Článek
Viděl jsem smrt zblízka
Viděl jsem smrt zblízka. Dvakrát v rodině, potřetí u kamaráda. A jedno vím jistě – nechci odcházet pomalu. Nechci, aby mě moji blízcí sledovali, jak se rozpadám. Radši bych jednou večer usnul a už se neprobudil. Protože jsem zažil, co to znamená dívat se smrti do očí, každý den, celé týdny.
Moje máma zemřela, když mi bylo pětadvacet. Můj táta, když mi bylo třiačtyřicet. A kamarád – taky umřel. V pětačtyřiceti. Táta a kámoš měli rakovinu. Oba tu plicní. Nechci tady psát žádné dramatické scény. Ale vím, co to znamená, když člověk začne hubnout, přestane jíst, pak pít, a nakonec už nechce a ani nemůže mluvit.
Důstojnost? Ta šla stranou
Všichni mluvili o důstojnosti. Ale víš, co je pravda? Důstojnost jde stranou, když ležíš v posteli a nemůžeš si ani dojít na záchod. Když víš, že tohle je tvoje poslední fáze života – a přitom jsi ještě při vědomí. Když ti tělo odchází, ale hlava pořád jede. To je ten největší trest. Ne bolest. Ale to vědomí, že už to nepůjde jinak.
Byly to nehorázně náročné dny. Seděl jsem vedle postele, držel tátu za ruku a snažil se usmát, i když jsem měl v sobě pláč. Měl jsem ho rád. A nechtěl jsem, aby mě viděl zlomeného. Ale byl jsem. Stejně tak u kamaráda, který mi postupně mizel před očima. Tělo se mu měnilo každý týden. V očích měl strach. Ale už to ani neříkal. Nemusel. Stačilo se dívat.
Nechci to znovu. Ani pro sebe. Ani pro druhé.
Od té doby mám jasno. Nechci tohle zažít. Nechci to dopřát ani těm, kteří mě milují. Chtěl bych umřít ve spánku. Ticho. Klid. Konec. Bez rozloučení. Bez trápení. Bez rozkladu. Bez bolesti.
Možná to zní zbaběle. Ale není. To je zkušenost. To je přiznání. A taky trochu prosba. Pokud někde nahoře někdo je – tak ať si to pamatuje, až na mě jednou dojde řada.
A pak to přišlo i ke mně
Loni jsem to zažil sám. Pracoval jsem na zahradě, když se mi náhle udělalo špatně. Spadl jsem k zemi a ztratil vědomí. Hluboké bezvědomí, ze kterého mě vrátili až v nemocnici. Najednou to nebyly jen vzpomínky na tátu nebo kamaráda. Najednou to bylo moje tělo. Moje smrt.
Až když jsem se vrátil z nemocnice domů, pochopil jsem, jak je ta hranice blízko. Stačí vteřina. Jedna změna. Jedno vypnutí. A jste pryč. Od té doby o tom víc přemýšlím. Ne ze strachu. Ale z respektu. A s jediným přáním – až to přijde znovu, ať je to ve spánku. Tichý odchod. Bez rozkladu. Bez trápení. Jen klid.
A co vy?
Jak to máte?
Už jste o tom někdy přemýšleli?
