Slovensko ve válce proti SSSR: tažení, zločiny a dvakrát přepsaná historie

V noci ze 14. na 15. května 1943 vyklouzla z postavení 101. pěšího pluku slovenské Zajišťovací divize v běloruských lesích malá skupina mužů a zamířila k partyzánům. Vedl ji čtyřicetiletý důstojník v brýlích, kapitán Ján Nálepka, učitel ze Smižan u Spišské Nové Vsi. Sovětští partyzáni mu dali krycí jméno Repkin.

O půl roku později, 16. listopadu 1943, padl při pokusu o osvobození ukrajinského Ovruče.

Stal se jediným Slovákem, jemuž SSSR udělil titul Hrdiny Sovětského svazu.

Tolik holá kostra, na níž se prameny shodnou. Všechno ostatní kolem Nálepky je bitevní pole, na němž se dodnes přetahují dvě verze slovenských dějin. A právě v tom přetahování je klíč k celé jedné zamlčované kapitole.

K tomu, jak se malý stát ve střední Evropě v létě 1941 přidal k přepadení Sovětského svazu, ač k tomu neměl jediný věcný důvod, kudy táhl jeho voják, kolik jich nepřišlo domů, a jak se to potom zprava i zleva gumovalo z paměti.

Začněme tím, co odlišuje Slovensko od ostatních malých spojenců Hitlerova tažení na východ. Finsko vstupovalo do války s živou vzpomínkou na sovětský útok ze zimy 1939 a na ztracenou Karélii. Rumunsko chtělo zpět Besarábii, kterou mu Moskva zabrala v roce 1940. Maďarsko mělo revizionistický hlad. Každý z nich si nesl nějakou skutečnou nebo aspoň vykonstruovanou křivdu.

Slovenský stát neměl nic z toho. Se Sovětským svazem nesousedil a nemohl si na něm nárokovat ani metr půdy. Křivda, která Bratislavu skutečně tížila, ležela na opačné světové straně. Vídeňská arbitráž z listopadu 1938 přiřkla velkou část jižního Slovenska Maďarsku, a právě tahle rána pomáhá paradoxně vysvětlit cestu na východ. Historik Igor Baka z Vojenského historického ústavu upozorňuje, že Berlín původně se slovenskou účastí na tažení vůbec nepočítal, důležitější pro něj bylo, aby fungovaly slovenské zbrojovky. Postoj se změnil až těsně před útokem. Tři dny předtím přiletěl na bratislavské Vajnory náčelník německého generálního štábu Franz Halder a vzkázal slovenské vládě doporučení, aby se invaze zúčastnila. Stalo se to 19. června 1941, o dva dny později tlumočil Hitlerovo přání Tisovi a Tukovi vyslanec Hans Ludin.

Rozhodnutí pak padlo rychle a shora. Když ministr Vojtěch Tuka 23. června předkládal prezidentu Tisovi návrh vyhlášení války, Tiso podle pozdějších rekonstrukcí škrtl v textu slovo o dobrovolném vstupu a nahradil ho mírnějším připojením se. A rozhodl, že o věci nebude hlasovat parlament, nýbrž že válka bude vyhlášena prezidentským výnosem. Den předtím poslal Hitlerovi telegram, v němž se Slovensko připojuje ke „spravedlivému boji evropského společenství na záchranu spravedlnosti a civilizace“. Patos byl objednaný. Pod ním stál stát, jehož armáda uvázla výzbrojí v polovině třicátých let a teď posílala dvacetileté brance proti zemi s tehdy největším počtem tanků na světě.

První slovenskou formací, která 24. června 1941 překročila sovětskou hranici, byla motorizovaná Rychlá skupina, necelé dva tisíce mužů, 47 tanků, tři obrněná vozidla, 183 nákladních a 49 osobních aut, 33 motocyklů a 112 jízdních kol. Za ní postupoval armádní sbor o síle kolem padesáti tisíc mužů. Velmi rychle se ukázalo, že je to omyl. Pěší sbor bez moderní dopravní techniky byl v podmínkách bleskové války takřka nepoužitelný, pěšáci na frontu doslova pochodovali, zatímco německý hrot byl o stovku kilometrů dál. Už 1. července nemohla Rychlá skupina dál na Stryj, protože téměř čtvrtina vozidel stála bez náhradních dílů. Na přelomu července a srpna 1941 proto Němci poslali zhruba pětatřicet tisíc slovenských záložáků domů. Slovenská účast se smrskla na dva svazky, dohromady kolem patnácti tisíc mužů.

