Článek
Strany připravované vládní koalice se ve svých prohlášeních přihlásily mj. i k vyššímu důrazu na opravy historických památek. A byť si o této vznikající vládě můžeme myslet své, tato zpráva je pozitivnější, než se může na první pohled zdát.
Správa historických památek, tohoto skutečného kulturního dědictví českého národa, je totiž v České republice dlouhodobě opomíjena. Není to přitom jen otázka posledních 36 let polistopadového vývoje. Na osudu mnoha českých památek se nejvíce podepsal komunistický režim, když většinu těchto budov – zámků, hradů, ale i kostelů či klášterů - vzal jejich původním majitelům, aniž by pro ně měl patřičné uplatnění. V mnoha zámcích tak sídlila armáda či různé ústavy, přičemž ony zámky byly pro využití těmito institucemi nevyhovující. Co je však nejhorší, údržba těchto památek byla jejich novými majiteli zanedbávána, takže tyto zámky a hrady rychle chátraly. Jen málokteré z nich se dočkaly konce komunistického režimu v dobrém stavu.
Bohužel, ani návrat demokracie pro mnohé z těchto památek neznamenal jejich záchranu. Své vykonaly i dlouhá léta se vlekoucí restituce, kdy se státní úředníci leckdy až nesmyslně bránily vydat původním majitelům jejich majetek, jinde zas návratu majetku bránily spory mezi jednotlivými restituenty. Pro ty památky, které zůstaly ve vlastnictví státu, pak byla fatální komplikací tehdejší složitá ekonomická situace České republiky, a především ekonomické upozaďování ministerstva kultury, do jehož gesce správa kulturního dědictví patří. Výdaje na kulturu se dlouhodobě pohybovaly hluboce pod 1% HDP, obvyklým
u vyspělých evropských zemí, a na opravu památek tak zbývalo jen velice málo
Historické a kulturní památky – důležitější, než si obvykle myslíme
Právě historické památky přitom tvoří možná to největší bohatství naší země. Často si to ani neuvědomujeme, ale Česká republika patří k zemím s nejvyšší hustotou kulturně-historických památek. Jsme tak srovnatelní s evropskými kulturními velmocemi, jako je Francie, Velká Británie či Německo. Takřka v každé obci najdeme nějaký ten zámek, hrad či tvrz. Tyto památky tak jsou nedílnou součástí naší národní tradice, naší kulturní identity.
Bohužel se ale dá konstatovat, že o toto naše národní bohatství se neumíme dostatečně starat. Velká část českých historických památek je zanedbána, mnohé zámky či tvrze jsou už natolik zdevastovány, že se už ani nedají opravit. Na druhou stranu je zde ale řada památek, které nepotřebují zas tak mnoho, a které přitom mají obrovský rozvojový potenciál.
Důležité přitom je, že existence takové památky má značný význam pro celý daný region. Pokud někde je nějaký hrad či zámek, pak daná obec žije úplně jinak. Takový památka samozřejmě přináší vyšší turistický ruch, což má pozitivní vliv na místní zaměstnanost. Obvykle je také impulsem pro místní podnikání – v takovém městě obvykle vznikne nějaký obchod s upomínkovými předměty, penzion či cukrárna. Pozitivním přínosem pro danou obec je i to, že existence takové památky přináší bohatší kulturní život, a dává tak lidem vyšší kvalitu života.
Problémem tak je právě to, že mnohé z těchto památek jsou ve špatném technickém stavu.
A za památkou, která je ve špatném technickém stavu, se turisté pochopitelně příliš nehrnou.
Situaci některých památek, především zámků, zachraňují různé soukromé osoby, případně i firmy. Některé zámky se tak podařilo zachránit (např. zámek Filipov či Konojedy, které takřka vstaly z mrtvých), a leckde se dokonce podařilo najít pro tyto zámky nové využití. Jenže takových šťastných případů je jen málo, a představují tak pouze zlomek z celkového množství historických památek.
Na dalších místech, především na různých gotických hradech a tvrzích, se zase objevují skupinky dobrovolníků, kteří se ve svém volném čase, bez nároku na honorář snaží tyto památky aspoň částečně opravovat. Možnosti těchto místních spolků jsou ale pochopitelně omezené. Přesto v mnoha případech tito lidé dokázali dosáhnout značných úspěchů. Je přitom zřejmé, čeho všeho by mohli dosáhnout, pokud by se jim dostalo adekvátní, především ekonomické podpory.
Právě zde se nabízí prostor pro stát, pro státní rozpočet, byť jsou to samozřejmě prostředky nás všech.
I v současné době se stát snaží prostřednictvím ministerstva kultury některé z památek opravovat. Z nemalé části se na tom podílejí i různé dotační fondy EU. Nicméně v celkovém finančním objemu jde o prostředky naprosto nedostatečné.
Ministerstvo kultury navíc již po dlouhá léta provozuje ne zcela šťastnou praxi, kdy se pozornost soustřeďuje jen na některé památky, především ty s největším potenciálem, a ty ostatní spíše opomíjí. Na první pohled je tento přístup logický – pokud by se dané finance rozprostřely po všech památkách, pak by se na každou dostalo jen málo, zatímco takto je efekt vždy mnohem viditelnější. Jenže tímto se odsuzují ke zkáze mnohé památky, které jsou sice možná turisticky méně atraktivní, ale mají jedinečnou hodnotu z hlediska architektonického či historického. Neblahým důsledkem tohoto přístupu je i to, že následně se turistický ruch koncentruje jen na omezený okruh památek (Karlštejn, Hluboká), ve kterých je pak doslova „přeturistováno“, zatímco třebas jen několik kilometrů vedle je další památka, která je ale méně známá, ve špatném stavu a tedy i málo navštěvovaná. A samozřejmě dochází i k tomu, že pokud se takovýto objekt opomíjí a nejsou do něj investovány aspoň základní prostředky, pak se technický stav takové památky rychle zhoršuje.
