Čechoslováci ve francouzském odboji a operace Overlord

Devatenáctého srpna 1944, kdy Paříží zazněly první výstřely povstání, vyrazila skupina mužů k domu číslo 18 v rue Bonaparte. Šli obsadit místo, které pro ně mělo zvláštní cenu. Právě tady, v sídle československé kolonie, byla v říjnu 1918 ustavena prozatímní československá vláda. Po čtyřech letech okupace se ho znovu zmocnili Čechoslováci. Jeden z nich později popsal, jak dobývali sousední budovu vyslanectví: „Šli jsme tam časně zrána. Zbraně jsme neměli, vzal jsem si tedy do ruky těžké kleště a s těmi jsme dobývali vyslanectví.“

Těžké kleště místo pušky. Ten obraz vystihuje celou kapitolu líp než velká slova. Účast Čechů a Slováků ve francouzském hnutí odporu a v osvobození Paříže byla skutečná, statečná a dnes téměř zapomenutá. A byla skromně vyzbrojená, rozptýlená a špatně podchycená v pramenech. Pojďme ji poskládat tak, jak to jde, a zároveň přiznat, kde končí to, co opravdu víme.

Aby dávalo smysl, proč vůbec nějací Čechoslováci v roce 1944 stříleli v pařížských ulicích, musíme začít u toho, kdo to byl. Nešlo o vojáky vyslané z Londýna. Z velké části to byli lidé, kteří ve Francii žili dávno před válkou. V meziválečném období jich tam žilo kolem čtyřiceti tisíc, většinou dělnická komunita rozesetá od severofrancouzských dolů po pařížskou aglomeraci. Po Mnichovu a 15. březnu 1939 jejich počet vzrostl o ty, kdo odcházeli před nacistickou perzekucí nebo se chtěli zapojit do odboje.

K nim se po porážce Francie v červnu 1940 přidala specifická skupina. V zemi zůstalo asi pět tisíc československých vojáků a civilistů, kteří se nedostali včas do jihofrancouzských přístavů a nemohli být evakuováni, nebo později uprchli z německého zajetí. Pro vojáky to byla past. Francouzské úřady je odmítly demobilizovat a zařazovaly je do takzvaných pracovních rot. Část se přesto podařilo zachránit lstí. Ve středisku v Agde se ve spolupráci s marockými vojáky povedlo tajně sehnat demobilizační formuláře i razítka a osvobodit asi patnáct set lidí.

Život v pracovních rotách a internačních táborech byl tvrdý. Vojáci dostávali příspěvek padesát centimů denně, tedy jeden americký cent, a ani ten ne pravidelně. Jídlo tvořila vařená řepa a kus chleba.

Velitelé je navíc cíleně rozdělovali na Čechy, Slováky a Židy a štvali tyto skupiny proti sobě. Beznaděj měla i odvrácenou stranu, kterou nemá smysl zamlčovat. Někteří se ze zoufalství dali naverbovat do Cizinecké legie nebo i do Legie proti bolševismu, jiní se nechali repatriovat domů a pár z nich pak v bratislavském rozhlase mluvilo proti odboji.

Pomoc těmto lidem zajišťovalo Centre d'Aide Tchécoslovaque, středisko sociální péče založené v Marseille na podzim 1940. Mělo zvláštní právní podobu. Formálně to byla americká organizace v čele s občanem USA Donaldem A. Lowriem z hnutí YMCA, což mu dávalo ochranu.

Středisko shánělo doklady, vyplácelo podporu, dostávalo lidi z táborů a provozovalo i venkovské statky v Centrálním masivu, hlavně v departementu Corrèze. Právě odtud později vede přímá cesta do partyzánských oddílů.

Když v listopadu 1942 obsadili Němci jih Francie, středisko rozprášili a jeho ředitele i další pracovníky poslali do koncentračních táborů.

Vlastní odbojová organizace vznikla v Paříži. V polovině roku 1941 se spojili Karel Štefka z komunistické skupiny imigrantských dělníků, představitel kolonie Jaroslav Vonka a náčelník pařížského Sokola František Fiedler a vytvořili výbor, který měl propagovat odboj a pomáhat ohroženým krajanům.

