Článek
Má Česká republika vydávat na obranu 5% HDP?
Jednou z největších výzev, které bude muset řešit nastupující vláda A. Babiše, je otázka navyšování vojenských výdajů.
Právě na otázku zvyšování vojenských výdajů a posilování obranyschopnosti ČR se předchozí, dosud vládnoucí vláda P. Fialy hodně zaměřila. Česká vláda tak v poměrně krátkém čase navýšila vojenské výdaje na 2% HDP, která jsou NATO považována za minimum vojenských výdajů; díky tomu byly realizovány některé vojenské akvizice, které byly do té doby spíše odkládány. Co je také důležité, česká vláda se spolu s dalšími státy NATO na letošním summitu v Haagu zavázala, že navýší své vojenské výdaje na 5% HDP.
A na druhé straně se celá řada představitelů nastupující koalice vyslovila proti dalšímu navyšování vojenských výdajů (A. Babiš, A. Schillerová, T. Okamura aj.). Mezi plány současné vlády a postoji vlády nastupující je tedy zjevný rozpor, a to v tak zásadní otázce, jako je obrana státu a s tím spojené nezbytné výdaje. Jak tento rozpor řešit?
Nutnost navyšování vojenských výdajů
Předně je třeba říci, že navyšování výdajů na obranu je skutečně nutné. A nepramení jen ze současné ukrajinské války, nelze jej tedy odvozovat jen od nějaké momentální situace na bojišti. Vždyť Rusko vyhrožuje i dalším evropským státům (především pobaltské země, ale stejně tak i Finsko, Švédsko), a de facto celé Evropě. Musíme vzít jako fakt smutnou realitu, že Rusko se zkrátka chová agresivně. A lze pochybovat, zda by to mohla změnit nějaká výměna na nejvyšším postu v Rusku, po případné smrti V. Putina. Podobně negativně vůči Evropě se totiž vyslovují i další významné osoby ruského veřejného života.
Je tedy zřejmé, že Evropa musí tomuto nebezpečí čelit. Evropa se musí připravovat na možnou vojenskou konfrontaci s Ruskem, a ještě spíš by Evropa měla vybudovat takový vojenský potenciál, který by Rusko od případného útoku odradil.
Problémem Evropy je ovšem to, že je (zatím) vojensky relativně slabá, a její obranný potenciál je k takovémuto strategickému odstrašení Ruska nepostačující. Je to přitom důsledek právě nízkých vojenských výdajů, kdy mnohé evropské země (včetně České republiky) po dlouhé roky udržovaly své vojenské výdaje jen na úrovni cca 1% HDP, tedy hluboce pod 2% HDP doporučovanými NATO. Právě kvůli nízkým vojenským výdajům musely evropské armády snížit své početní stavy, a stejně tak byly redukovány počty vojenské techniky.
Teprve vypuknutí ostrého konfliktu na Ukrajině v roce 2022 evropské státy přimělo, aby se konečně probudily. Většina evropských zemí proto již navýšila své vojenské výdaje na2% HDP. Otázkou je, jak dál.
2% HDP již nepostačují
Dosavadní zkušenosti totiž ukazují, že ona 2% HDP vydávaná na obranu nepostačují.
2 % HDP na obranu by dostačovala, kdyby v Evropě byl mír. Ale tak tomu není, v Evropě je válka, a to válka mimořádně intenzivní. Pokud by byl mír, pak by ona 2% HDP dokázala zajistit dostatečně vysoký počet vojáků a přirozenou generační obměnu vojenské techniky. Ale za stavu, který sice ještě není válkou, ale hrozba války je již zřetelná, jsou 2% HDP málo.
Velkým problémem je i již zmíněný fakt, že mnohé evropské země včetně České republiky dlouhodobě udržovaly nízké vojenské výdaje jen kolem 1% HDP. V důsledku toho se totiž prakticky všechny evropské armády potýkají s vnitřním dluhem. Kdyby tomu tak nebylo, kdyby evropské armády už dávno vydávaly na obranu 2% HDP, pak by situace byla jiná. Potom by možná stačilo jen udržovat vojenské výdaje na této úrovni. Ale takto je vše mnohem horší.
