Válka o Slovensko v roce 1919

Devátého června 1919 opouštěly poslední československé jednotky Košice. Ve spěchu, ale spořádaně. Maďarská Rudá armáda postupovala údolím Hornádu tak rychle, že hrozilo úplné obklíčení, a tak se velení rozhodlo město vyklidit, dokud to ještě šlo organizovaně. Byl to skoro jediný světlý bod v jinak temném týdnu.

Maďarské jednotky mířily na sever k polské hranici a československá obrana východního Slovenska se rozpadala na dvě izolované skupiny. Mladému státu bylo sedm měsíců a na mapě se mu právě otevírala díra v obraně, kterou nebylo čím zalátat.

Válka o Slovensko v roce 1919 je v české paměti zvláštním slepým místem, a má to svůj důvod. Vyprávíme si ji, pokud vůbec, jako hrdinskou obranu ohroženého Slovenska. Jenže tak to nebylo. Byla to špinavá pohraniční válka, jakých byla Evropa toho roku plná, československá armáda do ní vstoupila jako první přes dohodnutou hranici, a Slovensko nakonec zůstalo naše hlavně proto, že se to hodilo cizincům, kteří o něm rozhodovali. Vyhráli ji Francouzi u velení, Rumuni u Budapešti a diplomaté v Paříži. Možná právě proto se na ni zapomnělo, nehodí se do příběhu, který jsme si o sobě chtěli vyprávět.

Spolu se sedmidenní válkou o Těšínsko, kterou téhož roku svedla mladá republika s Polskem, šlo přitom o největší ozbrojený střet, jaký první republika za celou svou existenci zažila.

Padlo v něm několik set mužů, kteří přežili čtyři roky zákopů na frontách první světové války, aby zahynuli pár měsíců po jejím konci na málo známých kótách nad Zvolenem a v lukách u Levic.

Stojí za to ten příběh rozplést pořádně, včetně lidí, kteří ho rozhodli a míst, kde se lámal.

Na podzim 1918 vznikla republika, jejíž území bylo na papíře dané a ve skutečnosti pouze nárokované. Slovensko bylo tisíc let součástí Uherska a Budapešť se ho vzdát nehodlala. Hranice neexistovala, místní maďarská a uherská správa fungovala dál a první pokusy o převzetí slovenských měst narážely na odpor i na vlastní improvizaci.

Aby to celé dávalo smysl, je třeba vidět svět kolem. Rok 1919 nebyl rokem mírovým, byl to chaos po uzavření míru. Po rozpadlých říších zůstalo prázdno a do něj se valila vlna válek a revolucí, Poláci a Ukrajinci se bili o východní Halič, rozbíhala se polsko-sovětská válka, zuřila ruská občanská válka, komunistické republiky rad vznikly v Budapešti i v Mnichově.

A v Paříži zatím zasedala mírová konference, překreslovala mapu Evropy a nedokázala svá rozhodnutí na místě vymáhat. Vzniklo tím vakuum, v němž kdo obsadil území vojensky, měl navrch, než se hraniční čára nakreslí natrvalo.

Válka o Slovensko byla v jádru závodem s perem kartografa, do kterého se pustily obě strany.

Tady stojí za zmínku méně známý detail. Obsazením Slovenska byl nejdřív pověřen generál Josef Štika, vzápětí ho nahradil plukovník František Schöbl, ani jednomu se však příliš nedařilo. Teprve nasazení legionářů vracejících se z Itálie zlomilo patovou situaci. Armádnímu sboru velel italský generál Luigi Giuseppe Piccione a tvořily ho dvě divize. Třicátého prosince 1918 zahájil Piccione postup na Bratislavu a ve dnech 1. a 2. ledna 1919 ji obsadil. Následovaly Lučenec, Nové Zámky, Komárno. Diplomatický tlak vyvinul francouzský podplukovník Fernand Vix, šéf dohodové mise v Budapešti, který Maďarsku tlumočil, že Slovensko patří Československu a maďarská vojska se z něj mají stáhnout.

Do 20. ledna 1919 bylo Slovensko zhruba pod kontrolou. Vypadalo to jako vyřešená věc. Nebyla, a vinu na tom nesly dvě protichůdné síly, improvizovaná, sotva existující československá armáda a revoluce, která právě začínala v Budapešti.