Jméno Karel Štefka stojí za pozornost. Ve francouzských pramenech o pařížských FTP-MOI, slavné komunistické organizaci imigrantských bojovníků, vystupuje jako „Karel Stefka dit Carol“ a patřil do jejího prvního vedoucího trojúhelníku.

Šlo podle všeho o Moravana narozeného roku 1904, válcíře a veterána španělské občanské války, zatčeného v prosinci 1942 a později deportovaného. Doložený Čech tedy stál přímo ve vedení struktury, z níž vzešla i pověstná skupina Manouchian.

Výbor spojil dvě stě až dvě stě padesát krajanů a vydával ilegální časopisy, rozmnožované na blánách s pomocí francouzské odbojářky Jeanne Thomasové, která po válce dostala Československý válečný kříž.

Na začátku roku 1943 se z něj stal Československý národní výbor ve Francii, uznaný exilovou vládou za zástupce všech Čechoslováků v zemi, od horníků na severu po demobilizované vojáky v Marseille.

Jeho program byl širší než ozbrojený boj a zahrnoval sabotáže, propagandu mezi vojáky wehrmachtu, pomoc uprchlým zajatcům i vyhledávání Čechů nuceně nasazených na stavbě Atlantického valu, kteří mohli dodávat zpravodajské informace.

Ozbrojené akce začaly dřív než povstání. Na podzim 1942 podnikl bývalý interbrigadista Osvald Závodský se dvěma druhy pumový útok na hotel v rue d'Alésia, kde bydleli Němci.

Zahynuli při něm čtyři důstojníci a dalších dvanáct bylo zraněno. Účastník to popsal úsporně.

Závodský vzal stomilimetrový dělostřelecký granát s doutnákem, zapálil ho, otevřel dveře hotelu a vhodil granát dovnitř. Kámen vržený do okna přivábil Němce do chodby a v ten okamžik granát vybuchl.

Cenu za to platil odboj vysokou. Při raziích Němci zajali a v říjnu 1943 popravili Aloise Neuera, jednoho z velitelů imigrantského odboje a organizátora sabotáží ve strojírnách, který se svými lidmi sypal písek do ložisek a zapaloval nákladní vozy. Po válce po něm Paříž pojmenovala ulici.

Nejodvážnější jednotlivý čin ale patří mladému Slovákovi. V květnu 1944 Němci popravili devatenáctiletého Pavla Šímu z Gennevilliers, který sám zaútočil na německé vojáky v Paříži.

Ranami z revolveru zastřelil dva německé důstojníky vycházející ze zábavního podniku na bulváru Pigalle, sebral jejich pistole a zmizel v překvapeném davu.

Že okupanti brali tyhle cizince vážně, dokládá svědectví vedoucího marseilleského střediska: „Jsme ze všech národů, které ve střední a jižní Evropě Němcům odporují, nejpopulárnější.“ Často se z toho dělá efektní titulek, že se „Němci báli Čechoslováků víc než Francouzů“.

Přesnější je říct, že je považovali za nebezpečnější nepřátele než domácí Francouze, a že právě tahle pověst jim u odbojně naladěných Francouzů otevírala dveře.

Devátého června 1944 ležel u kamenného mostu přes Dordogne, kousek od městečka Beaulieu-sur-Dordogne, dvaatřicetiletý muž s kulometem v rukou.

Jmenoval se Erich Justitz, byl židovského původu a do Francie ho zavála cesta, na jejímž počátku stálo uprchlictví. Čekal s hrstkou krajanů na kolonu německých obrněnců mířící na sever. Rozkaz, jak připomíná novodobý výzkum, přišel z Londýna a zněl jasně, zdržet je.

Boj trval jen několik minut.

Na druhé straně stála mimořádně těžká váha. 2. tanková divize SS Das Reich byla elitní jednotka vycvičená na východní frontě a proslulá brutalitou. Po vylodění dostala dvojí úkol, podpořit německé síly na severu a cestou potlačit maquis a zastrašit obyvatelstvo.

Vyrazila z oblasti Montaubanu a cesta, plánovaná na tři dny, se nakonec protáhla na dva týdny.

