Článek
Jmenuje se Petr.
Má dvě děti, dům, práci, psa a hromadu úkolů.
A taky diagnózu, kterou nikdy neřekl nahlas:
vyhoření, které přešlo do ticha.
Nezachytil to včas.
Nejdřív jen zapomínal klíče, pak zapomněl, proč vlastně vstává.
Nakonec chtěl, aby byl klid. Jakýkoli.
Duševní vyčerpání nepřichází jako bouřka.
Přichází jako jemný déšť. Tak jemný, že si ho skoro nevšimneš.
A pak zjistíš, že stojíš promočený v kaluži, která ti sahá až po kolena.
Poznáš se v některém z těchto varovných signálů?
Možná si tím právě procházíš. A možná ještě můžeš zpomalit.
1. Přestáváš se těšit.
Věci, které tě dřív těšily, jsou najednou jen povinností.
2. Ráno vstáváš s pocitem únavy.
I když spíš osm hodin, probudíš se těžký.
3. Vyhýbáš se lidem.
Ne proto, že by ti vadili. Ale protože je těžké být vůbec s někým.
4. Zapomínáš.
Schůzky, slova, proč jsi šel do kuchyně. A někdy i kdo vlastně jsi.
5. Všechno ti připadá zbytečné.
Dokonce i věci, na kterých ti vždycky záleželo.
6. Podrážděnost na maličkosti.
Kafe je studené? Propadáš zoufalství. Dítě ztratí ponožku? Máš chuť plakat.
7. Tichý smutek.
Bez důvodu. Bez názvu. Jen je tam a tíží.
8. Strach z budoucnosti.
A nejen strach. Prázdnota. Nedokážeš si představit, co bude dál.
9. Izolace.
Nehledáš pomoc. Nechceš, aby tě někdo viděl takhle.
10. Bolesti bez příčiny.
Bolí tě záda, hlava, srdce. A lékaři nic nenajdou.
Když se podívám zpátky na Petra, nebyly to maličkosti.
Byly to majáky. Varovná světla. A on je přehlížel, protože si říkal, že musí vydržet.
Nečekej na kolaps.
Ticho duše si zaslouží slyšet dřív než sirény sanitky.
Pokud v sobě poznáš tři a víc z těchto signálů,
neobviňuj se.
To není slabost. To je duše, která ti říká:
„Prosím, postarej se o mě.“
Ještě pořád jsi tady.
A pokud nevíš, kde začít,
stačí říct někomu blízkému, že potřebuješ chvilku ticha.
A když to nepůjde samo – zavolej terapeutovi, nebo krizové lince.
Pomoc existuje.
A někdy je to ten největší důkaz síly, jaký můžeš udělat.
