AKCE 77: „Povaleči z kaváren do polí a továren“

V létě 1951 přišel mnoha lidem v Československu papír, který obrátil jejich život vzhůru nohama. Ministerskému úředníkovi, písařce z národního výboru, účetnímu z okresu. Stálo v něm, že jsou převedeni do výroby.

Z kanceláře k pásu, z účtárny do hutě, od psacího stroje k soustruhu. Nebyla to nabídka. Byl to rozkaz.

Tomuto nápadu se začalo říkat Akce 77, lidověji „77 000 do výroby“. V pramenech se vedle té sedmasedmdesátky mihne i přesnější 77 500, ale ujalo se to kulaté číslo. Historik Michal Pehr na to má odzbrojující vysvětlení.

Ujalo se prý hlavně proto, že „ono to i docela dobře zní“. A v té jediné větě je schovaná celá povaha akce. Cíl měl znít, ne se splnit. Měl být zapamatovatelný dřív, než si ho někdo zkusí spočítat.

Proč stát najednou potřeboval vyhnat desítky tisíc lidí od stolů k pásům? Důvody byly dva a režimu se hodily oba najednou, protože jeden bylo možné schovat za druhý.

První byl hospodářský. Po roce 1950 sílil napříč sovětským blokem tlak na zbrojní výrobu a těžký průmysl hltal lidi rychleji, než je dokázal sehnat. Československé fabriky, zavalené vojenskými zakázkami, na ně nestačily. Někde se ti dělníci vzít museli. A státní aparát, v očích plánovačů přebujelý moloch, vypadal jako dostupná zásobárna lidských zdrojů.

Druhý byl mocenský a s prvním splýval tak pohodlně, že to nemohlo být lepší. Podle historika Zdeňka Jiráska mířilo opatření proti vrstvě lidí, kterou bylo podle dobového slovníku potřeba „včlenit do dělnické třídy“ a nechat v ní rozplynout.

Úřednictvo byl pozůstatek staré střední třídy. Lidé se vzděláním, vlastním názorem a leckdy i s tichou nadějí, že poúnorové poměry nevydrží věčně.

Byl tu i třetí, nenápadnější důvod. Historik Jaroslav Cuhra upozornil na rostoucí administrativní zátěž státního aparátu, tedy na prostou věc.

Úřadů přibývalo, úředníků taky a režim sám už nevěděl, co s nimi.

Aby člověk pochopil to „proč zrovna teď“, musí se podívat, co se v roce 1951 dělo s celým plánem. Akce 77 nebyla jen náhodný „geniální“ nápad . Vyrostla z obratu, který přišel z Moskvy.

Začalo to u stolu, kde se rozhodovalo o cizích osudech. Na schůzce zástupců sovětského bloku v Moskvě mezi 8. a 11. lednem 1951 byl podepsán protokol, který jednotlivým armádám nadiktoval počty vojáků, výzbroj i úkoly pro zbrojní výrobu. Praha poslechla obratem.

Už v únoru 1951 přepsala KSČ svůj plán tak, aby nahnala síly do těžkého průmyslu a zrychlila tempo, a to na úkor lehkého i spotřebního průmyslu a mechanizace zemědělství. První pětiletka, rozběhnutá teprve v roce 1949, tak uprostřed cesty dostala nové, mnohem tvrdší zadání.

Militarizace.

Jak ohromný ten tlak byl, ukazují počty vojáků. Armáda, která měla v roce 1949 zhruba 110 tisíc mužů, jich v roce 1953 čítala kolem 230 tisíc. Více než dvojnásobek za čtyři roky. Takovou sílu bylo nutné vyzbrojit a to znamenalo přesměrovat suroviny, peníze i lidi do zbrojovek a hutí.

Právě tento překotný růst zbrojní výroby mezi lety 1949 a 1953 podle historiků vysával národní hospodářství, protože si žádal kvalitní materiál, zkušené lidi i peníze, a všechno to bral ostatním odvětvím, hlavně lehkému a spotřebnímu průmyslu. Z tohohle úhlu Akce 77 přestává být absurdním rozmarem. Je to zoufalé shánění rukou pro výrobu, kterou režim sám zavalil úkoly, jež nešly splnit. Kam ta cesta vedla, se ukázalo později. Někteří historici spojují právě přepínání zbrojní výroby s hospodářským kolapsem roku 1953.

To je ovšem konec, který v létě 1951 nikdo z aktérů tušit nemohl. Měnová reforma se teprve rýsovala kdesi za obzorem.

Akce 77 nespadla z čistého nebe. Byla to repríza hry, která už jednou propadla u premiéry.

Podle dostupných přehledů schválila vláda obdobné opatření už 14. prosince 1948, kdy mělo do výroby zamířit 65 000 zaměstnanců státní správy. Výsledek byl tehdy chabý. Pokus narazil na odpor samotných ministerstev a v podstatě vyšuměl. Úřady o své lidi nechtěly přijít a dokázaly věc utlumit, odsunout, rozmělnit. O tři roky později se táž logika zopakovala, jen ve větším měřítku a s tvrdším nátlakem.

Čísla se přitom pramen od pramene rozcházejí. Dobové i pozdější přehledy mluví o postupných stupních někde mezi šedesáti a sedmdesáti tisíci, než se ustálil cíl 77 000. V debatě historiků zaznívá, že se nejdřív počítalo se zhruba 60 tisíci lidmi a teprve potom přišla vlna se 70 tisíci. Přesné počty etap tedy zůstávají nejisté a je rozumné brát je jako řádové, ne jako pevně doložené.