A právě tady je třeba být přesný, protože český i francouzský populární tisk rád dělá z jednotlivých přepadů „tu akci, která zdržela Das Reich“. Skutečnost je komplikovanější.

Zdržení způsobila celá soustava přepadů napříč jihozápadní Francií, ke které patřily i vysazené spojenecké týmy a bombardování. Žádný boj o jeden most divizi nezastavil. Sám boj u Beaulieu nemá dochovaný podrobný popis.

Víme, že hlavní střet toho dne se odehrál o kus jinde a že u Beaulieu skončila krátká srážka třemi mrtvými, načež kolona pokračovala dál. Na otázku „na jak dlouho divizi zadrželi“ tedy poctivá odpověď zní, že u tohoto mostu prakticky nezadrželi.

Šlo o pár minut beznadějně nerovného boje. Hodnota té epizody není v naměřeném čase, ale v tom, že byla jedním z mnoha, která té divizi prodloužila cestu na frontu o téměř dva týdny.

Justitze pohřbili narychlo na hřbitově v Beaulieu na rozkaz jeho velitele Ludvíka Maníčka, který se po válce stal předsedou Sdružení bývalých československých dobrovolníků ve Francii.

V roce 1958 byly Justitzovy ostatky exhumovány a převezeny na židovský hřbitov u Štrasburku, na žádost jeho sestry, jediné přeživší z rodiny po deportacích. Od roku 2021 se na mostě koná každoroční vzpomínka. Pamětní deska nese prostý nápis, že zde padl za svobodu, mort pour la France.

Tady je dobré rozseknout jeden rozšířený omyl. Občas se píše, že Čechoslováci zdrželi Das Reich, a divize si to pak vylila na Oradour-sur-Glane.

Je to lákavé a nepravdivé.

Skutečné spouštěče obou masakrů byly jiné a dobře doložené. Vyvraždění Tulle 9. června bylo odvetou za to, že předtím město na dva dny ovládl odboj, a masakr v Oradour 10. června měl záminkou zajetí jednoho z důstojníků divize. Justitz, Maníček a jejich druhové patří do stejných dní a stejného tažení, ale příčinné nitky k oběma masakrům vedou jinam.

Druhá vlna na jihu přišla 15. srpna s vyloděním v Provence. I tady Čechoslováci nechybějí. Po vylodění se zapojili do osvobozování několika jihofrancouzských měst. Nejviditelnější roli sehrál Jindřich Hecht, syn profesora lékařství na Karlově univerzitě, jako zástupce velitele partyzánské brigády, která osvobodila právě Tulle. Symbolika je pozoruhodná. Město, kde Das Reich v červnu věšela muže na lucerny, osvobozovala v srpnu brigáda s Čechoslovákem ve velení.

Přípravu pařížského povstání poznamenalo zatýkání. Krátce před jeho vypuknutím vtrhla francouzská policie během schůzky do bytu Františka Fiedlera, zatkla ho i s dalšími členy výboru a podle nalezeného seznamu bojových družin začala zatýkat další odbojáře.

Měli ohromné štěstí.

Policie už hledala alibi do budoucna, zatčení nebyli předáni gestapu a byli osvobozeni v prvních dnech povstání, kdy se pařížská policie vzbouřila a obsadila prefekturu.

Materiální bída boje je doložená přesně. Na tři sta deset bojovníků připadalo dvacet revolverů. Přesto svůj hlavní úkol, zajištění československého majetku, splnili rychle.

Devatenáctého srpna obsadil jeden oddíl dům kolonie v rue Bonaparte, jiný konsulát a následujícího dne se do československých rukou vrátila i budova vyslanectví. Němci tam provozovali propagandistické centrum a Čechoslováci ukořistili celý jeho materiál včetně seznamu francouzských kolaborantů, který předali velení FFI.

Nezůstali u svých budov. Československé čety se zúčastnily útoku na poslaneckou sněmovnu, bojů na náměstí Concorde i útoku na sídlo německého velitelství v hotelu Majestic. Francouzský odbojový list zaznamenal jejich roli na titulní straně pod titulkem „Dobyli jsme své vyslanectví tak, jako dobudeme svých hranic“.

