Článek
Tuhle kapitolu jsem chtěl původně napsat s odstupem pár dní. Říkal jsme si, že si nechám uležet myšlenky, dám tomu nějakou osnovu a pak to sepíšu. Nakonec jsme se rozhodl udělat to hned. Protože, i když bude tento text působit možná zmateně nebo neučesaně, je pro mě důležité zachytit nejen pro vás, ale i pro sebe právě ty emoce, které cítím přesně teď. A ty jsou velice intenzivní.
Byla páteční noc, ve Španělsku tradičně velice teplá v tomto období. Najednou jsem zase cítil ten těžký vlhký vzduch, který vdechnete poprvé, když vystoupíte z letadla ve Štředomoří a víte, že jste v bezprostřední blízkosti moře, někde v subtropickém pásu. Někdo ho nesnáší a má ho spojený s pocením a horkem, já ho ale miluju. Za ty měsíce ve Španělsku už jsem si na něj zvykl tak, že ho už nevnímám. Tuhle noc to ale bylo jinak, Stál jsem na parkovišti u letiště, pootevřené dveře od auta a poslouchal jsem poslední minuty podcastu Kecy a politika, kterým si tak nějak, svým bizarním způsobem připomínám život v Česku. Když se Bohouš s Petrosem a Karolínou rozloučí se svými posluchači a zní závěrečný jingle, rozdrnčí se telefon? „Stojíme před letištěm“, ozve se ze sluchátka. Srdce mi poskočí radostí, zabouchnu dveře a do pěti minut už se objímám s holčičkama a mamkou, který mi je přivezla. Před námi jsou dva týdny společného času. První týden s náma bude mamka, druhý týden budeme jen my tři.
Nerad bych tady popisoval do detailu, co jsme dělali, ale pár věcí bych pro představu rád zmínil. Holky vždycky milovaly stavění nábytku. Už jako malé tříleté holčičky mi třídily šroubky a podávaly nářadí. Zvláštní, lego je nikdy nějak moc nebralo, ale tohle zbožňovaly. Já jsem na druhou stranu v sobě vždycky dokázal najít dostatek trpělivosti, energie a času, abych to s nim dělal a dodal jim pocit důležitosti ve smyslu „Kdyby, holky, jste mi s tím nepomohly, určitě bych to sám nezvládl“. A přesně tenhle pocit děti milují. To, že to trvalo dvojnásobek času a skříň byla sem tam poškrábaná od ne zrovna adekvátním způsobem použitého šroubováku, bylo celkem jedno. Ony byly šťastné. Věděl jsem tedy, že terasa, kterou jsem už 2 týdny udržoval ve stavu systematického zabordelení právě proto, aby mi s ní holky mohly pomoc, bude přesně ten ideální první projekt, do kterého se společn pustíme. Chtěl jsem, aby pobyt u mě braly jako běžný život u tatínka. Ano, jsme u moře, máme pod barákem 3 bazény atd. Ale jinak je to pro ně normální domov, kde se vaří, vysává, uklízí, myje nádobí, pracuje a učí. Společnýma silama s mamkou jsme tedy během prvního dne dali terasu do perfektního stavu a udělali z ní jednoznačně nejatraktivnější místo v bytě.
Další dny jsme trávili tím, že jsme skládali různý nábytek, společně s holčičkama vybírali a objednávali nejrůznější doplňky, zkrátka, dělali jsme z cizího apartmánu ve Španělsku náš domov. Ano, je to náš domov. Není to tatínkův domov, kam holčičky jezdí na návštěvu. Celé dva týdny jsem je trpělivě opravoval, aby říkaly „u nás doma“, „náš bazén“ atd. Je pro mě velice důležité, aby to tak vnímaly i přes to, že tam možná nebudou trávit tolik času jako u maminky.