Bojovým jádrem se stala Rychlá divize, jediný plně motorizovaný slovenský útvar s tanky, zařazený do německé 17. armády ve skupině armád Jih. Postupovala přes Lvov a po pádu Kyjeva nějaký čas zajišťovala pravý břeh Dněpru jižně od města, sám Kyjev ovšem nedobývala. Hlavní směr jejího postupu vedl dál na Dněpropetrovsk, Rostov na Donu a ke Kavkazu. Velel jí postupně Rudolf Pilfousek, pak Jozef Turanec, Augustín Malár a Štefan Jurech. Druhým svazkem byla Zajišťovací divize, vzniklá v srpnu 1941, asi osm a půl tisíce mužů. Právě v ní sloužil Nálepka. Ta s frontou nepostupovala, plnila týlové úkoly v zázemí na severní Ukrajině, v prostoru západně od Kyjeva, a později v Bělorusku. Ta nenápadnost klame. Právě Zajišťovací divize se dotkla nejtemnější části celého příběhu.

Když má jedna scéna vystihnout celé slovenské tažení, je to bitva u ukrajinského Lipovce 22. července 1941. Statečnost mužstva, diletantství velení, marnost celku, všechno na jednom poli během jediného dne. Pavel Mičianik, autor nejpodrobnější monografie o slovenské armádě v tažení, ji nazývá skutečným křtem ohněm a zároveň připomíná, že v žádné jiné bitvě na východní frontě neutrpěli Slováci tak těžké ztráty.

Rychlá brigáda, jak se útvar po reorganizaci nazýval, čítala necelých pět tisíc mužů a 36 až 43 tanků, údaje se v pramenech mírně liší. Dostala za úkol pronásledovat ustupující Rudou armádu. Plukovník Pilfousek, sudetský Němec sloužící v armádě bez velké obliby a s pověstí horlivého germanofila, poslal brigádu vpřed bez pořádného průzkumu, na základě optimistických a neověřených německých hlášení. Místo prchajícího nepřítele narazil na čerstvou 44. horskou střeleckou divizi, zhruba patnáct tisíc mužů.

Slováci se do Lipovce probili, ale pak přišla chyba, která je málem stála celý útvar. Tankům docházelo palivo a munice. Velitel praporu útočné vozby major Jozef Dobrotka chtěl tanky stáhnout jen kousek za linii. Pilfousek rozkaz změnil a poslal je doplnit zásoby přes šest kilometrů dozadu, k Sčastlivé. Pěchota tak osiřela bez obrněné opory ve chvíli, kdy za řekou Sob přibývaly sovětské posily. Před úplnou pohromou brigádu zachránilo až vlastní dělostřelectvo.

Bilance byla krvavá. Sedmdesát pět mrtvých, sto šedesát sedm raněných, devatenáct zajatých nebo nezvěstných, což zpravidla znamenalo přeběhnutí. Zničeno bylo dvanáct slovenských tanků a množství vozidel. Sověti nakonec město vyklidili na rozkaz, nikoli pod tlakem. Německá vojenská mise zhodnotila, že velitelský sbor s výjimkou samotného Pilfouska selhal a mužstvo se vyznamenalo. Mičianik je k veliteli méně shovívavý a přičítá mu značný díl odpovědnosti, prý dlouho ani nevěděl, proti komu vlastně bojuje. Technika z Lipovce vyšla v dezolátním stavu, celý prapor útočné vozby museli odtransportovat domů na Slovensko. Padesát Železných křížů druhé třídy bylo slabou útěchou nad provizorním hřbitovem, který u Lipovce zůstal.

Po Lipovci přišly i dny, na které slovenská propaganda mohla být pyšná. V srpnu 1941 se Rychlá divize zapojila do velké německé operace u Umaně, kde se v obklíčení hromadně vzdávaly sovětské armády. Slováci zde zajali kolem šestnácti set rudoarmějců a sami přišli jen o tři padlé. Mičianik to střízlivě označuje za lehký úspěch ve stínu německých jednotek. Žádný velký bod obratu, spíš sběr zajatců za postupujícím wehrmachtem.