Evropské armády musí navýšit početní stavy svých armád – na úroveň, která byla ještě v devadesátých letech běžná. Evropské armády se musí také dozbrojit – musí disponovat takovými počty vojenských systémů, které by byly s to odradit potenciálního protivníka,
tj. Rusko. To obvykle znamená realizovat některé klíčové akvizice - v České republice jde např. o akvizici nových stíhaček F-35 či nových tanků. Na to ovšem jsou potřeba značné prostředky. Proto musí nejen Česká republika, ale i celá Evropa navýšit své vojenské výdaje nad 2% HDP, aby tak smazala svůj dluh z minulosti.
5% HDP na obranu?
Již zmíněný letošní summit NATO v Haagu proto definoval, že by jednotlivé členské země NATO měly na obranu vydávat 5% HDP. Přesněji řečeno – 3,5% HDP by měly tvořit přímé vojenské výdaje, a 1,5% HDP vedlejší obranné výdaje, což jsou např. investice do infrastruktury spojené s obranou, náklady na kybernetický boj atd. Zní to na první pohled rozumně, přesto to má i svá četná ale.
Předně – přijetí tohoto závazku, který přitom bude mít na jednotlivé členské země NATO obrovský dopad, neprovázela žádná širší veřejná diskuse, jak by tomu v demokratických zemích mělo být. Neobjevila se žádná hlubší analýza, které by hodnotila přínosy, ale i dopady tohoto kroku. A to nejen v ČR, ale i dalších zemích, což je zejména v odborných kruzích hodnoceno negativně.
Důležitá je také otázka, proč byla jako výše vojenských výdajů zvolena právě úroveň5% HDP. Proč ne 4 %, proč ne 6 %? Má oněch 5% nějaký racionální podklad? Je třeba připomenout, že každá desetina HDP představuje mnohamiliardové částky!
Oněch 5% HDP určených na obranu má určitý základ v tom, že této úrovně běžně dosahovaly evropské země v dobách studené války. A to jak země Varšavské smlouvy včetně tehdejšího Československa, tak i některé západní země. Je ale třeba připomenout, že právě vojenské výdaje byly u mnohých zemí důvodem jejich ekonomických obtíží. V potaz je třeba vzít i to, že od té doby se u všech zemí zcela změnila struktura ekonomiky, a vyčlenění 5% HDP na obranu proto bude složitější než v osmdesátých letech minulého století.
Poněkud podezřele působí i to, že k navýšení vojenských výdajů na 5% HDP evropské země krátce přes Haagským summitem vyzval americký prezident D. Trump. Má ale Evropa na slovo poslouchat USA za situace, kdy se USA pod vedením D. Trumpa do značné míry odklánějí od spolupráce s Evropou a orientují se spíše na indo-pacifický prostor; když navíc ani samotné USA oněch 5% HDP na obranu nevydávají?
5% HDP v české realitě
Je tedy celkem pochopitelné, že se část české politické reprezentace k plánu na navýšení vojenských výdajů na 5% HDP staví kriticky. Obvykle se přitom jedná právě o představitele připravované nové vládní koalice, kteří poukazují na ekonomické dopady tak razantního navýšení výdajů na obranu. Oněch 5%HDP je totiž skutečně mnoho. Pokud ony částky převedeme do poměru vůči státnímu rozpočtu, pak oněch 5% HDP bude představovat nějakých 17-18% státního rozpočtu. Každá šestá vydaná koruna ze státního rozpočtu tak bude směřovat do resortu obrany. To ovšem koliduje s představami připravované vládní koalice, která má rozsáhlé investiční plány, ale do jisté míry i s ekonomickou realitou České republiky, která se potýká s celou řadou ekonomických problémů.
Co dělat?
