Článek
Má se Gruzie stát členem euroatlantických struktur?
Velkým současným tématem Evropské unie je její rozšiřování o další státy. Nejčastěji se v této souvislosti hovoří o Ukrajině, případně o balkánských zemích, které o členství v EU usilují již léta, a které v přípravách na vstup do EU značně pokročily. Podobná je i snaha o další rozšíření NATO, a to především v návaznosti na ukrajinskou válku. I zde se jedná především o Ukrajinu, ale i Moldávii a další země. Nicméně už dnes se ozývají hlasy, že je třeba vidět ještě dál, kdy jako možný uchazeč o členství v EU a NATO je uváděna též kavkazská Gruzie. Někdy je naopak tato myšlenka vydávána za fantaskní, a to především vzhledem ke geografické vzdálenosti Gruzie. Jak tedy tomu je, měla by se Gruzie stát členem EU, resp. NATO?
Gruzie – příliš vzdálená?
Předně je velmi diskutabilní, zda má smysl hodnotit nějaký stát a jeho možnosti vstupu do EU či NATO z hlediska ryze geografického. Je faktem, že Gruzie leží mnohem dál na východ než dosavadní nejvýchodněji položené státy EU. Nicméně dnešní EU obsahuje země geograficky naprosto vzdálené, od Portugalska až po pobaltské země. A zkušenosti ukazují, že tato spolupráce geograficky odlišných zemí funguje. Ještě výraznější to pak je v případě NATO, jehož členy jsou i USA a Kanadu, které ještě vzdálenější, a přesto státy NATO dokážou řešit společné problémy.
Mnohem větší roli než geografická otázka tak hraje otázka blízkosti historické, kulturní. Ale i v tomto případě je to trochu jiné, než se může na první pohled zdát.
Gruzínská historie – silně proevropská
Gruzie totiž byla vždy Evropě blízká, a to jak kulturně, tak i historicky. Gruzie udržovala s Evropou vztahy již v antických dobách, za časů kolchidského království, kdy spolupracovala zejména s tehdejším Řeckem. Stejně tak tomu bylo i za středověkého gruzínského království, kdy Gruzie udržovala úzké kontakty s evropskými monarchiemi. A nešlo přitom jen o výměnu zboží, ale i o kulturní spolupráci. Je jen otázkou, kam až by tato spolupráce mohla pokračovat, pokud by se podařilo zachovat gruzínské království.
Tím zásadním negativním bodem v gruzínsko-evropských vztazích tak byl především zánik Gruzie coby samostatného státu, a její začlenění do perské a později osmanské říše. Z dnešního hlediska pak bylo fatální začlenění Gruzie do carského Ruska, z čehož si dnešní Rusko odvozuje, že má na toto území svůj historický nárok. Rusko přitom získalo Gruzii až v roce 1800, tedy v doby historicky relativně nedávné. Je to tedy podobné jako u pobaltských zemí či Finska, které si carské Rusko získalo až na počátku 19 století, a přesto tyto státy úspěšně fungují jak v rámci EU, tak i NATO.
Lze také připomenout, že na Evropu se chtěla orientovat i někdejší Gruzínská demokratická republika, která vznikla po pádu carského Ruska, kdy se Gruzíncům podařilo vytvořit samostatný stát. Vše samozřejmě zhatil pád Gruzínské demokratické republiky a její začlenění do Sovětského svazu.
Samostatná Gruzie
A podobný vývoj probíhal v Gruzii i po jejím osamostatnění, po rozpadu Sovětského svazu. Tehdy se střetávaly v Gruzii dvě zahraničně-politické koncepce, kdy jedna část gruzínské politické reprezentace (a stejně tak i určitá část gruzínské veřejnosti) si přála směřování Gruzie západním směrem, tedy včetně úzké spolupráce s Evropou, a druhá část politické reprezentace (reprezentovaná zejména E. Ševarnadzem, někdejším ministrem zahraničí Sovětského svazu) chtěla naopak zachovat vazby na Rusko. Snaha o prozápadní orientaci Gruzie přitom měla navrch, byť jen mírně.