Koncem září 1941 začal německý útok na Donbas a Rychlá divize postupovala za čelními německými jednotkami, podřízena 1. tankové armádě polního maršála von Kleista. Postupovala pomalu. Zdržovaly ji rozbahněné cesty, sovětské letectvo a hlavně poruchovost vozidel. Když vázla technika, ztrácel motorizovaný útvar svůj jediný smysl. Z původně patnáctitisícové slovenské účasti tak na frontě reálně bojovala jen část. Dělostřelectvo nakonec poslali zpět na Slovensko a zbytek divize, kolem osmi tisíc mužů, se přesunul k severnímu pobřeží Azovského moře mezi Taganrog a Mariupol. Tam, ve městech jako Mariupol a Taganrog, držela více než půl roku obranná postavení. V listopadu 1941 byla nasazena u Kumšackoje a při prosincovém ústupu zaujala linii na řece Mius. Nejtěžší sovětské protiútoky přišly o Vánocích 1941 a podepsaly se na ztrátách.

Léto 1942 přineslo poslední velký výpad. Díky obnovené motorizaci divize rychle postupovala a 22. června 1942 dosáhla Rostova na Donu. Zapojila se do bojů o město a stala se prvním útvarem Osi, který si vybudoval předmostí na východním břehu Donu. Za tento úspěch dostal generál Jozef Turanec 7. srpna 1942 Rytířský kříž. Odtud divize postupovala na jihovýchod až k severokavkazskému lázeňskému městečku Gorjačij Ključ, více než osm set kilometrů od svých zimních pozic, téměř dva a půl tisíce kilometrů od domova. Tam se německý stroj zastavil.

Severní Kavkaz se stal pro slovenské vojáky největším hřbitovem celého tažení. Na dvou pamětních deskách u Gorjačího Ključe je dnes vyryto 337 jmen, vojáků, kteří padli v bojích v letech 1942 a 1943. Podle zjištění historiků je to zhruba třiašedesát procent všech jmenovitě doložených slovenských padlých na území dnešní Ruské federace. Samotný vojenský hřbitov u Gorjačího Ključe ukrývá sto patnáct až sto osmnáct slovenských hrobů, údaj se stále upřesňuje. Pomník postavený před několika lety nakonec nesměl stát přímo tam. Místní samospráva nesouhlasila, jen pár set metrů dál totiž stojí památník padlým rudoarmějcům. Slovenský pomník proto stojí až v Apšeronsku, vedle hřbitova padlých německých vojáků.

Začátkem roku 1943 se velitel Rychlé divize, čerstvě povýšený generál Štefan Jurech, pokusil zorganizovat přechod celé jednotky na sovětskou stranu. Nenašel podporu ve svém důstojnickém sboru a z plánu sešlo. To bylo mimochodem ve stejné době, kdy daleko na severu, v běloruských lesích, navazoval styky s partyzány Nálepkův pluk Zajišťovací divize. Dvě tváře jedné armády, generál marně přemlouvající své důstojníky a kapitán potají jednající s nepřítelem, ve stejných týdnech. Pak přišel Stalingrad a obrat. Rozkazem z 23. ledna 1943 začal ústup z těžce dobytého Kavkazu k řece Kubáň. Poziční válka se proměnila v kruté ústupové boje s desítkami mrtvých a raněných téměř každý den. Divize cestou ztrácela techniku a fakticky přestala být motorizovaným útvarem. K 1. srpnu 1943 byla Rychlá divize přejmenována na 1. pěší divizi. Z elitního hrotu se stávala stavební jednotka.

Nejhorší jednodenní pohroma teprve čekala. Po porážkách na jižní Ukrajině se německé velení rozhodlo Slováky ještě jednou využít a navzdory protestům slovenského ministerstva národní obrany nasadilo příslušníky 1. pěší divize do záchytného pásma mezi Melitopolem a Kachovkou. V rychle se posouvající frontě sotvakdo z nich tušil, že úsek, do něhož se v noci z 29. na 30. října 1943 přesouvali, už obkličují sovětská tanková a jezdecká vojska.