Pak přišel obraz, který se vryl do paměti účastníků. Skupina ukořistila nedaleko náměstí Étoile německé auto, které pak projíždělo Paříží s československou vlajkou a nápisem FFI tchécoslovaque. Lidé je na ulici zastavovali a upozorňovali posádku na schované Němce a kolaboranty.

Po osvobození vyhlásil národní výbor v Paříži mobilizaci a přes nefungující dopravu se do 9. září přihlásilo sedm set padesát branců. Čechoslováci se dočkali uznání i z nejvyšších míst. Představitel de Gaullovy vlády ve veřejném projevu připomněl, že domácí odboj vděčí za své úspěchy do velké míry cizincům, zejména Španělům, Polákům a Čechoslovákům.

A do třetice drobnost, která tenhle příběh spojuje s tím slavnějším, vojenským. Vstupu generála de Gaulla do Paříže se přímo zúčastnil jako velitel čety ve 2. tankové divizi generála Leclerca poručík Ivan Matoušek, který později padl v Alsasku. Čech tedy stál i v řadách regulérní jednotky, která Paříž oficiálně osvobodila.

Kolik jich vlastně bylo? Poctivá odpověď zní, že přesné číslo neznáme a nejspíš nikdy znát nebudeme. Francouzské úřady vydávaly po válce osvědčení o účasti v odboji, ale neřadily je podle národností. Cizinci v maquis vystupovali pod francouzskými krycími jmény, dokumentace byla z bezpečnostních důvodů kusá a poválečná evidence národnost systematicky nezaznamenávala.

Co říct s jistotou lze. Existovala početná, řádově desetitisícová krajanská komunita. Z ní a z uvízlých vojáků vyrostla organizovaná odbojová síť s vlastním tiskem, sociální sítí a bojovými družinami. Čechoslováci se prokazatelně účastnili sabotáží a atentátů v Paříži už od roku 1942, vstupovali do maquis (zhruba dvě stě vojáků na jihu, sto dvacet horníků na severu), bojovali při osvobozování jihofrancouzských měst a tři sta deset jich povstalo v Paříži. A jednotlivci jako poručík Matoušek stáli i v regulérní Leclercově divizi.

Měřeno počty to byl příspěvek malý. Měřeno odhodláním lidí, kteří šli proti přesile s dvaceti revolvery a kleštěmi v rukou, a kteří nebyli vysláni žádnou armádou, ale šli z vlastního rozhodnutí, je to příběh, který by si zasloužil být znám lépe, než dnes je. Erich Justitz u mostu v Beaulieu, devatenáctiletý Pavel Šíma na bulváru Pigalle, Alois Neuer u soustruhů sabotovaných pískem v ložiskách.

Jsou to konkrétní lidé, kteří v cizí zemi a v cizím stejnokroji nebo civilu vedli svou vlastní válku proti nasismu.

Prameny

Páteří článku je materiálová studie historika Jaroslava Boučka „Čechoslováci ve francouzském odboji“ (Paginae historiae, Národní archiv, 2020), opřená o exilové a krajanské archivy. Příběh komunity v údolí Dordogne, boj u Beaulieu a osud Ericha Justitze přiblížila reportáž France 3 Nouvelle-Aquitaine (2025), vycházející z výzkumu novináře Adama Hájka a z fondu Sdružení bývalých čs. dobrovolníků. Postavení Karla Štefky ve vedení pařížských FTP-MOI dokládají francouzské zdroje, detail o jeho moravském původu pochází z biografického slovníku Maitron a zaslouží ještě ověření. Pohyb divize Das Reich a masakry v Tulle a Oradour čerpám z práce Maxe Hastingse a z francouzských regionálních zdrojů. Na rovinu k třem věcem. Souhrnný počet zapojených Čechoslováků zůstává neznámý, přímá příčinná souvislost mezi jejich akcemi a masakry v Tulle či Oradour doložená není a Bouček sám upozorňuje, že nepracoval s francouzskými archivy domácího odboje ve Vincennes. Jde tedy o český pohled opřený hlavně o exilové prameny, ne o uzavřenou věc.