Článek
V předchozím článku jsem napsal, že s nástupem umělé inteligence půjdou první novináři. Byla to samozřejmě provokace.
Nejde především o to, že AI umí během několika sekund napsat článek. Často jej napíše „správně“, uhlazeně a bez jediné původní myšlenky, čímž splní důležitý požadavek mediálního provozu. Skutečná změna přijde odjinud: AI odstraní monopol profesionálních redakcí na vyhledávání, třídění a vyhodnocování informací.
A právě tady přichází na scénu Thomas Paukner na steroidech.
Nejde o člověka, ale o nový druh činnosti
Tento článek není vychvalováním Thomase Pauknera ani hlasováním o tom, zda má pravdu. Pro tuto úvahu dokonce není důležité, kdo se za tímto jménem skrývá. Zajímavější je, co tento fenomén představuje.
Jeden člověk mimo zavedenou redakci dokáže vyhledávat dokumenty, spojovat drobečky informací, upozorňovat na nesrovnalosti a přinášet témata, kterých si velká média nevšimla nebo nechtěla všimnout. Někdy možná proto, že nemohla. Jindy proto, že nesměla. A občas proto, že všichni redaktoři právě z lenosti usilovně opisovali stejnou tiskovou zprávu.
Paukner je v tomto smyslu prototyp. Ukazuje, že k vyvolání veřejné debaty už není nutná budova, šéfredaktor, několik oddělení, drahé studio ani každoroční žádost o zvýšení koncesionářského poplatku. Stačí člověk, počítač, přístup k informacím a schopnost položit správnou otázku.
Umělá inteligence tuto kombinaci násobí.
(Odbočka:
Když potká sob soba,
mají radost oba.
Když se sejdou tři sobi,
tak se radost násobí.
Tomáš Roreček, reklama na vodku Finlandia)
Paukner najde jednu podezřelou zakázku. AI může souběžně projít deset tisíc smluv. Paukner porovná několik veřejných výroků. AI může sledovat všechny výroky politika za posledních deset let a upozornit, kdy se změnil názor, argument nebo pouze cílové publikum. Paukner sestaví vlastní rekonstrukci kauzy. AI dokáže zároveň vytvořit její nejsilnější možnou obhajobu, obě verze proti sobě postavit a ukázat, co skutečně obstálo.
Politici mají rádi heslo „Padni komu padni“, zpravidla v dobré víře, že padat bude pouze politická konkurence. Toto heslo má však pozoruhodnou vlastnost: s překvapivou účinností zasahuje právě skupiny kolem politika, který je použil. Hybridní AI by je konečně mohla vzít doslova — bez ohledu na stranickou knížku, správný světonázor i telefonát shora.
To už není novinář s rychlejším psacím strojem. To je malá soukromá redakce, analytické oddělení, rešeršér, oponent a archivář v jednom.
Novináře tedy AI neohrozí tím, že bude psát za ně, ale tím, že umožní každému čtenáři zkontrolovat, co napsali — a hlavně co nenapsali.
A že bychom to hned vyzkoušeli?
