Článek
Rybář, který mě přiměl přemýšlet o něčem úplně jiném
Jakuba Vágnera zná většina lidí jako rybáře, který cestuje do vzdálených koutů světa a loví ryby, o jejichž existenci mnozí z nás neměli ani tušení. Jenže tentokrát mě nezaujaly jeho úlovky. Zaujal mě jeho pohled na svět.
Na Facebooku jsem narazil na část rozhovoru, ve kterém mluví o zemích, které navštívil, o válkách, o médiích a o tom, jak odlišně může skutečnost vypadat z televizní obrazovky a přímo na místě.
Některé jeho myšlenky mě překvapily. Jiné mi připomněly otázky, které si už dlouho pokládám sám.
A tak jsem si zkusil představit zvláštní rozhovor. Vágner mluví a já mu do toho v duchu vstupuji. Ne proto, abych ho nachytal při omylu. Spíš proto, abych zjistil, proč mi některé jeho postřehy nedají pokoj.
Když člověk vidí něco jiného než v televizi
Vágner v rozhovoru upozorňuje na rozdíl mezi vlastní zkušeností z cest a obrazem vzdálených zemí, který dostáváme prostřednictvím médií.
A já se ptám: Kolik toho vlastně o světě víme z vlastní zkušenosti?
Otevřeme zprávy. Vidíme válku, demonstraci, násilí, utrpení. Za několik minut máme pocit, že situaci rozumíme. Víme, kdo je viník, kdo oběť a na čí straně bychom měli stát.
Jenže odkud se ta jistota bere?
Někdo nám vybral záběry. Někdo rozhodl, koho se zeptá. Někdo z několika hodin natočeného materiálu sestavil dvouminutovou reportáž.
To ještě neznamená, že nám lže. Znamená to ale, že vidíme jen část skutečnosti.
A právě tady mě Vágner zaujal. Protože mezi člověkem, který o nějaké zemi čte, a člověkem, který v ní skutečně pobýval, existuje rozdíl.
Zároveň si uvědomuji, že ani osobní zkušenost nemusí vypovídat o celé zemi. Člověk může potkat deset laskavých lidí a přitom vůbec nepoznat utrpení dalších tisíců.
Komu tedy věřit? Člověku, který tam byl, nebo novináři, který se snaží vysvětlit širší souvislosti?
Možná bychom měli naslouchat oběma.
Írán. Země, o které máme jasno, aniž bychom ji poznali
Vágner se v rozhovoru věnuje také Íránu a svým zkušenostem s tamními lidmi.
A já si uvědomuji jednu věc. Když někdo vysloví slovo Írán, co si představím jako první?
Obyčejnou rodinu u večeře? Děti cestou do školy? Člověka, který ráno vstává do práce?
Nebo politické představitele, náboženská nařízení, demonstrace a mezinárodní konflikty?
Proč se mi jako první vybaví právě to druhé?
Samozřejmě vím, že íránský režim čelí závažné kritice kvůli porušování lidských práv. Jenže jsou snad všichni lidé žijící v Íránu totožní s jeho vládou?
Když nesouhlasím s politikou nějakého státu, znamená to, že mám stejně posuzovat i jeho obyvatele?
Představuji si, že bych někam přijel jako Čech a tamní lidé by mě hodnotili výhradně podle toho, co právě dělá česká vláda.
Asi bych se bránil. Řekl bych, že mám vlastní názory, vlastní život a že moje země není jen její politická reprezentace.
Proč tedy někdy tak snadno zapomínáme přiznat stejnou individualitu lidem za našimi hranicemi?
Kongo. Kolik utrpení se musí vejít do televizních zpráv?
Když Vágner hovoří o Kongu, dostávám se k otázce, která mě zaměstnává snad ještě víc.
Proč některé války sledujeme každý den, zatímco jiné zůstávají na okraji naší pozornosti?
V Demokratické republice Kongo se dlouhodobě odehrává ničivý konflikt. Lidé opouštějí domovy, ozbrojené skupiny páchají násilí a celé oblasti žijí v nejistotě.
Přitom se o těchto událostech v běžném českém zpravodajství dozvídám podstatně méně než o válkách, které jsou nám geograficky nebo politicky bližší.
A já se ptám: Má lidský život různou cenu podle toho, kde člověk žije?
Samozřejmě chápu, že válka na Ukrajině má pro naši bezpečnost bezprostřední význam. Chápu i to, proč se jí česká média intenzivně věnují.
Ale dokážu stejně silně soucítit s matkou, která přišla o dítě v Africe, jako s matkou, která o něj přišla v Evropě?