Otázkou proto je, co s tím, jak tento problém řešit.
Velkou svízelí České republiky je to, že jednotlivé strany politického spektra jsou do značné míry zapouzdřeny ve svých postojích. Projevuje se to i v jiných oblastech, ale viditelné to je též v otázce vojenských výdajů. Na jedné straně jsou zde politické strany, které by vojenské výdaje navýšily na 5% HDP, a to co nejdříve (představitelé dosluhující vlády – P. Fiala, J. Černochová). A přesně opačný postoj zaujímají představitelé nastupující vlády ( T. Okamura a jeho SPD), kteří by nejraději vojenské výdaje nezvyšovali nad 2 % HDP. Jak to ale obvykle bývá, nejlepším řešením by byl určitý střed, racionální kompromis.
Dosluhující vláda P. Fialy se rozhodla navyšovat vojenské výdaje na 5% HDP. Ale musí to být skutečně právě těch 5%? Nestačila by jen 3%? Případně – nestačila by 3% na čistě vojenskou část, a další část, nepřímé vojenské výdaje, by si určoval každý členský stát NATO sám?
Vláda P. Fialy se též rozhodla, že toto navyšování vojenských výdajů bude probíhat tempem o 0,2% HDP ročně. Ale musí to být právě oněch 0,2% HDP? Nestačilo by zvýšení jen o 0,1 HDP ročně? Pokud by se postupovalo takovouto pozvolnější cestou, pak by to znamenalo, že k navýšení vojenských výdajů by došlo, ale nebylo by tak radikální, a nebylo by tak rychlé. To by znamenalo, že by to bylo únosnější jak pro ekonomiku, tak pro obyvatelstvo.
Bylo by ale chybné spoléhat se jen na samotné snížení tempa růstu výdajů na obranu.
S oním plánovaným navýšením vojenských výdajů na 5% HDP se totiž potýkají i jiné evropské státy. I další země totiž mají své ekonomické problémy, u většiny z nich např. zadlužení dosahuje výrazně vyšší úrovně (vůči HDP) než v případě relativně málo zadlužené České republiky. Evropské země také vidí, jaké problémy může příliš rychlé a extenzivní navýšení výdajů na obranu způsobit. Např. Polsko již úrovně 5% HDP na obranu (s vedlejšími výdaji) dosahuje. A právě na příkladu Polska lze už dnes pozorovat neblahé důsledky takového radikálního navýšení vojenských výdajů. Nejenže dochází k masivnímu nárůstu státního dluhu, ale navíc již dochází k deformacím ekonomiky. S takovými deformacemi se přitom ekonomika obvykle vyrovnává velmi dlouho, leckdy i celá desetiletí.
I proto některé státy již dnes oznámily, že onoho cíle definovaného Haagským summitem nedosáhnou, nebo jej dosáhnou až mnohem později. Jedná se např. o Španělsko, kde je nesouhlas s příliš rychlým navyšováním vojenských výdajů asi nejzřetelnější. Ale v podobné situaci jsou i další země, např. Portugalsko či Bulharsko. I to nám ukazuje, že závěry haagského summitu na radikální zvýšení vojenských výdajů byly ukvapené.
Česká republika by proto mohla oslovit všechny tyto státy, které mají navýšením vojenských výdajů problém, a mohla by vytvořit diplomatickou iniciativu, která by mohla vést k hlubšímu prodiskutování otázky navyšování vojenských výdajů, a případně i přehodnocení haagského summitu. Nešlo by přitom o nějaký potížismus, jak by se mohlo zdát. Spíš by šlo o důkladnější, demokratické projednání kroků, které mohou mít na Evropu zásadní dopad.
Evropa, a stejně tak i Česká republika bezesporu potřebuje navýšit své vojenské výdaje, potřebuje dozbrojit. Mělo by k tomu ale dojít postupně; uvážlivými, dobře promyšlenými kroky. Jinak bychom mohli bezpečnost Evropy spíše ohrozit.
