Článek
Čtyřicet let zní jako spousta času
Člověk má pocit, že se do nich vejde skoro všechno. I návštěvy, na které teď nemá náladu, a rozhovory, které pořád nechává na příště. Jenže zkuste místo let počítat štědrovečerní večeře. Najednou si ten čas dokážete představit mnohem přesněji. Víte přece, jak rychle takový večer uteče.
Jakub Prachař tohle počítání zmínil v rozhovoru s Tomášem Poláčkem. Bylo mu tehdy jednačtyřicet. Na otázku, zda má strach ze smrti, odpověděl, že trochu z umírání. Zároveň si uvědomoval, že potřebuje některé věci v životě přeorganizovat, aby mohl být spokojenější.
Pak pronesl větu, u které jsem se zastavil
„Když budu mít kliku, tak mě čeká ještě čtyřicetkrát kapr s bramborovým salátem – ale potom bude hotovo…“
Právě to „když budu mít kliku“ je podstatné. Čtyřicet dalších Vánoc by byl krásný příděl. Jenomže záruku na ně nikdo nedostává.
Prachaře známe jako člověka, který má rychlou odpověď a pro vtip nemusí chodit daleko. V téhle odpovědi je mi blízký něčím jiným. Přemýšlí nad věcí, kterou si mnozí z nás připouštějí jen občas. Třeba když děti zase o kus povyrostou. Když na rodinné oslavě zjistíme, že rodiče už nevydrží tolik co dřív. Nebo když se nám podaří sejít u jednoho stolu a někdo řekne, že bychom to měli dělat častěji.
Obvykle mu všichni přikývneme. Pak otevřeme diáře
Na Vánocích je zvláštní, kolik sil jim věnujeme ještě předtím, než vůbec začnou. Kdo někdy chystal svátky pro celou rodinu, zná to dobře. Dárky, nákup, jídlo, návštěvy. Snaha, aby se nikdo necítil odstrčený a každý měl něco svého. Člověk se těší, a přitom občas zatouží, aby už bylo po všem a mohl si konečně sednout.
Je v tom únava, kterou dobře známe. Jenže s odstupem let si možná ani nevzpomeneme, co nás tenkrát tolik honilo. Zato budeme vědět, kdo ještě přijel. Kdo pomáhal v kuchyni. Kdo se smál tak hlasitě, že ho bylo slyšet přes celý byt.
Právě ti lidé dávají jednotlivým Vánocům jejich podobu
S nimi se mění i naše místo u stolu. Nejdřív jsme děti, které chtějí mít rychle po večeři. Později hlídáme, aby všechno klaplo, a sotva stíháme sledovat, jak rychle se z těch našich dětí stávají dospělí. A někdy bychom si ze všeho nejvíc přáli ještě jednou slyšet obyčejnou otázku, jestli si přidáme salát.
V tom samém rozhovoru Prachař vyprávěl příběh, který jeho vztah k rodině ukazuje velmi konkrétně. Od šperkaře Ondřeje Stáry koupil zlatý prsten s podobiznou Trautenberka, kterého hrál jeho dědeček Ilja Prachař. Českými rubíny je na něm vysázený nápis „Nekoukat, makat!“
Věnoval ho otci Davidovi. Ten si ho bere na fotbal. Jakub to vysvětlil s rodinným humorem: aby děda viděl, jak pěkně teď slávisti hrají, a měl z toho radost.
Ten nápad mě baví
Ilja Prachař zůstává součástí něčeho, co měli rádi společně. Jeho syn si vezme prsten a jde fandit. Vnuk ví, proč takový dárek vybral. Člověk tomu rozumí, i když o fotbal jinak nezavadí a slávistické úspěchy jsou mu úplně lhostejné.
V řadě rodin existuje nějaká podobná drobnost. Hrnek, ze kterého ostatní nepijí. Recept s poznámkami na okraji. Nářadí, které už dávno mohlo být nové, ale tohle přece ještě slouží. A také hlášky, které používáme po rodičích, až se jednou zarazíme, jak přesně zníme jako oni.
Prachař ostatně připisuje rodinný sarkastický humor babičce
Vzpomínal i na prázdniny u prarodičů v Doubici, které miloval. Za slavným příjmením tak v jeho vyprávění vystupuje docela srozumitelný svět: místa, kam se člověk rád vrací, společné záliby a věty, kterým doma rozumějí všichni.
Mám takové vyprávění rád. U známého herce si snáz uvědomím i vlastní zvyky. Co považuji za samozřejmé. Na co se těším. A co pořád odsouvám s jistotou, že na to bude čas, protože zatím vždycky nějaký byl.
V životě se přitom nedá všechno zařídit tak, abychom měli pořád volno na své blízké. Pracujeme, máme povinnosti, býváme vyčerpaní. I rodina nás někdy unavuje a občas se prostě pohádáme. O to víc pro mě znamenají chvíle, kdy se spolu dokážeme obyčejně pobavit, i když zrovna není nic slavnostního. Když se návštěva trochu protáhne, protože je nám dobře. Když z plánovaného krátkého telefonátu vznikne pořádný rozhovor.
Prachařova úvaha má pro mě právě tuhle hodnotu
Těch možných čtyřicet večeří obrací pozornost k tomu, co by na nich člověk chtěl zažít. Koho by u nich rád měl. A s kým se může potkat už dávno předtím, než se začne smažit kapr.
Až letos někdo u stolu začne vyprávět historku, kterou známe nazpaměť, možná ho necháme domluvit. A třeba se ještě na něco zeptáme. Ten kapr mezitím klidně vystydne.
Jestli s článkem souhlasíte, prosím, sdílejte ho alespoň jednou.
Díky za každé srdíčko i komentář k mému článku. Vaším sdílením přispíváte k tomu,že se tento text neztratí v šumu internetu.
Zároveň děkuji také Vám, kteří přispějete,třeba jen symbolickou částkou, na mé psaní prostřednictvím tlačítka „Podpořte autora“.
David
Zdroj:
„Tomáš Poláček: Nekoukat, makat! S Jakubem Prachařem o hereckém klanu, fandění Slavii a vlastním filmu, Reportér, 13. dubna 2025“
reportermagazin.cz/89653/nekoukat-makat-s-jakubem-pracharem-o-hereckem-klanu-fandeni-slavii-a-vlastnim-filmu/)