Ta otázka není obžalobou novinářů. Je možná především otázkou pro mě samotného.
Protože i já věnuji větší pozornost tomu, co se mě bezprostředně dotýká.
A přesto mě napadá, zda bychom se občas neměli podívat také tam, kam televizní kamery míří méně často.
Když se zeptám jinak, jsem automaticky na špatné straně?
Vágnerův pohled na mezinárodní konflikty mě přivedl ještě k jedné věci. K tomu, jak dnes spolu mluvíme.
Všiml jsem si, že u některých témat stačí položit otázku a člověk se okamžitě ocitne v podezření.
Zeptám se na příčiny války a někdo v tom může slyšet omlouvání agresora. Upozorním na utrpení civilistů na jedné straně a druhý člověk získá pocit, že přehlížím utrpení na straně opačné.
Jenže proč by to tak muselo být?
Mohu přece jednoznačně odmítat ruskou invazi na Ukrajinu a současně se zajímat o širší historii konfliktu.
Mohu odsuzovat útoky Hamásu na civilisty a zároveň považovat utrpení palestinských rodin za tragédii, kterou nelze přehlížet.
Jedno přece nevylučuje druhé.
A právě tady se dostávám k něčemu, co považuji za důležité.
Položit otázku ještě neznamená souhlasit s odpovědí.
Někdy se ptám právě proto, že si nejsem jistý. Protože nechci přijmout první vysvětlení, které se mi nabízí.
Není to přirozenější než předstírat, že mám ve všem jasno?
Média potřebujeme. Ale potřebujeme také vlastní úsudek
Nechci tvrdit, že média záměrně manipulují každou informací. To by bylo stejně zjednodušující jako představa, že všechno, co se objeví ve zprávách, představuje úplnou pravdu.
Novináři mohou odvádět poctivou práci. Mohou riskovat život, aby nám přinesli informace z míst, kam bychom se sami nikdy nevydali.
A současně mohou udělat chybu. Mohou podlehnout vlastnímu přesvědčení, přehlédnout důležitou souvislost nebo dát větší prostor jednomu pohledu než druhému.
Ostatně stejně jako kdokoliv z nás.
Možná bychom proto neměli přestat médiím věřit. Spíš bychom měli přestat očekávat, že za nás vyřeší všechny otázky.
Když čtu zprávu, mohu se přece zeptat, kdo ji přinesl, odkud informace pochází, co v ní chybí a zda existuje i jiný důvěryhodný pohled.
A hlavně zda si náhodou nevybírám pouze takové informace, které potvrzují to, čemu už dávno věřím.
Protože to je nepříjemná možnost.
Že problém nemusí být jen v tom, co nám někdo říká, ale také v tom, co sami chceme slyšet.
Jakub Vágner mi nedal odpovědi. Připomněl mi hodnotu otázek
Nevím, zda bych s Jakubem Vágnerem souhlasil ve všem. Pravděpodobně ne. A ani to nepotřebuji.
Jeho vyprávění mě zaujalo především tím, že mě přimělo přemýšlet o lidech, které neznám, o zemích, které jsem nenavštívil, a o názorech, které jsem možná přijal příliš snadno.
Čím jsem starší, tím méně mě přesvědčují lidé, kteří mají okamžitou odpověď na každou složitou otázku.
Někdy mi připadá mnohem důvěryhodnější člověk, který dokáže říct, že něco neví. Že potřebuje více informací. Že si chce nejprve vyslechnout také druhou stranu.
A možná bychom si právě tohle měli dovolit častěji.
Nemusíme mít na všechno stejný názor. Nemusíme se shodnout na politice, válkách ani na tom, kterým médiím důvěřujeme.
Ale mohli bychom si zachovat schopnost vyslechnout člověka, který viděl svět jinýma očima.
A nakonec mi došlo, v čem spočíval můj vlastní fatal error.
Ne v tom, že bych měl na všechno špatný názor. Ale v tom, že jsem si občas myslel, že už mám dost informací, abych se nemusel dál ptát.
A teď jedna otázka i pro vás: Kdy jste naposledy změnili názor ne proto, že vás někdo přesvědčil, ale proto, že jste se sami začali ptát?
Děkuji za každé srdíčko i komentář k mému článku. Vaším sdílením přispíváte k tomu,že se tento text neztratí v šumu internetu.
Zároveň roveň děkuji také všem, kteří přispíváte na mé psaní prostřednictvím tlačítka „Podpořte autora“.
Zdroj inspirace: Rozhovor s Jakubem Vágnerem, video sdílené na Facebooku.
https://www.facebook.com/share/v/1A5Rs1ypjd/
