výhodou Černé Hory je zase její strategická poloha.
Pokud si tedy všechny tyto evropské státy a jejich armády sečteme, pak vidíme, že i po vynechání USA a Turecka jde o téměř 1 600 000 vojáků. K tomu je třeba připočíst zálohy, ale také různé polovojenské síly, které jsou v případě některých států ( Itálie) velmi početné. V souhrnu se tedy jedná o významnou vojenskou sílu, a to i v globálním srovnání.
Zkusme si tedy porovnat tuto vojenskou sílu Evropy s ruskou armádou. Ruská armáda v současnosti čítá cca 1 300 000 vojáků. Vedle armády navíc v Rusku existuje polovojenská Národní garda, čítající cca 300 000 vojáků.
Co se týče počtu vojáků, jsou tedy Evropa a Rusko zhruba srovnatelné. Evropa za Ruskem v tomto směru nijak nezaostává. Ruský demografický potenciál je přitom do značné míry vyčerpán.
To je velmi důležité. Znamená to, že Evropa, evropské armády nemusí příliš navyšovat početní stavy svých armád. Jistě, určité posílení je třeba, nemusí ale být až tak velké. Není tedy ani nutné obnovovat povinnou vojenskou službu.
Co tedy Evropa potřebuje? Evropa potřebuje navýšit především počty svých zbraňových systémů. Evropské armády jsou totiž do značné míry podzbrojené. Zejména státy západní Evropy mají jen nízké početní stavy jednotlivých druhů zbraní. Státy střední a východní Evropy zas stále ještě mají v mnoha případech zastaralou výzbroj, pocházející z dob Varšavské smlouvy.
Evropské armády tak potřebují více tanků, samohybných děl, BVP. Ale stejně tak i více úderných dronů atd. A to pokud možno evropského původu. Právě tyto moderní zbraňové systémy by dokázaly vytvořit odstrašující potenciál, který by odradil Rusko od nějakého vojenského útoku vůči Evropě. V případě konfliktu by pak tento potenciál dokázal vyvážit vyšší agilnost Ruska a jeho politiku přehlížení vlastních ztrát. Staré známé úsloví „chceš-li mír, připravuj válku“ tak i dnes potvrzuje svou platnost.
