Článek
Je 21. července 2026, přibližně 10:50 a právě jsem zabouchl dveře. Ozvalo se to typické zaklapnutí, kdy ve vás hrkne, jestli máte všechno, co budete potřebovat, protože klíče, abyste se případně pro něco vrátili, u sebe nemáte. Pokračuju ze schodů, stále si přemítám, jestli jsem si něco nezapomněl. Ale nezapomněl, vždyť jsem ten byt procházel 3×. Při průchodu vstupními dveřmi do domu si ještě kontroluju alespoň základní věci. Peněženka, pas, telefon. Všechno mám.
Popojdu pár metrů a stojím u Malše v Rožnově v Českých Budějovicích. Čeká mě asi padesátiminutový pochod podél řeky na nádraží. A právě v tenhle moment začíná má nová cesta. Není to jen přesun do mého nového domova, ale také mé první kroky v novém životě. Ten, který jsem měl dosud, který jsem roky budoval a ve kterém jsem se cítil bezpečně, je teď pryč. Dnes, v tuhle chvíli začínám psát novou kapitolu svého života. Na chvíli se zastavím a pořídím první selfie mého nového já. David 2.0. Ta fotka perfektně odráží stav mé duše. Neupravené vlasy, rozcuchané vousy, unavený výraz. Ale zároveň vzpřímený a odhodlaný postoj a lehký úsměv, vyjadřující naději, očekávání a také, i když je v tuhle chvíli trochu utlumené, i nadšení. Nadechnu se, narovnám se, trochu v sobě potlačím částečně lítost, částečně strach, a vykročím pravou nohou.
Jako by toho nebylo málo, YouTube mi do sluchátek pouští jednu emotivní písničku za druhou. A jak všichni víme, hudba je nositelkou emocí. Přemýšlím, jestli to přepnout, ale pak si říkám, že to k tomu prostě patří. Mým tělem probíhá obrovský mix emocí. Jako chlap, který byl vždy pevný ve svých rozhodnutích, který se nezalekl ani největších výzev a vždy vše dotáhl do konce, ať to stálo cokoliv, jsem teď pochyboval úplně o všem. No ty vole, co když ses splet, co když jsi to tentokrát odhadl špatně. Přepočítal ses. Je to opravdu to, co sis přál? Nejsi ovlivněný nějakou stupidní iluzí, pocitem výjimečnosti? Nehrabe ti náhodou?
Pochyby se mi podaří postupně zahnat, když se mi začne do sluchátek drát Avril Lavigne a její „I´m With You“ z roku 2002. Pokud tuhle píseň znáte, asi je vám jasné, že víc emo cajdák snad ani není. Navíc, proč sakra Avril, jak mohl můj YouTube algoritmus takhle strašně selhat? Vždyť jsem jí neposlouchal týdny a když už, tak jen novější tvorbu. Řekl jsem si ale, že to nechám. Najednou mi bylo zase 14, prožíval jsem své první lásky, první odmítnutí. Jak symbolické.
Nejen tvorba kanadské zpěvačky z počátku milénia, ale také má složitá a komplikovaná hlava mě během pár minut opět uvrhly do přemítání. O Niki, mé bývalé manželce, o holčičkách, které mi přináší světlo do života. Místo, kam se nyní vydávám a kde budu žít nemělo být moje. Mělo být naše. Nás všech. Od prvního momentu jsme si vše představovali společně, od ranní kávy až po večerní posezení na terase. V každé kapitole tohohle příběhu byly 4 hlavní postavy. Teď je tam jenom jedna. Neustále přemítám, jestli to vůbec bude stále ještě dobrý příběh. Začnou se mi vybavovat drobnosti, detaily, které mi to celé ztěžují. Nakonec se ale probírám z emocionálního transu a opět se snažím vidět na tom celém to hezké.
Za pár minut stojím na nádraží a usedám do prázdného kupé. Vím, že je pro tuto chvíli vše rozhodnuto, „Alea iacta est“. V tuhle chvíli už mi nezbývá nic jiného, než držet se dlouho připravovaného plánu a doufat, že jsem vše dobře vypočítal (a promyslel). Mé rozhodnutí kráčet po této cestě nebylo jen rozumné, bylo také emocionální a svým způsobem (a nebo především) filozofické.
Jmenuju se David Kunz a odcházím žít jiný život. Ten předchozí skončil způsobem, který jsem si nevybral, ale takový už je život. Můj nový svět bude možná mnohým připadat nesmyslný, hloupý nebo nepochopitelný. Pro mě ale jiná cesta není. Přeji vám příjemné čtení mých příspěvků.