Opatrnost patří i k dataci. Část zdrojů, hlavně publicistických, klade schválení akce přesně na 25. června 1951. Spolehlivější přehledy České televize ale volí obezřetnější formulaci a uvádějí jen, že do výroby přešlo přes 77 000 úředníků „v červnu 1951“. Šlo ostatně spíš o proces roztažený do týdnů a měsíců než o jediný úderný den.

Datum 25. června je užitečný orientační bod, ne nutně den, kdy někdo něco podepsal.

Tady se ideologický plán potkal s tvrdou realitou dílny. A realita vyhrála na celé čáře.

Představme si konkrétně, co znamenalo, když do národního podniku nastoupil řekněme padesátiletý úředník, který celý dosavadní život jen vedl evidenci a počítal mzdy. Stroj neznal. Normu neplnil. Materiál kazil. Historik Jirásek to shrnuje suše. Výkon takových lidí musel zaostávat za zaučenými dělníky a sami se nemálo podíleli na tom, že rostl počet zmetků.

V dobových statistikách národních podniků je ten vzestup zmetkovitosti dobře vidět.

A nad tím vším se vznášela ideologická absurdita, kterou si dnes lze stěží představit. Jirásek mluví o obludné konstrukci, podle níž za každým zmetkem stál třídní nepřítel. Pokažený výrobek nebyl chybou nezaučeného člověka u nezvládnutého stroje. Byl to důkaz sabotáže. Logika, která trestala lidi za to, že je režim sám postavil ke stroji, k němuž nikdy patřit neměli.

Druhá strana téhle mince byla stejně tragikomická. Zatímco vzdělaní úředníci stáli u soustruhů, do uvolněných kanceláří a ředitelen nastupovali prověření dělníci, často bez kvalifikace a leckdy i bez chuti cokoli řídit.

Na posty kvalifikovaných úředníků, ředitelů, ekonomických náměstků i kádrováků se dostávali lidé bez patřičných znalostí, mnohdy prostě neschopní. Stát si jediným tahem ochromil obě poloviny zároveň. Výrobu i správu.

Nejvýmluvnější na celé akci je propast mezi tím, co stálo na papíře, a tím, co se opravdu stalo.

Historici se shodují, že vytyčená čísla se nikdy nepodařilo naplnit. A nešlo jen o to, že tolik lidí do výroby nepřešlo. Ti, kdo přešli, se postupně vraceli zpátky na svá místa, nebo aspoň z fabrik tiše mizeli. Ve výsledku byla celá akce vratší a pofidérnější, než jak působila na papíře.

Kolik lidí akce nakonec doopravdy přesunula, nelze říct s jistotou. Plánovaných 77 000, případně 77 500, zůstalo cílem, na který režim nedosáhl. Jeden z dostupných odhadů mluví o tom, že do výroby nakonec zamířilo něco málo přes 50 tisíc lidí. I to je odhad, ne tvrdá statistika, protože u akce protkané tichými návraty a obcházením se přesně počítá těžko. Měřítko ale ukazuje dost. Padesát tisíc životů obrácených vzhůru nohama kvůli plánu, který stejně nefungoval.

Padesát tisíc je číslo, které říká rozsah. Smysl říká až jednotlivý osud. A právě tady je dobré zůstat věcný a nedomýšlet víc, než prameny dovolí.

Co o těch lidech víme, je zhruba tohle. Přesuny probíhaly podle dostupných popisů bez velkého ohledu na věk, zdraví nebo dosavadní kvalifikaci. „Noví dělníci“ se museli srovnat s těžkou fyzickou prací, s propadem postavení i s jinou výplatou, a ocitli se naráz v cizím prostředí. Pro člověka, který prosedil léta nad spisy, znamenala směna v huti nejen bolavá záda, ale i ztrátu místa ve světě, jemuž rozuměl.

Nátlak měl i propagandistickou tvář, která se s realitou míjela o celé patro. Oficiální propaganda líčila akci jako dobrovolné, uvědomělé hnutí, jako projev vlastenectví a oddanosti budování socialismu.

Skutečnost byla tvrdší.

Kdo se nepřihlásil sám nebo s odchodem ze státní služby nesouhlasil, brzy zjistil, že režim neprosí, nýbrž poroučí. Podle téhož líčení pak takové lidi čekalo propouštění, jejich dětem se ztěžoval přístup ke vzdělání a jejich rodiny se stávaly terčem veřejného opovržení. Tady je ovšem na místě poznámka. Jde o shrnutí z popularizační literatury, ne o archivní výzkum konkrétních případů, a skutečný rozsah těchto postihů by zasloužil důkladnější doložení.

K propagandě patřil i film. Pro podobnou agitaci vznikl už v roce 1949 snímek Pan Novák s Jindřichem Plachtou v hlavní roli, komedie o pojišťovacím úředníkovi, kterému je všechno tak nějak jedno. Lhostejný úředník měl být tváří toho, koho je třeba převychovat prací. Že právě tahle „převýchova“ nakonec zaplavila fabriky zmetky, je ironie, s níž scénář nepočítal.

Akce 77 nepatří k velkým, učebnicovým zločinům komunismu. Nejsou v ní popravy ani vykonstruované procesy. Právě v tom je ale poučná. Ukazuje režim v jeho každodenní logice, jak jediným tahem spojil ideologický záměr s hospodářskou nouzí a zvládl obojí tak, že poškodil obojí.

Krátkodobě snad akce nouzi o pracovní síly trochu zmírnila. Zaplatilo se za to ale citelným oslabením výkonnosti a odbornosti státní správy a veřejných služeb.

Dlouhodobě po sobě zanechala především pachuť z marné snahy vyřešit centrálním plánováním to, co centrální plánování samo způsobilo.

Zdroje: