Článek
U Alana Aldy skoro automaticky čekám vtip. Hawkeyeho pohotovost v člověku zůstane, i když ví, že se dívá na herce o mnoho desetiletí staršího.
Pod jeho fotografií v Guardianu jsem si ale přečetl něco, k čemu jsem se vracel ještě po dočtení rozhovoru.
„Toto jsou časy, které zkoušejí lidské duše.“
Sedí na kameni v kostkované košili. Kolem tráva a stromy. Tvář, kterou dobře známe. Jen čas se na ní podepsal, stejně jako se podepisuje na tvářích lidí u nás doma.
Obyčejné ráno může dát zabrat
V době rozhovoru bylo Aldovi devětaosmdesát. Vyprávěl o Parkinsonově chorobě a o tom, že mu běžné úkony zaberou třikrát tolik času, někdy i víc. Obléknout se, vzít si léky, napsat e-mail.
Když mu nejde zapnout knoflík, zkouší přijít na jiný způsob. A když se mu to podaří, má radost z malého vítězství.
U toho jsem se zastavil. Kolikrát člověk něco podobného přehlédne u vlastního táty nebo mámy. Vidí, že jim všechno trvá. Podívá se na hodiny. Má naspěch. A tak jim to raději udělá sám, protože už se přece musí jít.
Přitom ta chvíle navíc pro ně může znamenat, že to ještě zvládli vlastníma rukama.
Alda o svých potížích dokáže žertovat. Při čtení si ale uvědomuji, jak snadno se člověk nechá ukolébat tím, že se někdo směje. Máme pocit, že je tedy v pořádku. Na víc se už nezeptáme.
Některé dny na nás nejsou vidět
Ta věta pod fotografií se mi postupně začala spojovat i s lidmi, kteří nikdy před kamerou nestáli.
S těmi, kteří se ráno dlouho přemlouvají, aby vůbec vstali. Vyřídí telefonát, kterého se báli. Dojdou nakoupit a cestou zpátky už přemýšlejí, kde si na chvíli odpočinou. Večer se jich někdo zeptá, co celý den dělali, a oni skoro nevědí, jak odpovědět.
Zvenku to mohl být docela obyčejný den. Jen oni vědí, kolik je stál.
Někdy se k tomu přidá něco, co člověk pořád nosí v hlavě. Slova, která neměla zaznít. Zklamání od někoho blízkého. Záležitost, kterou se ani po měsících nepodařilo napravit.
Pak přijde dítě a chce něco vyprávět. Pes potřebuje ven. Na sporáku se vaří večeře. Člověk se na chvíli zaměstná něčím docela jiným a třeba se přistihne, že se směje.
Později se mu ta starost zase vrátí. Tu chvíli u večeře už mu ale nevezme.
Když Alan Alda mluví o časech, které zkoušejí lidské duše, má v rozhovoru na mysli situaci ve Spojených státech. Doufá v lidi se svědomím, odvahou a dobrou vůlí napříč politickými tábory. Cituje přitom slova Thomase Paina z roku 1776.
Já při nich myslím také na to, s čím vším se lidé kolem nás snaží každý den nějak poradit. Často o tom víme jen tolik, kolik nám sami řeknou. A někdy se spokojíme až příliš rychle s jejich odpovědí, že to jde.
V pozadí je slyšet klavír
Ke konci rozhovoru zaslechne novinář hudbu. Hraje Aldova žena Arlene. Beethoven.
Tehdy byli manželé osmašedesát let. Arlene už podle jeho vyprávění neměla dost dechu na klarinet. Vrátila se tedy ke klavíru a cvičila nejméně dvě hodiny denně.
Ten detail mi zůstal v hlavě. Zatímco se mluví o nemoci, stáří a obavách o svět, někdo docela blízko hraje.
Představuji si ty dva lidi, kteří se znají tolik let. Vědí o sobě věci, které se do žádného rozhovoru nevejdou. Poznají únavu, i když ten druhý ještě vtipkuje. Mohou si obyčejně překážet, pohádat se a za chvíli se znovu rozesmát.
Když teď vidím tu Aldovu fotografii, napadá mě, kolikrát jsem se někoho zeptal, jak se má, a přitom už myslel na něco jiného.
Příště u té odpovědi zůstanu o chvíli déle.
***
Díky za každé srdíčko i komentář. A sdílením pomáháte tomu, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu, ale dostal se k lidem, kterým může něco říct.
A pokud mě chcete podpořit i jinak, můžete to udělat třeba zasláním symbolické částky prostřednictvím tlačítka „Podpořte autora“.
David
Zdroje :
www.theguardian.com/lifeandstyle/2025/may/26/my-mother-didnt-try-to-stab-my-father-until-i-was-six-alan-alda-on-childhood-marriage-and-60-years-of-stardom
www.digitalhistory.uh.edu/disp_textbook.cfm?psid=4123&smtID=3