Jednadvacátého března 1919 převzali v Maďarsku moc komunisté a vyhlásili Maďarskou republiku rad v čele s Bélou Kunem. Tahle změna byla důležitější, než se zdá. Poražené Maďarsko nemohlo otevřeně volat po obnově Velkého Uherska, znělo by to jako trucpodnik poraženého.

Revoluce mu dala jinou, „přijatelnější“ rétoriku. Ne nacionalismus, ale světová revoluce, ne dobyvačnost, ale osvobození proletariátu. Pod tímhle praporem se rozbitá maďarská armáda znovu zformovala a získala nečekanou bojovou morálku, kterou živil vztek na vítězné sousedy ukrajující bývalé uherské území.

A tady je třeba být poctivý, protože česká paměť tuhle válku ráda vypráví jako čistou obranu přepadeného Slovenska. Tak jednoduché to nebylo. Bezprostřední rozbuškou revoluce byla takzvaná Vixova nóta z 20. března 1919, kterou dohodový atašé v Budapešti tlumočil maďarské vládě požadavek vyklidit další pásmo na východě, zasahující dokonce k Debrecínu a Szegedu.

Padla přitom na vládu Mihálye Károlyiho, která chtěla s Dohodou spolupracovat. Nóta ji svrhla a moc převzali komunisté. Vítězné mocnosti tedy revoluci, kterou pak intervencí potlačovaly, samy spoluvyvolaly, a Maďarsko se neradikalizovalo z vlastní zvůle, ale bylo k tomu z velké části dotlačeno.

Maďarský odpor přitom nebyl iracionální vztek poraženého. V pozdější Trianonské smlouvě ztratilo Maďarsko dvě třetiny území a kolem tří milionů etnických Maďarů se ocitlo za novými hranicemi, značná část právě na jižním Slovensku, které československá armáda obsazovala.

Pohledem maďarské strany nešlo o dobývání cizího, ale o snahu udržet území, jež po staletí pokládalo za své a jež bylo zčásti maďarsky osídlené. To jejich cíle nedělá legitimnějšími z hlediska práva na sebeurčení Slováků, ale vysvětluje, proč byla jejich vůle bojovat tak houževnatá.

A je tu vrstva, která tu vlnu poháněla pod povrchem politiky, hlad a rozvrat. Poválečné Maďarsko bylo na pokraji ekonomického kolapsu, miliony demobilizovaných mužů se vracely do zemí bez práce a bez chleba, a v téhle bídě nacházela bolševická naděje i bolševický strach úrodnou půdu od Mnichova po Budapešť.

Proč byli muži, kteří přežili čtyři roky v zákopech, ochotni jít znovu do boje? Zčásti proto, že doma na ně nečekalo nic. Revoluční nálady na chudém východním Slovensku jsou součástí téhož celoevropského sociálního zemětřesení, ne jen místní zvláštností.

Pak přišel krok, který se v českých přehledech zmiňuje nerad. Sedmadvacátého dubna 1919 překročily oddíly československé armády demarkační čáru s Maďarskem a zahájily vpád na maďarské území.

Nebyla to obrana hranic, byla to ofenziva za dohodnutou linii. Čechoslováci přitom využili prostor, který Maďaři vyklidili kvůli postupujícím Rumunům, území na jihozápadním Slovensku a Podkarpatské Rusi tak padlo do klína skoro bez boje.

Z hlediska tehdejších dohod šlo o obsazení území nad rámec toho, co Paříž zatím přiřkla. Maďarská květnová ofenziva, jakkoli ji vedl komunistický režim a provázel rudý teror, byla tedy zčásti odpovědí na cizí vpád.

To je interpretace, kterou je dobré držet ve správné proporci. Neznamená, že Maďarská republika rad byla nevinná oběť, její cíl rozpůlit Československo a udržet co nejvíc bývalého Uherska byl reálný a dobyvačný.

Znamená to ovšem, že obě strany v roce 1919 sahaly za dohodnuté linie podle toho, jak se měnila vojenská situace, a že role agresora a obránce se v průběhu několika týdnů několikrát prohodily. Mladý československý stát nebyl v tomhle příběhu jen napadeným.

Vojenská logika to ostatně potvrzuje. Zpočátku se československému postupu dařilo, dokud Maďary na východě vázala rumunská ofenziva.

Pak přišel zlom.