Dne 30. října tak během několika hodin padlo do zajetí kolem dvou tisíc tří set vojáků a pětačtyřiceti důstojníků divize, dalších přes dvacet zahynulo. Jestli šlo o čistě vojenskou katastrofu, nebo zčásti o hromadné dobrovolné přejití, o tom se prameny dodnes rozcházejí. Podle nekrologu za přímým účastníkem Karolem Schwarzem, otištěného v roce 2014, byl přechod dobrovolný. Pravda nejspíš leží mezi obojím. Tak jako tak to byl konec 1. pěší divize jako bojeschopného útvaru. Jeden pěší pluk zůstal odříznutý na Krymu, zbytek se stáhl západně od Chersonu. Mnozí zajatci prošli táborem u Moskvy a vstoupili do československých jednotek v SSSR pod velením Ludvíka Svobody. Voják, který v jednom roce nastupoval pod ludáckou zástavou proti Rudé armádě, mohl o dva roky později osvobozovat vlastní zemi po jejím boku.

Slovenské ztráty na východní frontě, vybrané epizody

● Lipovec, 22. 7. 1941 — 75 mrtvých, 167 raněných, 19 zajatých nebo nezvěstných. Podle Mičianika nejtěžší slovenské ztráty v jediné bitvě celého tažení.

● Uman, srpen 1941 — 3 padlí, kolem 1 650 zajatých rudoarmějců. „Lehký úspěch ve stínu německých jednotek.“

● Mius, zima 1941/42 — stovky mrtvých a raněných za zimních protiútoků, nejhůř o Vánocích 1941.

● Severní Kavkaz, 1942–43 — 337 doložených padlých, asi 63 % všech jmenovitě doložených padlých na území dnešní RF.

● Melitopol, 30. 10. 1943 — kolem 2 300 vojáků a 45 důstojníků do zajetí, přes 20 mrtvých. Část přešla zřejmě dobrovolně.

● Rychlá divize celkem — 1 235 mrtvých, 3 198 raněných, 3 154 nezvěstných, zajatých nebo zběhlých (souhrn za celou bojovou dráhu dle Mičianika).

Poznámka k číslům

Pozor na dvě různé veličiny. Souhrn za Rychlou divizi (1 235 mrtvých) jsou celkové bojové ztráty dle Mičianika za celou bojovou dráhu, zatímco číslo 337 z Kavkazu a podíl 63 procent se týkají jmenovitě doložených padlých v seznamech ÚPN, tedy užší, neúplné kategorie. Celkový počet slovenských mrtvých na východě tak byl vyšší než souhrn jmenovitě doložených. U Zajišťovací divize, jejíž ztráty byly nižší a vázané na protipartyzánské boje, souhrnné číslo mrtvých chybí. Údaje o zajatcích u Umaně a Rostova se v pramenech liší.

Vraťme se k Nálepkově Zajišťovací divizi, protože tady se nejvíc lže mlčením. Působila od srpna 1941 do října 1943 na severní Ukrajině a v Bělorusku, pod civilní okupační správou, kde od roku 1942 přebírali rozhodující slovo vyšší velitelé SS a policie. Nepostupovala s frontou. Na podzim 1941 střežila prostor Žitomir, Ovruč, Mozyr a hlavní železniční trať na Brjansk a Moskvu v úseku Pinsk, Gomel. První rok byl poměrně klidný. To se změnilo v létě a na podzim 1942, kdy se z Moskvy rozhořelo partyzánské hnutí a slovenští vojáci se začali dostávat do bojů s partyzány útočícími doslova ze všech stran. Sama divize byla na tak rozlehlý a lesnatý kraj, téměř dvakrát větší než Slovensko, beznadějně slabá.

Co znamenal „boj proti partyzánům“ na nacisty okupovaném východě, není třeba opisovat eufemismy, a slovenská historiografie to dnes nezakrývá. Jak shrnuje rešerše Denníku N opřená o Mičianikův výzkum, ke konvenci se Slováci poprvé otočili zády pár dní po vstupu do války. 1. července 1941 nechal velitel Rychlé skupiny Pilfousek po poradě s místním starostou za vesnicí zastřelit zajatého muže označeného za špiona. Krvavějších případů přibývalo s tím, jak se stupňovala partyzánská válka. Nejhorší doložený se odehrál na začátku srpna 1942 v běloruské obci Maloduš.

