Článek
První prasklina v tichu
Jedu ráno přes město. Všichni spěchají, nikdo nemá čas. A pak to uvidím: dva chlapi seřvou důchodkyni, protože šla uličkou pomalu. Nikdo nezastaví. Nikdo se jí nezastane.
Jen ticho. A v tom tichu něco pukne.
Člověk cítí, že vzduch kolem nás zhoustl něčím, co nepatří do normálního dne.
Malé výbuchy zloby, které vidíme každý den
Na poště.
V obchodě.
V MHD.
V nemocnici.
Na parkovišti.
Všimni si tohoto: dřív se lidi hádali. Dnes rovnou útočí.
Dřív bylo trapné být hrubý. Dnes je trapné být slušný.
Minulý týden jsem viděl scénu: u pultu stála máma s dítětem, dítě brečelo. Pán za ní vybuchl: „To neumíte to dítě utišit? Lidi jak vy by neměli mít děti vůbec!“
Dřív by to řekl v duchu.
Dnes to řekne nahlas. A ještě se u toho cítí jako vítěz.
Tohle nejsou náhody.
Tohle jsou signály.
Válka za rohem mění mozek, i když neslyšíme výstřely
Mozek nepozná rozdíl mezi hrozbou a pocitem hrozby.
A my žijeme už třetím rokem v pocitu hrozby.
Podle Eurobarometru (2024) se 68 % Evropanů cítí trvale ohroženě.
To číslo je šílené.
Když žiješ ve strachu dlouho, přepneš.
A když přepneš, část lidskosti se uzavře.
To není teorie. To je biologie.
Ekonomická únava mění charakter člověka pomalu, ale jistě
Sociologové z Akademie věd popsali, že dlouhodobý stres zužuje myšlení na „dnešek“.
Neřešíš, co bude za rok. Řešíš, co bude večer.
A když člověk myslí jen na večer, nemá v kapse nic pro druhé.
Nemá prostor být vlídný.
Nemá sílu ustoupit.
Nemá trpělivost.
Jedna paní v Bille křičela na prodavačku kvůli ceně chleba. A když jí někdo řekl „to není její vina“, odpověděla: „Ale já už musím řvát, nebo zešílím.“
A v tom byla celá země.
Digitální smečky likvidují poslední zbytky studu
Na internetu se odehrává největší proměna.
Člověk sám má nějakou brzdu.
Skupina brzdy nemá.
A anonymní dav? Ten už vůbec ne.
Sociolog Manuel Castells popsal „synchronizovanou agresi“ — a to se dnes děje všude.
Stačí jeden nenávistný hlas.
Přidají se další.
A během minuty to není debata, ale lov.
Vidím to denně:
Máma se svěří, že nestíhá.
A do minuty je „lenivá“ nebo „hrozná matka“.
Nemocná žena se omluví, že nezvládá práci.
A do minuty slyší, že „simuluje“ nebo „parazituje“.
To už nejsou názory.
To je lynč.
Bezmoc rodí agresi. Vždycky rodila.
Historikové vědí, že když v zemi roste nejistota, roste i zlost.
Durkheim tomu říkal „anomie“ – stav, kdy lidé ztrácí jistoty a morální směry.
A tehdy se objevují výbuchy.
Stačí se podívat do historie:
po velkých krizích vždy rostlo domácí násilí, sousedské konflikty, útoky na cizince.
Ne proto, že by se lidé „zkazili“.
Ale proto, že byli slabí a unavení.
A slabý člověk často útočí, aby zakryl vlastní bezmoc.
Civilizace je tenká jako papír a trhá se rychleji, než jsme čekali
Říkáme si, že jsme vyspělí. Že doba barbarství skončila.
Ale to není pravda.
Civilizace není pevná stavba.
Je to tenký film na povrchu.
A pod ním je člověk, který má v sobě temnotu – Jungův „Stín“.
Ten stín nevzniká.
Ten tam je odjakživa.
Jen čeká, až mu svět povolí řetěz.
A poslední roky mu ho povolují víc a víc.
Tohle není alibi. Je to zrcadlo.
Neříkám, že lidé za to nemůžou. Mohou.
Jen ukazuju, že dnešní doba v nich probouzí to, co tam vždy bylo — strach, hněv, stín.
A když se to všechno smíchá, tak se z toho stává něco, co už nikdo nechce vidět.
Nepíšu to jako omluvu.
Píšu to proto, že kdo zavírá oči před realitou, ten ji nakonec potká v té nejhorší podobě.
A zatímco dobré se odírá, špatné sílí.
A to je to varování.
I my sami se měníme. Pomalu, potichu.
Přistihl jsem se, že jsem jednou reagoval prudčeji.
Jindy jsem se neozval, i když jsem měl.
A jindy jsem si řekl: „Proč já mám být ten slušný, když ostatní nejsou?“
A pak mě z toho bodlo.
Protože přesně tam to začíná – ne navenek, ale uvnitř.
V těch malých rezignacích.
V těch malých tichách.
V těch malých „kašli na to“.
Ale pořád ještě máme šanci. Ne svět zachránit. Ale neztratit vlastní tvář.
Možná nezastavíme válku.
Možná nezměníme ekonomiku.
Možná neovlivníme internet.
Ale každý máme kus prostoru, kde náš tón určuje atmosféru.
V práci.
V rodině.
V ulici.
V tramvaji.
V komentáři.
Nejsme povinní být dokonalí.
Jsme jen povinní nepřidat se ke smečce.
Protože když se smečka rozběhne, už se nedá zastavit.
_________________
A co si o tom myslíte vy?
Děkuji za každé srdíčko i komentář, pomáháte tím, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu a našel lidi, kterým může něco říct.
A pokud můžete a chcete ocenit můj čas a energii, můžete mi poslat třeba symbolicky 10 Kč přes tlačítko Podpořte autora.
Tohle malé – a přitom velké – gesto je pro mě završení celé práce.
Upřímně děkuju.
David
Zdroj:
www.soc.cas.cz/cz/aktuality/nove-publikace/nova-mezinarodni-studie-o-socio-ekonomicke-segregaci-v-evrope