2. května 1919 uzavřeli Rumuni s Maďary příměří. Maďarské velení tím získalo volné ruce a uvolněné síly okamžitě obrátilo proti Čechoslovákům, kteří mezitím seděli na čerstvě obsazeném území za demarkační čárou.

Karta se obrátila prakticky přes noc.

Maďarská Rudá armáda mezitím prošla reorganizací. Byla sice v pěchotě slabší, zato měla převahu v dělostřelectvu a k dispozici obrněné vlaky, ideální zbraň pro válku vedenou podél železničních tratí.

Velel jí po vojenské stránce schopný Aurél Stromfeld, bývalý rakousko-uherský štábní důstojník. Proti tomu stála československá armáda řízená, mírně řečeno, diletantsky, navíc rozpolcená kompetenčním sporem mezi italskou a francouzskou misí.

Tady je třeba zastavit se u lidí, protože jejich osobní spory měly přímý dopad na bojiště. Náčelníkem francouzské vojenské mise, která dorazila v únoru 1919, byl generál Maurice Pellé, zkušený štábní pracovník a diplomat.

Velitelem italských legií byl generál Piccione. Oba muži se nedokázali shodnout. Piccione se nehodlal podřídit veliteli z jiné spojenecké země a navíc část italských důstojníků na Slovensku otevřeně sympatizovala s Maďarskem.

Pellé byl kritický k vojenským plánům prezidenta Masaryka, kterého v dopise premiéru Clemenceauovi nazval, podle dochované korespondence, slovanským idealistou a snílkem, jenž nerozumí odborným vojenským pojmům.

Spor nakonec rozťala italská vláda, která své generály a důstojníky z velitelských funkcí v Československu prakticky okamžitě stáhla. Do uvolněného prostoru vstoupil 4. června 1919 výjimečný krok prezidenta Masaryka, jmenoval generála Pellého vrchním velitelem celé československé armády.

Bylo to mimořádné rozhodnutí, svěřit velení v existenční válce cizinci. Ale dávalo smysl. Pellé měl autoritu i přímé spojení s dohodovou Radou čtyř v Paříži, a obojí teď republika zoufale potřebovala.

Tady stojí za to nedělat z Francouzů nezištné dobrodince. Pellé, Hennocque a celá francouzská mise nebyli náhodní pomocníci, byli nástrojem francouzské strategie. Paříž budovala ve střední Evropě cordon sanitaire, pás spojeneckých států, který měl zadržet bolševismus z východu i případné oživení Německa.

Silné, na Francii navázané Československo bylo součástí téhle architektury, a francouzští generálové veleli jeho válce i proto, že to sloužilo francouzským zájmům. Sama francouzská politika přitom nebyla jednotná, vojenské a diplomatické cíle Dohody se rozcházely a Vixova nóta, která svrhla Károlyiho, byla spíš výrazem tohoto rozporu než osobním omylem jednoho podplukovníka.

V Pellého misi sloužil i důstojník, jehož jméno se objeví později ve vyšších patrech, Eugène Mittelhauser, který byl k misi přidělen v únoru 1919 a v letech 1921 až 1925 se stal náčelníkem československého hlavního štábu. Jeho konkrétní role v bojích léta 1919 není v dostupných přehledech jasně doložena, uvádím ho tu proto jen jako příklad toho, jak se z francouzské mise rekrutovalo budoucí velení armády.

Generální štáb mladého státu se ostatně rodil přímo za pochodu, uprostřed prohrávané války, sléváním personálu francouzské mise a vojenského odboru ministerstva národní obrany.

Hlavní úder vedli Maďaři po zahájení generální ofenzivy 31. května proti východnímu Slovensku. Tamní východní armádní skupině velel francouzský generál Hennocque a Maďaři nad ním získali početní i technickou převahu. Hlavní proud postupoval na sever údolím Hornádu, prorazil obranu a mířil přímo na Košice.

Hennocque se pokoušel zachránit, co se dalo. Ještě podle nouzového plánu svého předchůdce, italského generála Rossiho, stahoval ustupující a neustále napadané jednotky na záchytnou linii a kryl jejich ústup.

Devátého června přesto padly Košice. Rudá armáda pak obsadila Prešov, došla až k Bardějovu a celá východní skupina se ocitla rozpůlená na dvě izolované části. Tohle byl nejhlubší bod celé války. Mapa ukazovala maďarský klín zaražený hluboko do severovýchodního Slovenska, mířící k polské hranici, s jasným cílem přeseknout republiku ve dví.