I proto by stálo za to tento přístup změnit, a navíc jej podpořit určitou dotací ze státního rozpočtu.
Zkusme si pro ilustraci představit, že by každý kraj České republiky dostal na opravu památek – zámků, hradů, tvrzí, případně i sakrálních budov - ročně 1 miliardu korun. Jelikož má Česká republika 14 krajů, jednalo by se o 14 miliard ze státního rozpočtu.
Je faktem, že oněch 14 miliard představuje velkou částku. Ovšem z hlediska státního rozpočtu, který se pohybuje v řádech bilionů, je to jen malá částka. Zkusme si to srovnat třebas s náklady na připravovanou výstavbu vysokorychlostních tratí, jejichž přínos je přitom polemický.
Je také faktem, že státní rozpočet je v současné době v deficitu, a tyto miliardy tak postrádá.
Jenže státní rozpočet je v deficitu již celá desetiletí, a jak se zdá, ani to příliš nevadí.
I vzhledem k výši současného deficitu státního rozpočtu (téměř 300 miliard) se oněch 14 miliard jeví jako poměrně malé, přijatelné číslo. A co je nejdůležitější – ono by se to státu vyplatilo.
Za pouhou jednu miliardu, která by byla určena pro každý kraj, se toho vzhledem k dnešním cenovým relacím až tolik neopraví. Leckterý zámek by totiž potřeboval i stovky milionů. Ale ono to přeci není tak, že by všechny tyto peníze musely být do takové památky investovány najednou, během jediného roku. Je tomu naopak, taková oprava by naopak trvala i řadu let. To by znamenalo, že výdaje na opravu takové památky by bylo možno rozprostřít do většího počtu státních rozpočtů. A stejně tak by to znamenalo, že by současně mohlo být opravováno větší množství památek.
Dané prostředky by se přitom státu postupně vrátily, a to v podobě vyššího turistického ruchu, ekonomického růstu daných oblastí. To znamená také nárůstu různých malých firem a vyšší zaměstnanosti, a tedy i vyšších daní a odvodů do státnímu rozpočtu. Zejména z dlouhodobého hlediska by se proto zvýšené investice do správy kulturního dědictví bohatě vyplatily.
Stojí za to také se podívat na to, kde se nacházejí ty nejohroženější památky, které přitom stále ještě mají značný potenciál. Jsou to právě ty regiony, o kterých se nejčastěji mluví, po dlouhá desetiletí zanedbávané pohraniční kraje – Karlovarský, Ústecký, částečně i Severní Morava. Dlouhá léta české vlády hovoří o tom, že by tyto regiony měly být více rozvíjeny, že by do nich mělo směřovat větší množství státních investic. Právě oprava kulturně-historických památek se přitom jeví jako přímo ideální cíl pro tyto investice, neboť takto by se zabilo hned několik much jednou ranou.
Nejde ale jen o tyto problematické regiony. Ostatně, celá řada památek, které jsou v špatném technickém stavu, se nachází i ve Středočeském kraji, a dokonce i v samotné Praze. I proto by bylo vhodné, aby investice ze státního rozpočtu byly po jednotlivých krajích rozprostřeny co nejrovnoměrněji.
Samozřejmě celý proces opravy kulturních památek by musel být také náležitě zorganizován. Nejde jen o to nalít peníze do rozpočtu ministerstva kultury. Na výběru památek, které by měly být opravovány, by se vedle ministerstva kultury a Národního památkového úřadu měly podílet také kraje. Ostatně, i jednotlivé kraje se snaží své historické památky opravovat. Leckde by tak patrně stačila jen poměrně malá částka ze státního rozpočtu, a dosáhlo by se značné synergie. Zřejmě nejlepší cestou by bylo investovat tam, kde již existuje nějaká místní občanská iniciativa.
Takovéto vyšší investice do historických a kulturních památek by se na první pohled mohlo zdát jako určité zapouzdření v minulosti – v době, kdy se svět překotně technicky rozvíjí, a kdy i Česká republika potřebuje modernizovat. Ale tak tomu není; pokud se podíváme na výše zmíněnou, spíše ilustrativní částku 14 miliard, pak je zřejmé, že by představovala jen velmi malou část nejen státního rozpočtu, ale také státních investic. A pak, tato investice do historických památek je vlastně jedinečnou investicí do budoucnosti, protože by postupně přinášela vyšší ekonomický růst.
Důležité je, že oprava kulturních památek představuje nekontroverzní politické téma, na kterém by se mohly shodnout všechny politické strany – jak vládní, tak i opoziční. O to víc by tento proces mohl být hladší.
I proto by stálo za to se do této opravy památek pustit, a to co nejdříve. A to i s vědomím, že půjde o běh na dlouhou trať, neboť takováto postupná rekonstrukce památek by trvala i celá desetiletí. Čím víc budeme tuto renovaci památek odkládat, tím bude jejich situace horší.
