Článek
Když herec přestane hrát podle očekávání
Oldřicha Kaisera považuji za jednoho z nejtalentovanějších českých herců. Člověka, který dokáže rozesmát, dojmout i zneklidnit. Jeho talent se neomezuje na schopnost naučit se scénář. Vždycky v něm bylo něco nepředvídatelného, svobodného, občas až nepohodlného.
A právě to mi na něm bylo sympatické.
Jenže existuje zvláštní společenský zvyk. Dokud nás umělec baví, obdivujeme jeho originalitu. Jakmile začne říkat něco, co se nám nehodí, začneme pochybovat o jeho úsudku.
Kaiser se objevil na akci spolku Svatopluk před Českou televizí. Recitoval budovatelské verše, provokoval a předvedl vystoupení, jehož význam si různí lidé vykládají různě.
Mně ovšem připadá zajímavější něco jiného.
Proč máme takovou potřebu okamžitě rozhodnout, co tím myslel, ke komu patří a jestli je ještě vůbec normální?
Nejjednodušší způsob, jak se zbavit nepohodlného člověka
Představme si, že někdo vysloví názor, se kterým zásadně nesouhlasíme. Můžeme mu oponovat. Můžeme předložit argumenty, poukázat na rozpory nebo se mu třeba vysmát.
Existuje však ještě pohodlnější cesta.
Prohlásit ho za blázna.
V tu chvíli totiž odpadá potřeba zabývat se obsahem jeho sdělení. S bláznem se přece nediskutuje. Bláznovi se jeho názory nevysvětlují. Nad bláznem se pouze pokrčí rameny.
A máme hotovo.
Neříkám, že někdo Oldřicha Kaisera skutečně psychiatricky diagnostikoval. Mluvím o společenském mechanismu, který známe až příliš dobře. O ochotě zaměnit nesouhlas za pochybnost o duševní způsobilosti druhého člověka.
Považuji to za jednu z nejlacinějších forem veřejného odsudku.
Svoboda projevu není odměnou za správný názor
Kaiser se veřejně vyjádřil proti současnému systému televizních poplatků. Následně vystoupil na demonstraci, jejíž organizátoři mají vlastní politické postoje.
A co z toho vlastně vyplývá?
Že musí souhlasit se vším, co si myslí ostatní účastníci? Že přítomností na jednom pódiu automaticky přebírá jejich přesvědčení? Nebo že se ve svém věku už nesmí rozhodnout, kde vystoupí a co řekne?
Člověk přece není souhrnem názorů lidí, vedle kterých právě stojí.
Mohu s Kaiserem v mnohém nesouhlasit. Dokonce mohu považovat některá jeho rozhodnutí za nešťastná. Přesto mě ani na okamžik nenapadne upírat mu právo je učinit.
Svoboda projevu má smysl právě tehdy, když ji přiznáváme také lidem, jejichž názory nám nejsou příjemné.
Souhlasit s těmi, kteří říkají totéž co my, totiž žádnou zvláštní toleranci nevyžaduje.
Média a pokušení vytvořit příběh
Na mediálním zpracování podobných událostí mě zaráží jedna věc. Samotný výrok často nestačí. Musí kolem něj vzniknout příběh, nejlépe takový, který vyvolá pobouření.
Herec vystoupil na demonstraci. To je informace.
Herec se zbláznil, ztratil soudnost nebo se definitivně zařadil mezi podivíny. To už je soud nad člověkem.
Mezi obojím je propastný rozdíl.
Netvrdím, že všechna média takto o Kaiserovi píší. Některá se naopak pokoušejí rozluštit ironii jeho vystoupení. Vadí mi ale samotné pokušení přetvářet veřejně vyslovený názor v důkaz osobního selhání.
Jako by nestačilo napsat, co se stalo, a nechat čtenáře přemýšlet.
Mimochodem, co když Kaiser přesně věděl, co dělá? Co když jeho vystoupení nebylo žádným zmateným výstřelkem, ale promyšlenou provokací?
Nevím. A nemám potřebu předstírat, že mu vidím do hlavy.
Právě takovou zdrženlivost bych však očekával i od těch, kteří jeho počínání veřejně hodnotí.
Kdo vlastně určuje hranici normality?
V psychologii existuje pojem patologizace. Zjednodušeně řečeno jde o situaci, kdy určité chování nebo projev začneme vykládat jako příznak nemoci, přestože pro takový závěr nemáme dostatečný podklad.
V běžných společenských sporech se s podobným uvažováním setkáváme v mnohem primitivnější podobě.
Nesouhlasíš? Asi s tebou není něco v pořádku.
Máš jiný pohled na politiku? Zřejmě jsi podlehl nějakému pomatení.
Odmítáš se přidat k většině? Potom je potřeba vysvětlit, proč se chováš tak podivně.
Jenže odlišnost není nemoc. Provokace není diagnóza. A ani hloupý názor, pokud ho někdo skutečně vysloví, nedokazuje duševní poruchu.
Tohle bychom si měli připomínat mnohem častěji.
Historie ostatně nabízí dost příkladů, kdy bylo označování nepohodlných lidí za duševně nemocné zneužíváno k jejich umlčení. Nechci dnešní mediální polemiku srovnávat s politickým zneužíváním psychiatrie. Rozdíl v závažnosti je obrovský. Připomínám pouze, jak nebezpečné může být, když si společnost zvykne považovat názorovou odlišnost za zdravotní problém.
Oldřich Kaiser nepotřebuje mé svolení
Na celé věci je možná nejabsurdnější představa, že by se člověk s Kaiserovým životem a zkušenostmi měl někomu zpovídat z toho, na jaké akci vystoupil.
Je mu jednasedmdesát let. Prožil úspěchy, osobní zápasy i období, která nebyla jednoduchá. Veřejnost zná část jeho života, nikoli jeho nitro.
Nemusím schvalovat každý jeho krok, abych si ho mohl vážit.
A především nepotřebuji, aby měl stejné názory jako já.
Když se mi nelíbí, co řekne, mohu s ním polemizovat. Pokud mě jeho vystoupení urazí, mám právo to vyslovit. Ale proč bych měl sahat po nálepce, která z člověka udělá někoho, koho už není nutné brát vážně?
Možná bychom měli připustit, že slavný herec může být současně geniální, provokativní, omylný i politicky nepohodlný.
Stejně jako kdokoli jiný.
A co když blázen vůbec není?
Na závěr se vrátím k otázce z titulku.
Bude Oldřich Kaiser prohlášen za blázna?
Doufám, že ne. Především bych si ale přál, abychom se přestali tvářit, že o lidské příčetnosti rozhoduje souhlas s právě převládajícím názorem.
Společnost, která dokáže snést pouze předvídatelné lidi, se dobrovolně připravuje o osobnosti. O ty, které občas překvapí, rozčílí, zklamou nebo přinutí přemýšlet.
Oldřich Kaiser si zaslouží, aby jeho vystoupení bylo možné kritizovat. Stejně tak si zaslouží, aby se z této kritiky nestával soud nad jeho osobností.
A já si nakonec kladu ještě jednu otázku.
Není zvláštní, že od umělců celý život očekáváme originalitu, ale jakmile ji projeví mimo jeviště, začneme po nich požadovat poslušnost?
David
Děkuji za každý komentář i srdíčko.
Zdroje:
www.extra.cz/kaiser-svym-projevem-proti-ct-sokoval-kolegy-prekvapiva-reakce-krause-i-rajmontova-slova-o-silenstvi-569a8
www.parlamentnilisty.cz