Na obsazeném území vznikaly revoluční rady a direktoria a 16. června 1919 byla v Prešově vyhlášena Slovenská republika rad. Vyhlásil ji Čech Antonín Janoušek, původně strojní zámečník, později sociálnědemokratický novinář a dopisovatel kladenské Svobody v Budapešti. (Některé české přehledy uvádějí, že vyhlášení proběhlo za přítomnosti Bély Kuna, jiné a věrohodnější tuto fyzickou přítomnost neuvádějí a připisují akt Janouškovi. Ponechávám to proto v rovině otevřené otázky.) Po březnové revoluci se Janoušek stal vedoucím české a slovenské sekce Komunistické strany Maďarska a teď usedl do čela loutkové republiky.

Janoušek ve své proklamaci vyhlásil novou republiku za spojence sovětského Ruska a maďarské republiky rad a její první pozdrav věnoval, slovy proklamace, českým proletářským bratrům dosud utlačovaným imperialismem.

Vládní rada stihla vydat výnosy o znárodnění továren nad dvacet zaměstnanců, velkostatků a bank, nahradit soudy revolučními tribunály a zřídit vlastní Rudou armádu a Rudou stráž. Kvůli necelým třem týdnům existence z toho zůstalo na papíře skoro všechno.

Jak tu epizodu vykládat. Současná česká i slovenská historiografie ji čte převážně jako vnější produkt maďarské invaze, ne jako projev vůle většiny místních. Útvar nevznikl zdola, byl řízen z Budapešti a stál a padal s přítomností Rudé armády. Vyhlášení samostatné slovenské sovětské republiky mělo zamaskovat, že jde z velké části o obnovení maďarského vlivu, a propůjčit mu tvář sebeurčení proletariátu.

Předcházela mu navíc krátká košická Slovenská ľudová republika, takže současníci to vnímali i jako další pokus o rozdělení Slováků. To, že v čele stál Čech, navíc útvar diskreditovalo i u části slovenské veřejnosti.

Bylo by ale příliš pohodlné odbýt celou věc jako pouhý cizí import. Východní Slovensko bylo chudé, válkou rozvrácené a sociální nespokojenost dělnictva a bezzemků byla reálná. Na ní mohla revoluční rétorika stavět, a stavěla, jakkoli zůstala menšinová. A je tu tragický rozměr, který český rámec snadno přehlédne:

Slováci a Maďaři ze Slovenska sloužili na obou stranách fronty, včetně maďarské Rudé armády. Pro část obyvatel jižního a východního Slovenska to nebyla obrana vlasti ani osvobození, ale občanská a národnostní válka, v níž stáli proti sobě sousedé. Že revoluční režim po sobě zanechal i mrtvé, zavražděné sedláky a měšťany obviněné ze sympatií k Čechům, patří do téhož obrazu.

Tohle všechno je interpretace opřená o převažující výklad, ne tvrdě uzavřený fakt, a je férové to takto označit.

Zatímco na východě hořelo, na středním Slovensku se odehrávala scéna, která rozhodla. Na nejohroženějším rozhraní mezi západní a východní skupinou, kam Maďaři cíleně vráželi klín, se československé jednotky z obavy před obklíčením stáhly v panice a bez boje až ke Zvolenu.

Sedmého června Zvolen padl. Velení exponovaného úseku bylo vyměněno a do čela 2. pěší divize nastoupil muž, kterého maďarská ofenziva tížila nejvíc, plukovník, brzy generál, Josef Šnejdárek.

Šnejdárek byl figura jako z dobrodružného románu. Rodák z Napajedel, který ve třinácti utekl z domova s cílem stát se pašou v Cařihradu a dostal se až do Terstu, později voják francouzské cizinecké legie s bojovými zkušenostmi z Maroka. Sotva pár měsíců předtím vedl československé jednotky v sedmidenní válce o Těšínsko proti Polsku, takže na Slovensko přicházel jako velitel, který už jednu pohraniční válku téhož roku zvládl. Nejdřív musel obnovit kázeň a bojovou morálku rozkližujících se jednotek. To se mu povedlo. Osmého června severozápadně od Zvolena odrazil maďarský útok, desátého udeřil do křídla nepřítele a vzal mu tempo.