1. srpna 1942 přepadli partyzáni jižně od obce Riečica tři nákladní auta 102. pěšího pluku a zabili osm slovenských vojáků. Velitel pluku, podplukovník Michal Lokšík, chráněnec premiéra Tuky a důstojník, který proti partyzánům vedl otevřenou válku bez ohledu na civilisty, nařídil odvetu. Druhý den slovenské letadlo omylem bombardovalo právě Maloduš a ta začala hořet. Krátce nato dorazila trestná jednotka pod velením osmadvacetiletého nadporučíka Ladislava Kleinerta. Ten od místních informátorů zjišťoval, které rodiny mají příbuzné u partyzánů, dal oddělit patnáct lidí, mezi nimi ženy s malými dětmi, a nechal je v nedalekém domě postřílet. Obec dal vypálit. Když ho přijela zastavit jiná slovenská jednotka, vyslaná hasit požár, Kleinert se jí podle svědectví vysmál, že v jeho pluku se to tak dělá všude. Po válce ho retribuční Národní soud v Bratislavě odsoudil k smrti, popraven byl 16. prosince 1947. Případ jmenovitě dokládá Mičianik i Igor Baka z Vojenského historického ústavu.

Historici záměrně mluví jen o číslech, která unesou důkazy. Mičianik píše o devíti důstojnících a sedmi řadových vojácích, u nichž je spáchání zločinů během tažení prokazatelné, a sám dodává, že pachatelů i obětí muselo být mnohem víc, než dnes víme. Některé po válce potrestali, jiné ne. Tohle není detail pod čarou, je to jádro morálního účtu a žádná pozdější statečnost ho nesmaže.

A přesto platí i druhá polovina pravdy, kterou by neměla zamlčovat verze čistě odsuzující. Vrchní velení slovenských jednotek naopak slušné chování k civilistům a zajatcům striktně vyžadovalo a podle historiků bylo chování většiny vojáků jako okupační síly spíš korektní. Případ Lokšíkova a Kleinertova pluku byl výjimkou, nikoli pravidlem. V řadě jednotek navíc nacistické praktiky vzbuzovaly odpor, vojáci je sabotovali, rostl počet dezercí a spolupráce s partyzány. Slovenský voják v běloruském lese nebyl ani automaticky katem, ani tajným antifašistou. Bývalo to obojí, podle člověka, jednotky a okamžiku. Tahle nejednoznačnost je historicky nejpoctivější závěr a zároveň ten, který se nejhůř vejde na pomník.

Tady se příběh vrací k muži z úvodu. Ján Nálepka, narozený 20. září 1912 ve Smižanech, učitel, sloužil v 101. pěším pluku Zajišťovací divize jako pobočník velitele a zpravodajský důstojník. U běloruského městečka Kopceviči navázal spolu s dalšími důstojníky kontakt s partyzány, předával jim informace, materiál i potraviny a uzavřel s nimi dohodu o vzájemném neútočení. V noci ze 14. na 15. května 1943 přešel se skupinou vojáků na druhou stranu. Stal se velitelem 1. československého partyzánského oddílu v SSSR po boku sovětského velitele Saburova.

A teď ten spor. Komunistická historiografie z Nálepky udělala uvědomělého obdivovatele Sovětského svazu, který se prý na front přihlásil dobrovolně s úmyslem přeběhnout. Po roce 1989 přišla reakce, místy nevybíravá. Na pomníku ve Spišské Nové Vsi mu kdosi natřel brýle na růžovo a holínky na červeno, objevily se i hanopisy líčící ho jako opilce a sukničkáře, který prý u Ovruče nepadl v boji, ale spadl z plotu cestou za milenkou.

Střízlivý pohled leží jinde a opírá se o archiv. Historik Jozef Bystrický z Historického ústavu SAV, autor studie o Nálepkovi ve Vojenské histórii, nenašel v archivech žádný doklad o tom, že by Nálepka žádal o převelení na front s úmyslem dezertovat, a tezi o dobrovolném odchodu pokládá za pozdější konstrukci. Martin Lacko soudí podobně: bezprostředním motivem útěku bylo nejspíš hrozící zatčení, protože vyšla najevo Nálepkova spolupráce s partyzány. Kdyby se na ni nepřišlo, podle Lacka by neměl důvod prchat.

