Článek
Stálo to za to?
Nikdy jsem si na tu otázku neuměla odpovědět. A možná ani nechci. Protože co když bych musela říct, že nevím?
Byla jsem mladá. Moc mladá.
Když jsem to zjistila, nedokázala jsem ani mluvit. Jenom jsem seděla na posteli, ruce se mi klepaly a hlavou mi běželo jediné: Jak jim to řeknu? Bože můj, co budu dělat?! Máma mě zabije. Táta mě zabije. Já se zhroutím ještě dřív, než se to všechno stane.
Ale doktor měl jasno. Tutovka, řekl.
„To nevadí, že to bylo poprví,“ bránila jsem se v duchu. Ale ticho doma bylo dusivé. Mamka nedutala, táta stál jako skála a pak jen pronesl větu, která rozhodla všechno:
„Vezmeš si Járu. A hotovo.“
Jarda? Nic moc. Ale s mojí nadváhou… co bych měla chtít víc? Znáte to – svatba, porod, a jede se dál. Jenže ten vlak byl rychlejší, než jsem čekala.
S Járou a miminkem jsme zůstali u rodičů. Ne proto, že bychom chtěli. Ale protože nebylo kam jít. Jenže táta s mámou se zrovna rozváděli. Doma se hádky míchaly s pláčem miminka a já cítila, že už nejsem manželka, ale jen spolubydlící.
A pak to přišlo. Závodní doktor přijel a už z auta volal: Maminka měla v práci mrtvici!
Najednou bylo všechno jinak. Mamka na vozíku, nemluvila, nechodila, jen to jedno slovo stále dokola:
„Ne.“
Musela jsem ji krmit. Přebalovat. A vedle ní přebalovat i svoje miminko. Byla jsem na mateřské. A tak padlo rozhodnutí, že o mamku se budu starat já.
Masakr. Ráno mimino, pak máma. A znovu. A pořád dokola.
Až jednoho dne přišla paní ze sociálky. Byla hrozně hodná. Lidská. Ale když odcházela, řekla mi něco, co mě rozsekalo na kusy:
„Musíte se rozhodnout. Buď miminko, nebo maminka.“
Jako fakt?!
Mám si vybrat? Vybrat si mezi ženou, která mě porodila, a dítětem, které jsem právě přivedla na svět?
Vybrala jsem si miminko.
A nikdy to nebylo jednoduché. Nikdy. Myslím, že mi to sebralo kus zdraví, víc, než jsem tehdy tušila.
Snažila jsem se mamku navštěvovat co nejčastěji. Ale měla jsem miminko. Měla jsem život. A bolest, která se ve mně tiše usadila.
Když bylo synovi dva roky, maminka umřela.
A s ní přišla výčitka. Ta tichá, studená, co nekřičí, ale pálí.
Neodpustila mi. Neodpustila mi, že jsem ji nechala odvézt. Že jsem ji neudržela doma. Že jsem se rozhodla.
Někdy se mi zjevuje ve snech. Hrozí mi prstem. Mlčí, ale já vím, co říká.
Ale taky mě chrání. Opravdu.
Když spadne její fotka z televize, vždycky se něco stane.
Jednou spadla – a do hodiny mi volali z tábora, že syna vezla rychlá, poštípaly ho vosy.
Podruhé spadla – a ten den jsem si zlomila nohu.
Varuje mě. Hlídá mě. Je pořád se mnou.
Moje maminka.
Tenhle příběh je skutečný. Jen některé detaily byly upraveny, aby šel sdílet veřejně. Psal jsem ho se sevřeným hrdlem – pro sebe, pro ni… a možná i pro vás.
Pokud jste někdy stáli před volbou, která se nedá vyhrát, nebo jste museli nechat odejít někoho, koho milujete – možná tohle znáte taky.
Sdílejte, pokud chcete. Nebo napište svůj příběh do komentáře. Ať v tom nejsme sami.