O mnohém vypovídá i fakt, že Gruzie byla spolu s pobaltskými státy jednou z mála zemí, které v roce 1991, po rozpadu Sovětského svazu, odmítly vstup do následovnické organizace SNS. Všechny ostatní bývalé státy Sovětského svazu - včetně Ukrajiny - se členy SNS staly. Později, v roce 1994 se Gruzie stala členem SNS, to byla ale do značné míry reakce na mimořádně složitou situace země, která se kromě katastrofálního stavu ekonomiky musela vyrovnávat i se separatistickými tendencemi, odtržením Abcházie a Jižní Osetie. A je třeba podotknout, že dnes je gruzínskými historiky a politiky tento vstup do SNS (z něhož Gruzie beztak vystoupila v roce 2008) považován za chybu.
To, že se v této době podařilo v Gruzii prosadit tuto prozápadní politiku, bylo též zásluhou prvního prezidenta Gruzie Zviada Gamsachurdiy, který byl pro svou disidentskou minulost a prozápadní názory označován jako „gruzínský Václav Havel“. Politika Z. Gamsachurdiy se nicméně ukázala jako až příliš radikální, a postupně vedla až k jeho pádu. Něco podobného ale bylo možno pozorovat i později, v roce 2003, kdy tzv. „oranžová revoluce“ svrhla vládu E. Ševarnadzeho, na jehož místo nastoupil M. Saakašvili. M. Saakašvili byl přímo vzorovým typem prozápadního politika, jeho vláda zahájila rozsáhlé politické a ekonomické reformy, které měly Gruzii přiblížit západním standardům. Na první pohled vše vypadalo dobře, jenže brzy se ukázalo, že tyto reformy jsou pro gruzínskou společnost až příliš radikální. Nejde přitom ani tak o samotný obsah těchto reforem, který byl v mnohém správný, ale především o jejich tempo. Sám M. Saakašvili se navíc při snahách o prosazení těchto reforem uchyloval k autokratickým prvkům vládnutí, a i to nakonec vedlo k jeho pádu.
Tato zkušenost Evropě ukazuje jedno zásadní poučení. Neprosazovat v Gruzii příliš radikální, byť prozápadní a na první pohled sympatické politiky. Nepodporovat žádného politika stoprocentně ve všem, protože něco takového v Gruzii vede k politice, která posléze vyvolává odpor. A orientovat se na ty politiky, kteří mají snahu hledat společenský konsensus.
Současná vláda strany Gruzínský sen
Již od roku 2012 vládne v Gruzii strana Gruzínský sen, kterou založil nejbohatší gruzínský podnikatel B. Ivanišvili (jakási obdoba A. Babiše). Ta je někdy označována za proruskou. Ale takové vidění je chybné. Strana Gruzínský sen byla původně silně protiruská. Jen odmítala až přílišný radikalismus M. Saakašviliho.
Je také třeba vzít v potaz situaci, za které se strana Gruzínský sen dostala k moci. Gruzie byla tehdy po krátké, ale neobyčejně intenzivní válce s Ruskem, která proběhla v roce 2008. Vzhledem k rétorice M. Saakašviliho navíc hrozilo, že Rusko napadne území samotné Gruzie (válka v roce 2008 se odehrávala jen na území separatistické Jižní Osetie). Za tohoto stavu věcí chtěla strana Gruzínský sen pouze uklidnit situaci, a především normalizovat vztahy s Ruskem, aby zabránila válce, která by mohla mít pro Gruzii fatální důsledky.
Je faktem, že současná vláda strany Gruzínský sen je pro spolupráci s Ruskem. To ale neznamená, že se gruzínská vláda chce na Rusko plně orientovat. Je příznačné, že strana Gruzínský sen, potažmo současná gruzínská vláda odmítá politiku V. Putina vůči Ukrajině. Ve straně Gruzínský sen je nadto silné křídlo, které se hlásí k původní politice této strany, a které je silně protiruské.