Pohnutky vojáků Zajišťovací divize, kteří navazovali kontakt s partyzány, byly podle jeho výzkumu spíš praktické a lidské než ideologické: snaha zachránit si život, soucit s obyvatelstvem, odpor k válce jako takové. Lacko zároveň varuje před starým omylem, totiž zaměňovat přirozené sympatie vojáků k civilnímu obyvatelstvu za sympatie k sovětskému režimu, což jsou dvě různé věci.

Drobnost, na níž je vidět, jak nepevná půda to je: i datum přechodu se v pramenech rozchází. Většina slovenských zdrojů, včetně města Spišská Nová Ves a Lackovy monografie, uvádí noc ze 14. na 15. května 1943. Část anglických encyklopedických hesel klade útěk o měsíc později, do noci ze 14. na 15. června. Spolehlivější je květnové datum, navázané na slovenské archivní práce.

Nálepkův útěk nebyl ojedinělý, jen nejslavnější. Od roku 1943 se obě divize drolily. Lacko ve své monografii sleduje hromadné dezerce už od podzimu 1942. Generál Čatloš se už na jaře 1943 marně snažil dostat slovenské vojáky z fronty pryč. Němci to odmítli a Zajišťovací divizi v létě 1943 přesunuli z Ukrajiny do prostoru Minska, kde potřebovali každého bojeschopného muže. V říjnu 1943 ji jako 2. pěší divizi reorganizovali a bez těžkých zbraní odsunuli do Itálie, kde dosloužila do konce války.

Příznačné je, že rozklad ji neopustil ani tam, během jednoho přesunu dezertovalo sto dvacet vojáků včetně velitele pluku a poslední velitel divize plukovník Ján Imro nakonec sám přešel ke spojencům.

Konec na východě přišel s povstáním. Po vypuknutí Slovenského národního povstání 29. srpna 1944 Němci slovenskou polní armádu jako nespolehlivou odzbrojili. 1. technická divize, jak se mezitím jmenoval bývalý elitní svazek, se začala rozpadat, vojáci na vlastní pěst utíkali domů.

Zbytky mužstva Němci využili na stavbu opevnění a posunuli je až k Balatonu, kde je na sklonku března 1945 zajaly sovětské jednotky u Wiener Neustadtu. Slovenská anabáze na východě tak neskončila vítězstvím ani porážkou v poli, nýbrž odzbrojením vlastním spojencem.

Kolik slovenských vojáků se z východu nevrátilo, není snadné říct jednou cifrou, a je poctivé to přiznat. Samotná Rychlá divize uvádí za celou svou bojovou dráhu 1 235 mrtvých, 3 198 raněných a 3 154 nezvěstných, zajatých nebo zběhlých. K tomu je nutné připočíst ztráty Zajišťovací divize, armádního sboru a menších útvarů, u nichž souhrnná čísla buď chybí, nebo se rozcházejí. Seznamy Ústavu paměti národa, sestavené jmenovitě z dobového tisku a archivů, jsou nutně užší než skutečnost, protože nezahrnovaly ty, kdo zahynuli po útěku nebo v zajetí. Bezpečně lze říct jen tolik, že padlých byly nízké tisíce, drtivou většinu tvořili příslušníci obou divizí, převážně mladí branci ročníků 1918 až 1920, generace, jejíž otcové pochodovali stejným směrem o čtvrtstoletí dřív.

Po národnostní stránce skoro výhradně Slováci.

Padlí leželi na hřbitovech v Záluží, Lvově, Lipovci, Mariupolu, Ovruči a na Kavkaze. Do Lipovce se zpočátku vozila i těla z jiných úseků, později se pohřbívalo hlavně v Mariupolu, kde ostatky podle pamětníka přiváželi v bednách po třech na nákladních autech.

Obnovená sovětská moc po roce 1944 slovenské hřbitovy i pomníky téměř všude srovnala se zemí, jedinou výjimkou zůstal Lipovec.

A pak přišel druhé mazání z historie, doma. Jak píše Ústav paměti národa, zatímco na pomníky obětem první světové se kdysi psali padlí bez ohledu na stranu fronty, u druhé světové se jména na Slovensku zúžila prakticky jen na příslušníky československého odboje.

Vojáci poslaní do války slovenským státem z veřejné paměti zmizeli, jako by nikdy nebyli. Teprve práce ÚPN po roce 2000 začaly jejich jména skládat zpět.

