Článek
Přesto si myslím, že je dobré to sledovat, aby člověk věděl, co se v té naší zemi děje.
Občas se také snažím diskutovat s různými lidmi o politice, anebo zaslechnu na ulici nebo v obchodě, jak se lidé o politice baví. Je sice faktem, že lidé o politice mluví čím dál méně, ale snad právě proto je to pro mě tak cenné, protože díky tomu se leccos dozvím o tom, jak Češi a Češky smýšlejí.
Nedávno jsem tak spíše náhodou zaslechl jednu paní od nás z ulice, již poněkud starší a na první pohled distingovanou dánu, jak se baví s jakousi další ženou. Hovořily o televizní předvolební debatě, která proběhla předchozího večera. Zbystřil jsem, protože i já jsem tu debatu sledoval. Bylo to chvílemi až nechutné, protože diskutující se tam pořádně pohádali, až je moderátorka musela uklidnit. Hlavně jistý politik, kterého nebudu jmenovat, tam přímo exceloval, protože neustále křičel a skákal ostatním do řeči. A dalšího účastníka, jednoho ministra, tam vysloveně urazil, když ho označil vulgárním slovem. No, hodně se mi to zhnusilo a měl jsem díky tomu ošklivé myšlenky o politické kultuře v naší zemi.
I proto mě zajímalo, jak to vnímají ostatní lidé, třeba tyto dvě dámy. A s jistým údivem jsem zjistil, že ona má známá fandila právě tomu vulgárnímu politikovi. Jednak proto, že reprezentoval stranu, kterou volila. Ale i proto, že jí přístup tohoto politika zjevně imponoval. Obě dámy se tomu výstupu smály. A ta má známá to ohodnotil slovy: „Ten mu to ale nandal!“
Trochu mě to zarazilo. Překvapilo mě, že tato dáma, která se prezentuje jako sečtělá a vzdělaná, obdivuje takovou vulgární politiku. A ještě víc mě zarazil výraz ve tváři, který přitom měla. Ta její škodolibost; zjevná radost nad tím, že někdo někoho veřejně urazil, že někdo někomu vynadal. Přiznám se, hodně tím u mě klesla.
Připomnělo mi to zážitek z jednoho knihkupectví. Já jsem si tam jako obvykle prohlížel knížky. A přišel tam takový již postarší pár. Pán, který měl hůl a chodil poněkud hůře, ale přesto působil velice vitálně. A za ním jeho paní, která ho poslušně následovala. Nevypadali jako lidé, kteří pravidelně čtou, ale na to jsem příliš nedbal, protože jsem dobře věděl, že první dojem může v tomto směru hodně mást.
Horší ale bylo to, jak se ti dva, a hlavně ten pán chovali. Pán se neustále točil mezi pulty, a protože měl na zádech objemný batoh, hrozilo, že srazí některou z vystavených knih. Nejspíš i proto k němu vystartoval prodavač, který chtěl zabránit možné katastrofě. Byl to příjemný, vousatý mladík, který mi opakovaně pomohl a který měl dobrý literární přehled.
A já jsem zvědavě sledoval, co bude dál.
Prodavač se muže zeptal, co by si přál. Ten mu odpověděl skoro hrubě: „No, nějakou knížku.“ Pobavilo mě to, protože něco takového bych v knihkupectví snad ani nečekal.
Pán se tam neustále divně točil, jako kdyby si hledal co nejlepší místo. A nakonec se k mému a hlavně prodavačovu zděšení klidně usadil na jednom z nižších pultů, kde byla vystavená cédéčka.
Prodavač okamžitě reagoval. Trochu zvýšeným hlasem, ale přesto slušně pána upozornil, že tam si nemůže sedat, že ta cédéčka jsou křehká a mohl by je poškodit. Ale pán se po něm jen ohnal. „Hele mladej, jsem unavenej, potřebuji si sednout.“
Prodavač se ale nedal. Znovu muže upozornil, že na zboží se přeci nemůže sedat. Ale muž začal křičet cosi o tom, že si přišel něco koupit, utratit peníze a že náš zákazník, náš pán.
No, hrozila pěkná hádka. Ale nakonec to prodavač díky svému diplomatickému talentu dokázal zvládnout. Onen pán i s manželkou odešli, aniž by si něco koupili.
Koupil jsem si vybranou knížku, a v trochu divné náladě jsem opustil knihkupectví. Jenže hned před knihkupectvím jsem znovu narazil na ten postarší pár. Pán si tam rovnal svůj batoh. A přitom se s vítězoslavným výrazem obrátil na manželku. „No, to jsem mu to ale nandal!“
Jeho manželka, která mi přitom původně připadala oproti němu slušnější, se tomu jen spokojeně zasmála. A oba energicky vyšli dál; zřejmě někam, kde by mohli opět někoho naštvat.
Právě na tuto příhodu jsem si vzpomněl, když jsem poslouchal ty dvě dámy. Uvědomil jsem si, že to je poměrně rozšířený jev v naší společnosti. Ostatně, s něčím obdobným jsem se setkal i jinde.
Právě tato potřeba „někomu to nandat“ se ale stává zásadním problémem naší společnosti. Čím dál víc je totiž patrné, jak se postupně vytrácí schopnost diskutovat, a to tak, abychom společně došli k určitému cíli. Místo toho se snažíme nad tím druhým zvítězit, přesvědčit jej o své pravdě, utlouct ho svými argumenty. A to jen pro jakýsi pofiderní pocit vítězství. Ještě horší je, že se častokrát snažíme to tomu druhému nandat. Jde-li pak o nějakou veřejnou debatu, pak je tomu i proto, abychom zaujali publikum. Z politické debaty se tak místo prostředku stává cíl; prostor určený jen k tomu, abychom zaujali nebo pobavili. Což je tak trochu málo.
Tento nepěkný společenský jev má navíc dalekosáhlé následky. Kvůli tomuto přetahování
a potřebě to druhému nandat ve veřejných diskusích už totiž nezbývá čas a prostor pro hledání řešení různých problémů. Těch má přitom Česká republika víc než dost.
Chceme-li se proto nějak posunout, chceme-li zlepšit stav České republiky, pak bychom se především měli zbavit této snahy „někomu to nandat.“ Nandáváme to totiž především sobě samým.
