Článek
Tereza byla třídní hvězda. Premiantka, co tančila balet, snila o medicíně a měla hlavu na čísla i empatii na lidi. Rodiče ji podporovali, spolužáci obdivovali. Chtěla pomáhat. Léčit. V devatenácti měla být na přijímačkách. Místo toho bojovala o život.
Zlomila si kotník na soustředění, při obyčejném pádu na schodech. Nic vážného – řekli. Jenže bolest nepolevovala. Týdny, měsíce. Lékař předepsal prášky. Nejdřív Tramal, pak silnější opiáty. „Jen dočasně,“ říkali. Jenže dočasnost se protáhla. Tělo si zvyklo. Mozek si řekl o další dávku.
Když léky došly, přišly abstinenční příznaky. Úzkosti, třes, panika, nevolnosti. Tereza si myslela, že je nemocná. Že je to návrat bolesti. Ale nebyla. Byla závislá – a ani si toho nevšimla. Přes noc se z nadějné studentky stala dívka, která ráno nemohla vstát z postele.
Začala si vyměňovat pilulky s kamarádkou, která brala něco „na nervy“. Objednávala z netu, zkusila darknet. Bála se, ale ještě víc se bála vysazení. „Jenom abych se trochu vyspala.“ „Jen ať zvládnu školu.“ „Jen než to přejde.“ Jenže ono to nepřešlo. Nikdy.
Na vysokou už nenastoupila. Ztratila chuť mluvit s lidmi, přestala odpovídat na zprávy. Zavřela se doma. Dny splývaly. Zatažené závěsy, jen postel a telefon. Ztratila chuť k jídlu. Strach se jí přilepil na tělo jako vlhký hadr. A pak přišel balíček. Malé bílé tabletky. Čisté. Bez zápachu. Vypadající jako ty, co už znala.
Jenže byly smíchané s fentanylem. Nelegálním, extrémně silným. Stačila půlka jediné tablety. Našla ji matka v koupelně. Studené tělo. Záchranáři stihli přijet. Bylo to o pár minut. Jen o pár minut…
„Nebyla jsem feťačka. Byla jsem holka, co chtěla zvládnout bolest. A skončila v pekle. Nechtěla jsem to. Ani jsem nevěděla, že už v tom jsem. A nevypadala jsem jako někdo, koho byste podezírali.“
Tereza dnes žije v terapeutické komunitě kousek za Brnem. Má na zápěstí vytetované datum – 17. září. Den, kdy málem zemřela. Bojuje za jiné. Mluví na školách. Dává rozhovory. Překonává stud i odsudky. Každé slovo ji bolí, ale mluví dál.
„Lidi se bojí říct, že jim pomohl lék. Že to celé začalo u doktora. Ale závislost často nezačne na ulici. Začne v ordinaci. Přesně takhle se to stalo i v Americe. A teď i tady. Lidi se smějou, že fentanyl je problém Ameriky. Ale nevidí, že už je dávno u nás. Jen ho ještě nevidíme ve statistikách. Ale v příbězích už ano.“
Fentanyl už není problém „za oceánem“. Je i u nás. Jen se o tom zatím nemluví dost nahlas. Až se čísla zvýší, bude pozdě. Ale náznaky už jsou – policie zachytila první dávky, lékaři varují, odborníci vidí nárůst neidentifikovatelných případů předávkování. A běžní lidé? Ti netuší, že je něco špatně.
Ale je tu naděje. Tereza je důkaz. Lidi jako ona potřebují víc než jen terapii – potřebují pochopení. Potřebují, abychom jim přestali říkat trosky a začali jim říkat jménem. Místo odsouzení ruku, která je vytáhne. Protože za každým jménem je život. A každá minuta může rozhodnout.
Možná se vás to netýká. Ale možná právě sdílením pomůžete někomu, kdo je teď tam, kde byla Tereza. A kdo právě hledá cestu ven nebo nevědomky tam směřuje. Sdílejte, ať to nezůstane potichu.
Tento příběh zazněl v rámci terapeutické skupiny.
Zdroje:
www.cdc.gov/overdose-prevention/about/fentanyl.html?CDC_AAref_Val=https://www.cdc.gov/opioids/basics/fentanyl.html