Problematickým bodem vlády strany Gruzínský sen se staly volby v roce 2019, u kterých se objevily pochybnosti o jejich regulérnosti, a především volby v roce 2024, které byly vysloveně zmanipulované. Od té doby opozice pravidelně proti této vládě demonstruje. Vláda strany Gruzínský sen zatím dokázala vždy tyto protesty zpacifikovat, a díky tomu přežívá. Tyto demonstrace ale mají z hlediska evropského obrovský význam. Ukazují nám, že v gruzínské společnosti je značné množství lidí, kteří jsou prozápadně orientováni, a přejí si vstup do EU. A když k tomu připočteme proevropské, resp. protiruské křídlo strany Gruzínský sen, pak vidíme, že možný vstup do EU má v gruzínské společnosti značnou podporu.
Komplikace možného vstupu Gruzie do EU a NATO
Případný vstup Gruzie do EU a NATO má ovšem i celou řadu sporných bodů
Z hlediska EU je komplikací to, že Gruzie má zatím jen slabou ekonomiku. Na druhou stranu např. Moldávie, která rovněž patří k vážným adeptům na členství v EU, má ekonomiku ještě slabší. Zkušenosti z dosavadního rozšiřování EU navíc ukazují, že i takovéto slabší ekonomiky lze do EU vhodně absorbovat, a že členství takovýchto zemí může být přínosné nejen pro tyto země, ale následně i pro vyspělé země EU (získávají tak nový trh, nové investiční příležitosti), a stejně tak i pro EU jako takovou.
Gruzie je nadto zemí se značným ekonomickým potenciálem. Gruzie má vzhledem ke své poloze vhodné podmínky pro zemědělství. V Gruzii jsou navíc bohatá naleziště různých kovů, která v současnosti nejsou dostatečně využívána. Ekonomický faktor tak ve skutečnosti hovoří spíše ve prospěch Gruzie.
Z hlediska NATO, ze hlediska bezpečnostního je tou největší komplikací to, že se na jejím území nacházejí dvě separatistické provincie – Abcházie a Jižní Osetie. Obě tyto provincie již vyhlásily svou samostatnost, a i když je téměř nikdo neuznal, mají silnou podporu Ruska. Za této situace ( kdy Rusko v obou těchto zemích má své vojenské základny) je prakticky nemožné, aby si Gruzie tyto dvě separatistické republiky získala zpět. V potaz je třeba vzít i to, že zejména Abcházii se již podařilo vybudovat funkční stát, a dokonce zde bylo dosaženo určité ekonomické prosperity. Možnost znovupřipojení ke Gruzii navíc nemá v abchazské společnosti žádnou podporu. A totéž platí i v případě Jižní Osetie, kde svou roli hraje i existence Severní Osetie coby integrální součásti Ruska.
Za tohoto stavu věcí by ale mohla právě EU přispět k vyřešení této problematiky tím, že by vhodným způsobem přiměla Gruzii k uznání nezávislosti obou separatistických republik. Samozřejmě, něco takového by jistě vyvolalo i negativní reakce na gruzínské politické scéně, ale i mezi širší gruzínskou společností. Přesto by to bylo asi jediné řešení situace, která je zamrzlá už několik desetiletí. A mírová Gruzie by se již mohla stát členem jak EU, tak i NATO.
Možné vstoupení Gruzie do EU a zejména do NATO by jistě vyvolalo reakci Ruska, které si k tomuto regionu stále činí nároky. Nicméně dnešní Rusko je vnitřně oslabené, a navíc je plně zaměstnané válkou na Ukrajině. Patrně by tedy nemělo možnost nějak silově zakročit vůči Gruzii.