Vyvrcholení přišlo 13. června 1919. Šnejdárek nařídil překvapivý obchvatný úder přímo na obsazený Zvolen. Nebyla to drobná přestřelka. Do několikahodinového boje se zapojilo dělostřelectvo i obrněné vlaky, jednotky se rvaly o jednotlivé kóty nad městem. Tentokrát Čechoslováci neuhnuli, prolomili linie, ovládli výšiny a Zvolen dobyli zpět. Téhož dne osvobodil Šnejdárek i Banskou Štiavnici a pronásledoval Maďary až k Levicím. Tenhle úder zlomil maďarské ofenzivě vaz.

Zaplatilo se za něj životy. Dvanáctého června, den před dobytím Zvolena, drželi dva vojáci československého pluku s kulometem pozorovací stanoviště ve věži kostela na Kalvárii nad Banskou Štiavnicí. Zasáhl je dělostřelecký granát. Jeden byl těžce raněn, druhý, František Brož, narozený roku 1897, na místě zahynul. (Prameny se rozcházejí v jeho rodišti, uvádí se Mnichovo Hradiště i obec u Turnova.)

Pohřbili ho přímo na Kalvárii a tady začíná ta hořká část příběhu. Jeho hrob léta chátral a nebyl řádně označen, až ho samospráva v jednu chvíli doplnila tabulkou s nápisem, který z padlého udělal neznámého vojáka Rudé armády. Český voják, který zemřel v boji proti maďarské Rudé armádě, tak po desetiletí ležel pod náhrobkem označujícím ho za příslušníka strany, proti níž bojoval. Přesnější obraz toho, jak tahle válka vypadla z paměti, se hledá těžko.

Brož nebyl sám. V okolí Banské Štiavnice padlo v roce 1919 dalších několik československých vojáků a při pronásledování nepřítele za Zvolenem zahynul i třiadvacetiletý vojín Karel Bodlák z Letů u Písku, jehož hrob na štiavnickém hřbitově Piargy se nedochoval vůbec. Sedláčtí synci z Čech, kteří přežili světovou válku a zemřeli pár měsíců po ní na slovenském kopci, o němž doma nikdo neslyšel. Padlých bylo v celé válce kolem osmi set.

Ke Šnejdárkovi patří i historka, kterou si dovolím ponechat jako vypravěčskou ozdobu, byť výslovně nedoloženou. Vypráví se, že část pražských mladíků, údajně z Vršovic, nechal načernit tváře, obléknout do plátěných uniforem a s turbany na hlavách je posadil do vlaku směrem na Košice, kde se na nádražích hlasitě producírovali a mluvili vymyšleným jazykem, v němž bylo srozumitelné jen slovo Senegal.

Počítal prý s tím, že to maďarští špioni uvidí a nahlásí domů zveličené zprávy o francouzských koloniálních senegalských sborech mířících na pomoc Čechoslovákům. Je to barvitá legenda, jakých se kolem Šnejdárkovy osobnosti nabalilo víc, a její nejstarší doložený výskyt je pravděpodobně mladší než událost sama. Beru ji tu tedy jako autorskou licenci, ne jako fakt.

Proti západní armádní skupině útočili Maďaři podél Dunaje na Komárno a Nové Zámky, které spolu s Levicemi padly 1. a 2. června. Prozatímní velitel legionářské 7. divize, plukovník Kieffer, se snažil udržet linii Komárno–Nové Zámky–Šurany do příchodu posil. Boje se táhly nejhouževnatěji v prostoru Levic. I poté, co maďarská vláda 16. června rozhodla podrobit se ultimátu Dohody, se na frontě bojovalo dál a Maďaři nasazením posledních záloh ještě jednou vytlačili československé jednotky za pravý břeh Hronu.

Tady se ale projevila jejich slabina. Neměli rezervy. Pellé naopak iniciativu pustit nehodlal a nařídil pokračovat. Československé protiútoky postupně braly maďarským akcím sílu a převaha se zvolna klonila zpět. Na 25. června připravoval Pellé velkou ofenzivu a chystal si jako trumf čerstvý, dosud nepoužitý armádní sbor polního podmaršálka Aloise Podhajského. K jeho nasazení už ale nedošlo.

Jeden hlas v tom příběhu skoro chybí, a není to náhoda. Vypráví se obvykle jako spor o to, komu Slovensko připadne, Praze, nebo Budapešti, přičemž samotní Slováci v něm vystupují jako objekt, o který se hraje. Skutečnost byla pestřejší a pro pozdější vztah obou národů důležitější, než se může zdát.