Tím se dostáváme k tomu, proč jsme začali zrovna Nálepkou. Jeho posmrtný osud je miniaturou toho, jak se s celou kapitolou nakládalo. To, co následuje, je interpretační rámec, můj pokus uspořádat spor, ne hotový fakt. Stojí ovšem na pozorování, které sdílí víc historiků: paměť slovenského tažení byla dvakrát ohnuta, pokaždé jiným směrem.

Za komunismu byla protisovětská účast tabu i nástroj zároveň. Martin Lacko ukazuje, že marxistická historiografie pokládala sám fakt, že Slovensko šlo do boje proti SSSR, za nejtěžší zločin ludáckého režimu, paradoxně horší než rozbití republiky či protižidovskou politiku.

Ideolog Samo Falťan to v roce 1957 napsal otevřeně, existence slovenské jednotky bojující proti Sovětskému svazu byla podle něj nejhnusnějším činem slovenských fašistických zrádců. Aby se nepříjemný fakt účasti přikryl, soustředili se autoři na vyhledávání všech možných projevů odporu. Slovenský voják směl vystupovat jen jako potenciální dezertér nenávidící Němce, předobraz pozdější povstalecké armády. A Nálepka, padlý hrdina, se hodil jako tvář téhle verze.

Dostal sochu, muzeum v rodném domě, film i titul Hrdiny Sovětského svazu.

Po roce 1989 se kyvadlo zhouplo na druhou stranu. Část porevoluční produkce, zejména práce kolem Ústavu paměti národa, oprávněně bořila komunistický mýtus o totální nespolehlivosti slovenského vojáka a poprvé seriózně zpracovala archivy, dezerce i zločiny.=

To je nesporná zásluha.

Sluší se ovšem dodat, že tahle revize má i své kritiky, kteří Lackovi a spol. vyčítají, že leckde tlačí kyvadlo příliš daleko na opačnou stranu. A právě tam je problém: tam, kde se z Rychlé divize stane „elitní divize“ líčená bez uvozovek a s neskrývaným obdivem, zatímco fakt, že tahle elita bojovala v dobyvačné válce po boku wehrmachtu a Waffen-SS, zlehkne na pouhou kulisu.

Nálepkovy holínky natřené na červeno jsou symbolem i pro toto přepólování.

Obě polohy mají společného jmenovatele. Obě potřebují slovenského vojáka na východě k něčemu jinému, než byl. Komunista z něj dělal skrytého antifašistu, aby přikryl rozsah kolaborace. Nacionálně laděný revizionista z něj dělá hrdinu, aby umenšil tíhu spoluviny.

Mezi tím leží nudnější a pravdivější obraz: armáda malého kolaborantského státu, plná obyčejných branců, vyslaná do agresivní války, kterou nebylo čím ospravedlnit, a v níž se její příslušníci chovali napříč celou škálou od válečných zločinů po tichý odpor a útěk.

Podíl Slovenska na agresi proti SSSR se vzpírá jediné jednoduché větě. Pokusme se přesto o střízlivý součet. Slovenský stát byl jedním z prvních spojenců nacistického Německa, kteří 23. června 1941 vyhlásili válku Sovětskému svazu, bez teritoriální nebo bezpečnostní záminky, z velké části z obavy nezůstat v Berlíně pozadu za Maďarskem.

Vyslal na východ přes padesát tisíc mužů, z nichž se po redukci zformovaly dvě divize. Rychlá divize prošla bojovou cestu od Lvova přes Mius až ke Kavkazu, zajala tisíce rudoarmějců a sama nechala stovky mrtvých na Kavkaze a u Melitopole, v součtu více než tisíc dvě stě padlých. Zajišťovací divize se na okupovaném území podílela na protipartyzánských operacích, jejichž součástí bylo i prokázané násilí na civilistech a zajatcích.

Zároveň platí, že tato armáda byla od počátku vnitřně rozkolísaná, že odpor a dezerce v ní narůstaly, že tisíce mužů nakonec přešly na druhou stranu a část z nich osvobozovala vlastní zemi v řadách československých jednotek, a že vrcholem oblouku bylo Slovenské národní povstání.

Poctivý obraz musí unést obě věci současně.

Šlo o spoluúčast na agresivní a zločinné válce, kterou nelze relativizovat pozdější statečností.