Holky jsou už velké, takže jim nebyla cizí ani pomoc s údržbou bytu. Kromě toho, že obě milují vytírání (pro mě naprosto nepochopitelné) a o mop se prakticky perou, naučily se utírat nádobí, prát, zametat a další drobnou pomoc. Jsou už přece jen ve věku, kdy by měly pochopit, že proto, aby měly ve skříni čisté prádlo musí někdo něco udělat a že by se i ony měly podílet na celém tom textilním cyklu. Tady nejen, že nebyl problém, ale dokonce velice rychle, zejména, když jsme byly druhý týden sami, vžily do role hospodyně a dokonce mě občas i napomenuly s tím, že „Tatínku, tady bychom to měli přece zamést/vytřít“ (ano, opravu mi ve většině případů říkají „tatínku“. To se nikdy neoposlouchá).
Také jsme byli v kontaktu s rodinkou, která jako jedna z mála ve Španělsku zůstala i přes léto. Verča, Michal a kluci Matúš se Šimonem s námi strávili pár dní, vzali nás do útulku, kde si holčičky mohly půjčit a vyvenčit pejska (Viktorka dostala zajímavou lekci, že pejsem není jen o hraní, ale i o sbírání hovínek, což ji celkem překvapilo). Strávili jsme spolu také dva večery na tapas a v parku, kde holky jezdí na koloběžkách na pumptracku. Také jsme navštívili zoo park spojený s akvaparkem, kde holky celý den řádily na klouzačkách všech typů.
Nakonec se ale chci dostat k těm pocitům. Dneska ráno, přibližně před hodinou a půl jsem je objímal, říkal jim, jak strašně moc je miluju a jak jsem si ty dva týdny s nimi užil. Byl jsem na sebe hrdý za to, jak jsme to zvládl. Že se mi povedlo vybalancovat offline zábavu, dodat jim pocit důležitosti, věnovat se jim, dívat se jim do očí, smát se na ně, mazlit se s nima a tak nějak se na ně napojit, ale také mohly strávit čas s kamarádkama na onlinu, a na telefonu, protože bez toho to v dnešní dob nejde. Posledni přimáčknutí holek k sobě mě bolelo. V jejich tvářích jsem viděl, že se jim nechce mě opouštět, že by byly rády, kdyby nemusely. Nestěžovaly si, nikdy se mě nezeptaly proč nemůžeme být já a maminka spolu, jestli se nemůžeme vídat jinak, častěji. Ony to prost berou tak, jak to je. Jako děti. Nepřemýšlí nad alternativním řešením. Prostě konzumují to, co se jim podstrčí. A právě v tomto je to celé strašně citlivé. Musím, ne, všichni musíme vždycky hlídat to, co jim podstrkujeme a dávat si pozor, abychom jim vždy dali to, co je podle našeho nejlepšího svědomí to nejlepší pro ně.
To mě opět vrací k tomu, že jsem se několikrát za tyto dva týdny ujistil, že Španělsko prostě je správná volba. Kromě toho, že to tam milují a je jim tam opravu hezky, mají tam teď krásný byt (nebo alespoň jednou to bude krásný byt), vlastní pokojíček, krásné a zdravé prostředí, kamarády a laskavé lidi kolem sebe, kteří je milují a vždy je rádi uvidí. Také je to pro ně další místo, alternativa pro život. Místo, kde jednou mohou žít, pokud se tak rozhodnou, kde mohou studovat, trávit neomezeně času. Nemluvě o tom, že cestování letadlem je pro ně už denní chleba, berou to jako standard, jako cestu mhd.
Nakonec jsem zabouchl dveře, zhluboka se nadechl, zamáčkl v sobě tu slzu, která se snažila ze všech sil dostat skrz slzné kanálky ven (a že to teda byl souboj) a odešel jsem. Co teď dál? Mé dva týdny full time rodičovství skončily. Teď budu tatínek, který si s holčičkama volá každý večer a čte jim Letopisy Narnie před spaním a dvakrát v týdnu si s nima zahraje online hry. Ve zbytku času ale budu normální chlap, který stále ještě hledá své místo v životě. Svou novou identitu. Své nové já.
Tak, Dejve, jdeme na to.