Slovensko nebylo jednomyslně obrácené k Praze. Příklon ke společnému státu měl ovšem hluboký kořen: desetiletí tvrdé maďarizace před rokem 1918, kdy uherský stát systematicky potlačoval slovenské školství, spolky i jazyk, dohnaly velkou část slovenských elit k závěru, že záchrana leží v Praze. Martinská deklarace z října 1918 proto Slováky přihlásila ke společnému státu a Andrej Hlinka tehdy razil větu o tom, že tisícileté manželství s Maďary se nevydařilo.

Jenže už během roku 1919 narůstala nespokojenost. Slovenští politici i obyvatelé vnímali příchod českých úředníků, učitelů a četníků často jako výměnu jedné vzdálené metropole za druhou. Sám čechoslovakisticky orientovaný ministr s plnou mocí pro správu Slovenska Vavro Šrobár, který na jaře 1919 vyhlásil kvůli bolševické hrozbě stanné právo a vládl fakticky diktátorskými pravomocemi, později přiznával, že mnozí čeští úředníci přicházeli na Slovensko jako na okupované území, kde lze kořistit. Na protest proti tomu odstoupil v srpnu 1919 první bratislavský župan a signatář Martinské deklarace Samuel Zoch.

Nejvýmluvnější je Hlinkova cesta. Na konci srpna 1919, tedy jen pár týdnů po konci války o Slovensko, odjel Hlinka tajně přes Polsko do Paříže, aby mírové konferenci přednesl požadavek slovenské autonomie. Doprovázel ho František Jehlička, o němž se brzy ukázalo, že jedná v zájmu maďarské vlády a usiluje o návrat Slovenska k Budapešti. Hlinka byl po návratu zatčen a několik měsíců internován.

Tato epizoda shrnuje celé dilema, část Slováků se cítila v novém státě nedoceněná, autonomistické hnutí sílilo, a maďarská iredenta se ho pokoušela využít pro vlastní cíle. Obrana Slovenska v roce 1919 tedy nebyla jednomyslnou slovenskou věcí, byla projektem, jehož smysl a podobu určovali jiní.

Na osud války dolehly nakonec dva tlaky zvenčí. Pařížská mírová konference stanovila 12. června 1919 demarkační čáru, která zhruba odpovídá dnešní slovensko-maďarské hranici, a na podnět maršála Foche se kritická situace Československa dostala přímo na program dohodové Rady čtyř.

Druhým tlakem byl trvalý rumunský postup z východu. Sevřené mezi Dohodu a Rumunsko a bez rezerv přistoupilo maďarské vedení k jednání. Vrchní velitel maďarské Rudé armády Vilmos Böhm se podřídil rozhodnutí své vlády o kapitulaci.

Příměří bylo vyhlášeno 24. června (podpis se datuje k 23. či 24. červnu, prameny se v jednom dni rozcházejí). Devětadvacátého června byla v Bratislavě uzavřena dohoda o stažení maďarské Rudé armády ze Slovenska a 1. července začalo pod dohledem spojenecké komise stahování na stanovenou čáru. Sedmého července 1919 Slovenská republika rad přestala existovat.

Janoušek a jeho lidé odešli do exilu v Maďarsku.

Maďarská revoluce dožívala ještě měsíc. Sedmnáctého července zahájila ofenzivu na Tise, neuspěla proti Rumunům, kteří přešli do protiútoku, a 1. srpna se zhroutila. Třetího srpna vstoupili Rumuni do Budapešti.

Stranou, která Maďarskou republiku rad vojensky porazila a svrhla, nebylo Československo, ale Rumunsko. Zatímco československá ofenziva uvázla a skončila u jednacího stolu, rumunská armáda vedla vlastní úspěšnou válku o Sedmihradsko a o linii na Tise, prolomila maďarskou frontu a obsadila Budapešť.

Z hlediska celé protimaďarské koalice byl Zvolen lokální, byť pro Slovensko klíčový úspěch v rámci války, kterou rozhodla jiná armáda na jiném bojišti. Rumuni navíc nevedli válku za Československo, sledovali vlastní cíle, a jejich příměří s Maďary 2. května 1919 nebylo zradou spojence, ale logikou jejich vlastního tažení.

