Článek
Ráno bylo nezvykle tiché. Jen ten budík, který měl v 4:00 explodovat do tmy, mlčel.
Dcera si ho nastavila sama. Kvůli Stranger Things. Kvůli tomu dnešnímu velkému návratu, o kterém mluvila celý týden.
Neprobudila se. Únava vyhrála. Netflix počká.
V tuto dobu já chodím na malou. A já v kuchyni jen poslouchal její tiché oddychování z pokoje a říkal si, jak legrační je být rodičem v době, kdy se děti probouzejí kvůli seriálům, ne kvůli Ježíškovi.
Venku sníh, doma teplo, tma.
Takové rána mají svoje kouzlo, a dneska ještě jedno navíc — byl v něm cítit ten zvláštní elektrický náboj, co děti nosí v sobě, když se mají splnit jejich malé, ale upřímné přání.
A možná to začalo už minulý týden…
Dcera byla se školou v Praze. Sto kilometrů odsud. Prohlídka Vyšehradu, povinný program, dějepis, průvodce… klasika.
A pak rozchod. Dvě hodiny svobody. Dvě hodiny dětského vesmíru v ulicích velkého města.
A tam to přišlo.
Náhoda, která by dospělému nic neřekla, ale pro dítě to byl zážeh.
Pražská zastávka MHD, celá přetvořená do stylu Stranger Things.
Osvětlení, grafika, temná atmosféra, ten pocit, že svět Hawkinsu se na chvíli vtělil do reality.
S kamarádem to našli úplně náhodou.
A ona mi pak vyprávěla, že celá skákala radostí metr do vzduchu.
Že se fotila ze všech stran.
Že ten okamžik byl „jako by to bylo doopravdy“.
A že by tam nejradši zůstala celou hodinu. Samozřejmě, že jsem jí řekl, že to nebyla žádná náhoda ale znamení.
Ten vibe v ní držel celý týden.
A držel i dnes ráno, když jsem ji budil do školy.
Oči napůl zavřené, vlasy rozcuchané… ale první slova nebyla „dobré ráno“.
Byla:
„Ta pátá řada už fakt je, viď?”
Neřekl jsem jí nic velkého. Jen pravdu.
A ona ji přijala s takovou tichou radostí, která mě vždycky trochu odzbrojí.
Děti umí žít nadšením, které my, dospělí, často ztratíme.
A tak šla do školy.
V té kose, v tý tmě, s batohem na zádech.
Ale v hlavě měla jen jedinou věc:
večer.
Protože bohužel i bohudík platí jedno.
Když začneš Stranger Things, nekončíš, dokud tě tělo nezradí.
To není seriál na jeden díl po večeři.
To je tah.
To je jízda.
To je návrat do světa, ze kterého se ti nechce ven.
A tak dnes stojím před tou rodičovskou klasikou:
Škola ráno, povinnosti, únava…
A do toho dítě, které chce žít svůj malý velký svět.
Svět, kde se prolíná tajemno, přátelství, hudba osmdesátek, strach i radost.
A já se přiznám:
Těším se taky!
Dnes přijde ve čtyři odpoledne.
V pět si uděláme dlabáníčko.
Sedneme si do obýváku.
Jen malá lampička, přiklapnuté závěsy, venku tma, v domě ticho.
Ten typ večera, na který se čeká.
A půjde to.
První díl.
Druhý.
Třetí.
A kdo ví, kdy to skončí.
Stranger Things totiž nejsou jen fikce.
Jsou to chvíle, kdy se rodina na chvíli zastaví a jen je.
A možná je to malicherné.
Možná bych to neměl tak prožívat.
Ale když vidím, jak je dítě šťastné kvůli něčemu, co je čisté, neškodné a opravdové…
říkám si, že právě tohle jsou vzpomínky, které jednou zůstanou.
A že tahle pátá řada, ať bude jakákoliv, už předem splnila jeden důležitý úkol:
Propojila nás.
Ráno, když nezazvonil budík.
Minulý týden, když stála na té zastávce v Praze a svítila jak vánoční stromeček.
A dnes večer, až se svět Hawkinsu převalí přes náš obývák.
Stranger Things dnes ovládá půl republiky.
A ovládlo i nás.
Ale krásně.
Tak, jak to mají dělat příběhy, které se stanou součástí rodiny.
