Článek
Když mi zemřela máma, bylo mi šestadvacet.
V té době jsem potkával kamarády a známé – někdy jen tak mimochodem, jindy cíleně.
Čekal jsem, že řeknou aspoň něco. Anebo se mnou jen mlčky posedí a v té jakékoliv krátké chvíli mi dají najevo, že je to mrzí.
Nemusel to být projev, nemuselo to být správně řečeno. Jen ten lidský dotek, který říká: „Vím. Jsem tady. Mrzí mě to.“
Ale většinou se to nestalo. Hned se přešlo na jiné téma. A já jsem dál byl ve své bublině smutku, oddělený od světa, který šel dál, protože nevěděl, jak se u toho zastavit.
Byl jsem na ně tehdy trochu rozzlobený. Vlastně jsem jim to měl za zlé. Měl jsem pocit, že se mě bojí. Že nevědí, co se dělá, když vám někdo umře.
A asi to opravdu nevěděli. Dnes už to chápu. Možná je to věkem, možná zkušeností. Ale chápu, že ne každý umí projít dveřmi, za kterými je smutek.
A přece – někdy je lepší zaklepat neobratně, než stát venku.
Nevím vlastně, co jsem čekal. Možná nic. A nebo jsem čekal všechno, aniž bych si to uvědomil.
Čekal jsem, že mi dají prostor.
Abych třeba mohl něco říct. Abych mohl o mámě říct jednu větu. Dvě. Cokoliv. Že byla statečná. Nebo že jsem to nečekal tak brzy. Nebo že mi chybí.
A možná právě proto bychom o tom měli mluvit. Měli bychom si přiznat, že neumíme reagovat. Že nás to děsí. Že máme pocit, že každé slovo bude špatné.
Ale možná není špatné mlčet.
Špatné je mlčet tak, aby ten druhý zůstal sám.
A tak až příště potkáte někoho, komu zemřel blízký člověk, zkuste se k tomu postavit čelem.
Říct „upřímnou soustrast“, nebo „mrzí mě to“, nebo prostě nechat toho člověka chvíli mluvit – o tom, kdo odešel. I kdyby jen dvě věty.
Ale neodcházejme od nich. Naučit se to musíme. Kvůli sobě. Kvůli nim. Kvůli těm, kteří už tu nejsou, ale v nás ještě žijí.