Na podzim, 16. listopadu 1919, vjel v čele národní armády do Budapešti bývalý rakousko-uherský admirál Miklós Horthy. Pro Maďarsko začínala éra, která potrvá čtvrt století, a začínalo trauma, které ji celou prostoupí. Ztráta dvou třetin území v Trianonu se stala maďarskou národní obsesí a revize hranic hlavní osou meziválečné politiky. Tahle touha dovedla Maďarsko v roce 1938 do náruče Hitlera, protože právě od něj se dalo čekat, že hranice překreslí zpět.

A tady se kruh uzavírá. První vídeňská arbitráž z listopadu 1938, sourozenec mnichovské dohody, přiřkla Maďarsku zhruba dvanáct tisíc kilometrů čtverečních jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi s víc než milionem obyvatel, tedy z velké části přesně to území, o které se bojovalo v roce 1919. Košice, které tehdy Šnejdárkova generace ubránila, připadly Maďarsku.

Rok 1919 nebyl konec sporu, byl jeho začátek.

Trvalo dalších bezmála třicet let, dvě arbitráže a jednu světovou válku, než se hranice ustálily zhruba tam, kde je v roce 1919 nakreslila Paříž.

Pro Československo nebyl rok 1919 hrdinská sága, ale pořádná lekce. Stát se přesvědčil, že hranice na papíře nejsou nic bez schopné armády, že improvizované velení v krizi selhává a že o jeho osudu rozhodují stejně tak vojáci v poli jako diplomaté v Paříži.

Slovensko zůstalo součástí republiky do značné míry proto, že se československý zájem protnul se zájmem vítězných mocností udržet Maďarsko slabé.

Bez té shody by sám Šnejdárek u Zvolena nestačil.

Stojí za to nakonec odolat pokušení vyprávět ten příběh jako čistý souboj dobra a zla. Republika rad byla loutkový revoluční režim s vlastními dobyvačnými cíli a rudým terorem, který ji provázel.

Současně ale mladý československý stát do téhož konfliktu vstoupil, 27. dubna na rozkaz ministra obrany Václava Klofáče jako strana, která překročila dohodnutou Pichonovu linii - demarkační čáru a sáhla po území za ní. Obě strany se v průběhu několika týdnů vystřídaly v rolích agresora i obránce a obě počítaly s tím, že o konečné hranici stejně rozhodnou v Paříži, ne na bojišti.

Zajímavé je, jak se na válku potom vzpomínalo, totiž skoro vůbec. Generálové, kteří ji vyhráli, byli z velké části cizinci nebo postavy, které se do národního panteonu nehodily. Vítězství zaštítil Francouz Pellé, na východě velel Francouz Hennocque, samo velení se rodilo z francouzské mise.

Šnejdárek, nejvýraznější česká postava bojiště, byl muž cizinecké legie s „povahou kondotiéra“, těžko zařaditelný do uhlazené prvorepublikové mytologie. A prostí vojáci jako František Brož nebo Karel Bodlák, kteří přežili světovou válku jen proto, aby zemřeli u Banské Štiavnice a Zvolena, nemají dodnes místo v paměti úměrné tomu, co se po nich chtělo.

Jeden z nich po desetiletí ležel pod cizím jménem, a ještě k tomu pod jménem nepřítele.

Republika rad zase přežila jinak. O dvě desetiletí později z ní pozdější komunistická historiografie udělala hrdinskou předehru k roku 1948, příběh prvního pokusu o diktaturu proletariátu na československé půdě.

To, že šlo o produkt cizí okupace řízený z Budapešti, se do toho výkladu nehodilo, a tak se mlčelo.

Léto 1919 bylo časem, kdy se náš mladý stát učil, co znamená udržet své území a jaká cena se za to platí.

Prameny:

Dušan Tomášek: Nevyhlášená válka. Boje o Slovensko 1918–1920 (Praha, Epocha, 2005, dotisk 2018). 260 s., ISBN 80-86328-68-6.

Vojenský historický ústav Praha, studie „Válka o Slovensko v roce 1919"(https://www.vhu.cz/valka-o-slovensko-v-roce-1919/)

Zdeněk Kárník: České země v éře První republiky (1918–1938), díl I

Antonín Klimek: Velké dějiny zemí Koruny české, sv. XIII (1918–1929) a jeho Boj o Hrad

Mária Ormos: The Hungarian Soviet Republic and Intervention by the Entente