Článek
Tohle není text o politice. Tohle je text o síle.
Jana Maláčová byla vždycky tvrdá hráčka. Někdy na facku, jindy obdivuhodná. Ale teď? Teď ukazuje jinou rovinu. Ne tu bojovnou, ale tu nejkřehčí – lidskou. Oznámila, že má rakovinu. A místo aby se schovala, postavila se tomu čelem. Bez detailů, bez patosu. Jen jasně řekla: „Podstupuji chemoterapii. Doufám, že budu brzy zdravá.“
A já si říkám – kruci, takhle se to dělá. Ne přehnaně. Ne tajně. Ne dramaticky. Ale poctivě.
Jani, drž se. Protože tady už nejde o preference. Jde o holý život.
Když si člověk sedne v ordinaci a slyší to slovo, prý musí sednout podruhé. Fyzička jde stranou, hlava se točí, srdce padá. Ona si místo toho stanovila limit 12 000 kroků denně, pouští si před spaním věci, které ji rozesmějou, a mluví o „smíchové terapii“. Řeknu ti, v tomhle je víc kuráže než ve stovkách tiskovek.
Tahle diagnóza není slabost. Tahle diagnóza je pozvánka k odvaze.
A právě to udělala. Vylezla s kůží na trh. Když ji někdo soudil za účesy nebo názory, měla ještě sílu oponovat. Ale teď říká: „Tohle je moje realita. Můžu být unavená. Můžu být tichá. Ale pořád jsem tady.“
A víš co? Pořád jí to věřím.
Jano Maláčová, drž se. Drž se jako žena, jako máma, jako člověk. Drž se za všechny, kteří se báli říct nahlas, že jsou nemocní.
Drž se za ty, co tě pomlouvali – protože i oni potřebují někoho, kdo jim ukáže, co je opravdová síla.
A hlavně se drž pro sebe. Protože tenhle svět tě ještě bude potřebovat.