A zároveň ji na bedrech nesli z velké části dvacetiletí branci malého státu, jehož vláda za ně rozhodla telegramem a výnosem, bez hlasování, protože si nebyla jista, zda by jí to prošlo.

Ján Nálepka, učitel v brýlích, který nejdřív sloužil v divizi pacifikující Bělorusko a pak proti této agresi sám nasadil život, není výjimka mimo příběh.

Je ten příběh celý, se vším, co se do legendy zprava ani zleva nevejde.

Okolnosti vstupu do války, Halderova návštěva 19. 6. 1941, Ludinovo tlumočení Hitlerova přání — Igor Baka: Slovenská armáda vo vojne proti Sovietskemu zväzu a slovensko-nemecké vzťahy 1941–1945. VHÚ, Bratislava 2019.

Síla a výzbroj Rychlé skupiny, redukce sboru, postup k Azovu, dosažení Rostova 22. 6. 1942 — Pavel Mičianik: Slovenská armáda v ťažení proti Sovietskemu zväzu 1941–1944, díl I. (Barbarossa) a III. (Rýchla divízia). DALI-BB. Shrnuto též: Pravda, Neznáma história, „Víťazný pochod k Azovskému moru“ (2022).

Bitva u Lipovce 22. 7. 1941, ztráty 75 mrtvých / 167 raněných / 19 zajatých či nezvěstných — Pavel Mičianik, tamtéž, díl III.; přehledově Pravda, Neznáma história (2022).

Souhrnné ztráty Rychlé divize: 1 235 mrtvých, 3 198 raněných, 3 154 nezvěstných, zajatých a zběhlých — Pavel Mičianik (díl III.), citováno mj. v hesle Rýchla divízia, sk. Wikipédia.

337 padlých na Kavkaze, podíl 63 % jmenovitě doložených padlých na území dnešní RF, hroby u Gorjačího Ključe — Ústav pamäti národa: Padlí, zomrelí a zabití slovenskí vojaci v priebehu protisovietskeho ťaženia (jún 1941 – august 1944).

Melitopol 30. 10. 1943: kolem 2 300 vojáků a 45 důstojníků do zajetí, spor o dobrovolnost přechodu — Heslo Rýchla divízia (sk. Wikipédia) dle Mičianika a Kluberta; výklad o dobrovolnosti dle nekrologu K. Schwarze, SME 2014.

Válečné zločiny: poprava zajatce 1. 7. 1941 na Pilfouskův rozkaz; masakr v Maloduši 2. 8. 1942 — Pavel Mičianik: Slovenská armáda…, díl II. (Zaisťovacia divízia); Igor Baka (VHÚ 2019). Shrnuto: Denník N, „Popravovali, vypaľovali dediny“ (2016); Pravda, „Vojnový zločin spáchali aj Slováci“ (2020).

Lokšíkův rozkaz, omylné bombardování obce, Kleinertův trest smrti, poprava 16. 12. 1947 — Heslo Ladislav Kleinert (sk. Wikipédia) dle Mičianika a Baky, navázané na retribuční spisy Národního soudu; Pravda (2008, 2020).

Devět důstojníků a sedm vojáků prokazatelně usvědčených ze zločinů; korektní chování většiny vojska — Pavel Mičianik, studie o válečných zločinech; heslo Zločiny slovenských vojakov na východnom fronte (sk. Wikipédia).

Ján Nálepka: kariéra, kontakt s partyzány, dezerce v noci 14./15. 5. 1943, smrt u Ovruče 16. 11. 1943, titul Hrdiny SSSR — Jozef Bystrický: Ján Nálepka – dôstojník Slovenskej armády v rokoch 1939–1943, Vojenská história 3/2013; profil VHÚ „Brigádny generál in memoriam Ján Nálepka“.

Motivace dezerce (hrozící zatčení, nikoli ideologie) a spor s komunistickým mýtem — Bystrický (VH 3/2013) a Martin Lacko, citováno v SME, „Spravili z neho nadčloveka aj lumpa“ (2013).

Marxistická historiografie a Falťanův výrok z roku 1957, výmaz padlých z paměti — Martin Lacko: Dezercie a zajatia príslušníkov Zaisťovacej divízie v ZSSR 1942–1943, ÚPN; ÚPN, úvod k seznamu padlých.