Ovšem tím nejzásadnějším prvkem, který hovoří pro vstup Gruzie do EU (a případně i do NATO), je právě to, že si to přejí sami Gruzínci, kdy vstup do EU má zejména mezi mladšími lidmi značnou podporu. Stejně tak je pro vstup do EU i nemalá část gruzínské politické reprezentace. Přeje si to současná demokratická opozice, kterou by bylo chybné nějak podceňovat. Pro vstup do EU jsou i některé menší strany, jako jsou např. Svobodní demokraté, strana odtrhnuvší se od koalice Gruzínský sen. A především jsou vstup do EU nakloněni i někteří představitelé současné vlády, resp. strany Gruzínský sen (kde ovšem rozhodující slovo má B. Ivanišvili, který sám je politicky nevyzpytatelný). Zájem na vstupu do EU mají i významné podnikatelské kruhy v zemi.
I proto by měla EU této situace využít, a pokusit se přístupová jednání opět obnovit. Připojením Gruzie by totiž EU posílila své východní křídlo, což za dnešní bezpečnostní situace má svou hodnotu.
Případný vstup Gruzie do EU je navíc zcela jiný než na první pohled obdobná možnost připojení Ázerbájdžánu a Arménie. Je faktem, že tyto státy leží ve stejné geografické oblasti jako Gruzie, a především Ázerbajdžán coby významný dodavatel ropy a zemního plynu má s EU bohaté vztahy. A stejně tak i Arménie má k Evropě kulturně blízko, a navíc se v poslední době odklání od Ruska. Jenže mezi Arménií a Ázerbájdžánem jsou tradičně složité vztahy, které opakovaně přerostly v otevřenou válku. Pokud by EU přijala tyto státy nebo třeba jenom jeden, zákonitě by se stala předmětem těchto vztahů a musela by se jimi zabývat, přičemž tento problém je fakticky neřešitelný. Oproti tomu Gruzie žádný takovýto problém nemá, kdy nevznáší žádné nároky vůči nějakému ze svých sousedů (a žádný stát nevznáší územní nároky vůči Gruzii), a potýká se jen s výše zmíněným vnitřním konfliktem v podobě odštěpeneckých oblastí Abcházie a Jižní Osetie, které již dávno fungují jako samostatné státy. Tento problém by se přitom dal vyřešit vhodnou mediací.
A co Česká republika?
Otázkou je, zda by se v tomto procesu možného připojení Gruzie do EU (a případně i do NATO) měla nějak angažovat i Česká republika. Vše přitom naznačuje, že ano.
Česká republika má totiž s Gruzií tradičně dobré vztahy. Ty přitom sahají až do doby středověkých království, jde tedy o tradici starou celá staletí. Také bývalé Československo má v Gruzii dobrý zvuk, a to zejména mezi starší generací, kdy v rámci tehdejší výměny států RVHP proudily do Gruzie různé výrobky československé provenience.
V moderní, postkomunistické historii se vzájemné vztahy mezi Českou republikou a Gruzií hodně rozvinuly, a to i díky podobnému překonání totalitní minulosti (mezi gruzínskými intelektuály tak např. jméno V. Havla má dobrý zvuk). Snad největšího rozkvětu dosáhly česko-gruzínské vztahy v době vlády M. Topolánka a tehdejšího ministra zahraničí K. Schwarzenberga, která značně podporovala tehdejší reformní vládu v Gruzii.
V poslední době tyto vztahy poněkud oslabily, a to i kvůli přístupu českých vlád, které otázku vztahů s Gruzií opomíjejí. To se přitom zejména po vypuknutí války na Ukrajině ukazuje jako chybné. Vždyť Gruzie čelí stejnému protivníkovi jako Evropa.
Česká republika by přitom mohla Gruzii mnohé dát, třeba i svou zkušenost z poklidného rozdělení někdejšího Československa. To by mohla být pro Gruzii zvlášť cenné při zjevně nutném vyřešení otázky Abcházie a Jižní Osetie. A na druhou stranu by Česká republika mohla v Gruzii hodně získat, přinejmenším nový trh pro český průmysl a celou řadu investičních příležitostí.
Touto aktivitou by navíc Česká republika podpořila své dobré jméno v rámci EU, a posílila by tak svou pozici. I proto by stálo za to přijít s nějakou diplomatickou iniciativou, jejímž cílem by bylo zapojení Gruzie do evropské rodiny států v podobě členství v EU a NATO.
